Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Mise se může stát fetišem, zatímco doma vám nikdo nerozumí, říká veterán

  9:37aktualizováno  9:37
Už dlouhá léta pracuje Karel Černoch s lidmi, kteří přišli z válečných misí. Vymýšlí pro ně projekty, aby se zařadili zpět do společnosti a vstřebali pocit vydědění, který po návratu mnohdy zažívají, a našli práci.

„Mise není dovolená. Jedete někam, kde vás mohou vítat i nenávidět,“ popisuje ředitel nového brněnského komunitního centra pro veterány Karel Černoch. | foto: Marie Stránská, MAFRA

Sám působil jako vojenský pozorovatel v Iráku na počátku 90. let minulého století a ví, čím lidé „tam“ daleko od rodin procházejí, a hlavně, co je čeká doma.

Teď šéfuje prvnímu českému komunitnímu centru pro válečné veterány, které bylo otevřeno v Brně. „Konečně se nemusíme scházet po hospodách a kavárnách,“ říká ulehčeně.

Když se řekne válečný veterán, vidím starého pána v uniformě, ověnčeného metály u pomníku. Tak to ale asi nebude.
Často ten správný veterán není ověnčen ničím. Není to o sběru medailí. Na to, kdo je a není válečný veterán, máme zákon. Je to člověk, který nepřetržitě strávil minimálně 90 dní na misi ve válečné oblasti. Kdo splnil podmínky, může si požádat o osvědčení na ministerstvu obrany. Dostane průkaz válečného veterána a na základě toho může mimo jiné i čerpat benefity, například slevy ve vybraných obchodech, lázeňské pobyty, ošetření v nemocnici. Je ale otázka, nakolik je využívají. Já zatím nikoliv. Neměl jsem důvod a možná ani neznal, co všechno se nabízí, ale třeba k tomu dozraji.

Karel Černoch

  • Jednapadesátiletý kapitán v záloze se stal ředitelem komunitního centra pro válečné veterány.
  • Absolvent vojenského gymnázia a dvou vysokých škol začal vojenskou kariéru na Zahraniční fakultě VAAZ v Brně jako tlumočník. Byl překladatelem, instruktorem, po výběrovém řízení nastoupil na funkci náčelníka skupiny, kariéra v AČR byla ukončena v roce 1995.
  • V roce 1992 byl účastníkem pozorovatelské vojenské mise v Iráku.
  • Je prezidentem Světové asociace modrých baretů pro Českou republiku, předsedou spolku Československý legionář.

Proč vzniklo komunitní centrum pro veterány zrovna v Brně? Podle statistik bydlí nejvíc veteránů v Olomouckém kraji. Tam jich je 15 procent, v Jihomoravském jen 8.
V první řadě je to zájem ministra obrany, pochopení u Univerzity obrany, Vojenské nemocnice. Navíc je tu řada veteránských spolků, spolků vojenské historie. A pak je tu velká koncentrace vojáků v okolí Brna i ve městě samotném. Brno má jednu z nejpočetnějších skupin válečných veteránů a z celkově 13 tisíc v celé České republice je jich na jižní Moravě kolem dvou tisíc.

Na místě dnešního centra byly původně koleje Univerzity obrany...
To je pravda, ale aktuálně je oficiálním provozovatelem Vojenská nemocnice Brno. Ta má ve svém programu Zelená cesta poskytovat péči, poradenství a pomoc i válečným veteránům. Má psychology, primáře psychologie, kované v léčbě posttraumatického syndromu.

Tady to však nepřipomíná nemocnici, ale spíš anglický důstojnický klub – tmavě červené tapety se stříbřitými pruhy, vlajky, křesla klubovky, kolem stěn knihovny, zasedačka, učebna, kuchyňka, sociálky. A také herna pro děti. Co v důstojnickém klubu dělají děti?
Nechceme být nemocnicí, nejsme kasárna. To už veteráni mají často za sebou. A nezapomínejte, že i ženy jsou veteránky. Pro děti veteránů pořádáme různé akce a je zajímavé, že se tu sejdou vnoučata i jejich malé děti, třeba na letošní Mikulášské. Je to tím, že nejmladší veterán může mít kolem 25 let a nejstaršímu z Koreje je dnes přes devadesát. Ono těm, kteří byli po roce 1989 na prvních „novodobých“ misích, je dnes kolem 50, i přes sedmdesát a více. Druhoválečných veteránů dnes žije už jen kolem sedmi set. Roste ale komunita těch novodobých. Jezdí se na mise pořád. Od roku 1991 jsme se zúčastnili 41 misí, měli jsme přes dvacet tisíc výjezdů. A v současnosti jsme například na Mali, v Kosovu, v Bosně, v Iráku, v Afghánistánu, v Somálsku nebo na Sinaji. Z účastníků budou příští veteráni. I jim slouží a bude sloužit naše centrum.

Vždycky mi připadalo, že jsou veteráni opředení tajemstvím. Že mají psychické a zdravotní problémy. Jak to tedy je?
Nemusíte mít problémy hned. Mohou se dostavit až časem. Jedete třeba na misi, na druhou a najednou zjistíte, že doma to není úplně ono. Že na misi to fungovalo, třeba i líp, a doma to drhne. Najednou se pro vás stane fetišem a chcete zase vyjet. Pak se vrátíte domů a zjistíte třeba, že vám už nikdo nerozumí. A tomu říkáme posttraumatický syndrom. Rodiny trpí odloučením, ale fungují bez vás, vyvíjí se, a když se vrátíte, je něco jinak. Z toho pak pramení problémy ve vztazích, ale třeba i ty ekonomické a další. Řešili jsme třeba případ, kdy skončila celá rodina i s dvěma malými dětmi v azylovém domě. Nyní se snažíme pomoci veteránovi, který byl v 90. letech na Balkáně, je mu 45 let, je invalidní a žije sám se synem a invalidní matkou. Nový majitel domu mu odstřihl elektřinu a vystěhoval ho z bytu. Takže teď žije u kamaráda.

Existenční potíže má spousta lidí.
Zcela určitě, ale veteráni zažili válku, nesou si s sebou ještě něco navíc, něco, co tady přímo neznáme. Těžko se to vysvětluje, ale mají specifické problémy a jiný pohled na svět. My žijeme v poklidu, ale oni prožívali dlouhodobý každodenní stres. A je dobré, když je někdo, kdo jim rozumí, jejich komunita.

Sám jste byl jako vojenský pozorovatel na misi v Iráku. Jak jste to cítil?
Já patřím k odolné generaci, prošel jsem vojenskými školami od 14 let a myslím, že jsem byl velmi dobře připravený i jazykově vybavený. Od roku 1987 jsem působil na univerzitě se studenty, kteří byli ze Sýrie, z Iráku, a trochu jsem to prostředí nasákl. Dnes už je to trošku jinak, pokud nejede někdo ven jako pozorovatel, vyjíždí většinou na misi i celá jednotka a působí společně. Já byl sice členem československého kontingentu, ale vlastně sám nebo ve dvojici, nejdřív v Kurdistánu, potom mě přesunuli na jih do Basry. Bylo nás tam dvacet „ztracených“ hochů, každý z jiného státu. Byl to totální střet kultur, protože jsem měl v týmu kluka z Ghany, Nepálu, Thajska, Polska, Řecka a šéfoval nám Keňan. Byli tam Norové, Italové, Rus a spousta dalších národností, třeba Fiji, Jamajka, Trinidad a Tobago, Mauricius, Malawi.

Komunitní centrum pro válečné veterány

Centrum je zřízeno při Vojenské nemocnici v Brně a bude zajišťovat psychologickou a sociální podporu válečným veteránům a jejich rodinám, nabídne také vzdělávací aktivity a společenský program. Vybudování stálo 8,2 mil. korun. Otevřené je v Dobrovského ulici od 24. 11. 2016. Provozní hodiny: od pondělí do pátku od 9:00 do 16:00, psycholog v pondělí odpoledne a po domluvě.

V lednu centrum spustí svoje webové stránky. Bude přístupné i veřejnosti, počítá se se spoluprací se školami a školkami. Chystá se zde například výstava o akci Antropoid nebo o letcích RAF. O provoz se mají starat tři lidé z řad válečných veteránů.

Jak to může fungovat, taková nesourodá skupina?
Dnes mám pocit, že báječně a je to skvělá životní zkušenost. Na druhou stranu, člověk má tendenci vytěsnit to špatné a vzpomíná jen na to dobré. Fakt je, že je dost nepříjemné, když se ráno probudíte a dům je obsazený armádou režimu, který tam panuje. Nikdy nevíte, co s vámi udělají, co bude, kdo za tím stojí a proč se děje to či ono. Navíc si musíte dávat pozor na každé gesto či slovo. Protože se můžete kdykoli dopustit nějakého „přestupku“, který může stát život vás nebo i ostatní. Musíte dodržovat místní zvyky a zákony. Mise není dovolená – jedete někam, kde vás mohou vítat, ale i nenávidět, a to velmi silně. Nevíte nikdy, pro koho pracuje mechanik, jehož služby využíváte, zda vám něco neudělá s autem, a musíte hlídat i další věci. Nesmíte nic podcenit. A to neplatí jen přímo pro ohniska válečného konfliktu. Podívejte se, co se stalo v Berlíně, předtím v Istanbulu a jinde, v podobné službě jste vždy vystaveni permanentnímu stresu.

Jak se projevuje?
Někdo to zvládne, ale kdo ne, snaží se i uniknout z reality – přes alkohol, gamblerství, drogu, chová se divně. Proto je potřeba dát veteránům pocit, že někam patří, že jim někdo rozumí a může s nimi sdílet jejich problémy, že mají kam přijít a poradit se i se specialistou. Mají třeba často problém najít si nějaké civilní zaměstnání. Těžko se na trhu práce uplatníte jako střelec-operátor. Jenže veteráni dost často nedokážou prodat to, co umí. Mají zkušenosti, smysl pro povinnost, pro řád, jsou schopní pracovat v systému, umějí se podřídit i samostatně rozhodnout. Je ale důležité jim říct, že v civilu se to jmenuje jinak. Naučit je třeba, jak správně napsat životopis nebo jak si o práci říct. Napíšou poctivě, co všechno umí, a někdy můžou zaměstnavatele vystrašit.

Takže to může být i na překážku, že je někdo válečný veterán?
Záleží, kdo sedí na židli personalisty nebo manažera. Zkuste si to sama. Vidíte mě, padesátiletého chlapa. Řeknu, že chci práci a že jsem válečný veterán. Reakce můžou být různé. Možná si řeknete: „Bude po mně něco chtít nebo mě rovnou zastřelí? Kdo ví, co zažil a jestli mu nerupne v hlavě. Bude to určitě potížista...

Takže předsudky?
Lidé jsou plní předsudků. Táhnou se z historie, která byla překrucovaná, od komunistů, kdy voják byl guma a tupec, až po dnešní konzumní vnímání, kdy je zase každý voják top specialista, zabiják anebo žoldák. A my doufáme, že i to se podaří díky našemu centru zlomit. Že si lidé uvědomí, že váleční veteráni jsou více než reprezentanti své země, vyslaní parlamentem. Že pro ni odvedli kus práce a nasazovali své životy. Že mají svoje místo ve společnosti. A chceme, aby si to uvědomili i sami veteráni a byli hrdí na sebe a na to, co vykonali.

A co se tedy v centru bude všechno dít?
Budou se tu konat různá školení, semináře, schůze spolků, kterých je v Česku kolem tří desítek, setkání veteránů – místnosti se dají propojit a vznikne jedna velká síň. Nebo tu je místo na menší komorní jednání. Do budoucna tady chceme dělat besedy a setkání z misí, ke knihám s vojenskou tematikou nebo výstavy, vernisáže, takže tu máme i místo pro depozitář a archiv. A také malou místnost pro sezení s psychologem. Chceme vybudovat i sezení u budovy, když bude hezky, mohou se akce konat venku. Veteráni si už nemusí dávat sraz někde po hospodách či po kavárnách.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Náměstí Svobody v Brně z letadla
Politická shromáždění na náměstí Svobody budou bez omezení, rozhodl soud

Brněnský krajský soud rozhodl v táhnoucím se sporu, který se týká hluku na náměstí Svobody v Brně. Politická shromáždění se mohou na náměstí konat bez omezení....  celý článek

Alena Antalová a Tomáš Töpfer v roce 2006 během natáčení seriálu Četnické...
Deset let od konce jednoho četnictva. Padla i brněnská kasárna

Od poslední klapky úspěšného seriálu Četnické humoresky uplynulo už deset let. Dodnes baví diváky, i když ho televize vysílá stále dokola. Pokračování se...  celý článek

Plovoucí bazén osvěžuje v létě obyvatele Berlína. Podobný by se mohl příští rok...
Praha plánuje nová koupaliště na Vltavě. Na vodě by mohla i plout

Zatím si plavání ve Vltavě s výhledem na Hradčany dopřávají hlavně labutě. Už brzy by si však mohli tempa s vyhlídkou na dominantu hlavního města dopřát i...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.