Reklama

Neposlouchejme populisty, kteří nás straší světem, říká známý cestovatel

  • 17
Brzy oslaví šedesátiny a stále si plní sny. Přestože cestovatel Jiří Kolbaba více než dvacet let tráví většinu času mimo Českou republiku, prozkoumal všech šest světadílů a navštívil přes 130 zemí, stále se rád vrací do rodného Brna.

Cestovatel Jiří Kolbaba projel všech šest světadílů a navštívil přes 130 zemí. S jeho fotografiemi se lidé můžou setkat v časopisech, knihách, kalendářích i učebnicích. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

„Jsem 12 tisíc metrů nad severním Atlantikem a nesmírně se těším na přistání. Teprve tam dole se ponořím do spalujícího poznávání, které mě před lety dovedlo k rozhodnutí změnit od základu svůj život a vydávat se pravidelně na cesty do neznáma. Bez cestování a focení všech těch dechberoucích krás světa si svůj život už ani neumím představit.“

Fotogalerie

Tak v jedné ze svých knih popisuje celoživotní vášeň nejznámější český cestovatel současnosti Jiří Kolbaba.

Cestovatel, dobrodruh, fotograf, spisovatel či přednášející. Čím z toho se cítíte být nejvíc?
Ta přízviska mě docela lekají. Já zjednodušeně říkám, že jsem především šťastný člověk. Podařilo se mi totiž udělat si z koníčka zaměstnání, kterému se věnuji už téměř čtvrt století. A nesmírně mě to nabíjí a uspokojuje. Ale přiznávám, že když vás v zemi takových velikánů, jako jsou třeba Emil Holub, Jiří Hanzelka, Miroslav Zikmund nebo Miloslav Stingl, někdo nazývá cestovatelem, tak je to velká čest. Zároveň chci také všechny ty zážitky a fotografie nabízet lidem jako inspiraci.

Reklama

Procestoval jste takřka celý svět. Představuji si, že máte doma obří mapu a v každé navštívené zemi zapíchnutý špendlík. Kolik volných míst na ní zbývá?
Asi vás trochu zklamu, na stěně mi nic takového nevisí. Našel bych ji v počítači, ovšem už tak osm let jsem do ní nic nepřidal. Kdysi jsem ty země s hrdostí počítal, ale už to dlouho nedělám. Není pro mě ambice vidět všechny země světa, ale spíš vidět z nich co nejvíc, co nejvíc pochopit a prožít.

Přestože víc než polovinu roku trávíte v zahraničí, když se vrátíte, jste doma v Brně. Proč?
Žiju ve Slatině a nesmírně se mi tu líbí. Je to nádherná čtvrť, k tomu velmi dobře vedená místní radnicí. Klade se tu velký důraz na moderní životní styl, sport a kulturu. Navíc je mi dobře v mém bytě, do kterého se rád vracím a jsem v něm navýsost spokojený.

Jiří Kolbaba

  • Dobrodruh, fotograf, spisovatel a viceprezident Českého klubu cestovatelů se narodil 15. dubna 1957 v Brně, kde bydlí.
  • Na střední škole vystudoval grafiku a založil marketingovou agenturu, kterou dodnes vede.
  • V roce 1994 začal cestovat a fotografovat, prozkoumal všech šest kontinentů planety a navštívil více než 130 zemí světa.
  • V Rádiu Impuls už jedenáct let každý den charizmatickým hlasem vypráví v populárním pořadu Cestování s Jirkou Kolbabou.
  • Napsal osm cestopisných knih: Šest kontinentů – Příběhy z cest, Obrazy světa, Tváře světa, Země, Dopisy z cest 1–4.
  • Je rozvedený a má syna Tomáše.

Brno v poslední době ve světě stouplo v ceně. K návštěvě ho doporučují tak prestižní média, jako jsou americký New York Times či britský Guardian. Myslíte, že zaslouženě?
Miluju Brno i celé Česko a vždycky budu bojovat za to, abych tyto dva fenomény ve světě dobře reprezentoval. A to, že Brno zmiňují špičková média, je velmi pozitivní jev. Nicméně tam doporučí tři čtyři restaurace či kavárny, ale pak se podívejme na brněnské nádraží, Mendlovo náměstí nebo obecně neskutečný nepořádek v ulicích, podívejme se, jak lidé ve zdravotnictví či službách nejsou schopní pozdravit, a jsme zase zpátky ve východním bloku. Mě jako Brňana to velmi mrzí, protože Západ se dnes chová úplně jinak.

Co tedy Brnu chybí, aby ho dohnalo?
Je skvělé, že máme co nabídnout, ale mít čisté město, plné usměvavých a sebevědomých lidí, to by bylo ještě lepší. Nelze se hodnotit jen podle těch hmotných věcí, ale spíš podle lidských vztahů a morálky. To je to, co se ve vyspělých zemích cení. Ne, jakým autem jezdíš nebo jaké máš hodinky, ale podle toho, jak se chováš k lidem kolem sebe. A my to tady bohužel máme ještě pořád trochu obráceně, za což může především těch 40 let v temném komunistickém režimu. A bohužel ani od revoluce jsme se v oblasti mezilidských vztahů příliš neposunuli.

Přesto, když za vámi do Brna přijede návštěva z ciziny, čím se pochlubíte?
Je několik historických míst, která svým přátelům ukážu, jako třeba hrad Špilberk nebo Petrov. Vždy se také snažím, aby tu prožili nějakou kulturní akci, jako jsou například folklorní slavnosti. Třeba u nás ve Slatině máme skvělé krojované hody. Když k tomu cizinec vidí pověstnou krásu českých žen, tak úplně ustrne. Brno stále ještě není známo v dalekém světě tak jako Praha, takže je prima, když ho můžu někomu představit. Akorát je vždycky zklame ten nepořádek, který tady máme. Proto i často míříme do přírody.

Kam konkrétně?
Odmalička mám velice kladný vztah k Brněnské přehradě a jejímu okolí. Tamní lesy mám proběhané křížem krážem. Líbí se mi i okolí Slatiny, byť je takové ploché. Odtud je to kousek do Líšně a Mariánského údolí, které je velmi hodnotné. Mám rád ale celou jižní Moravu, takže i v okolí Brna nacházím vynikající terény jak fotogenické, tak takové, které rád ukážu svým hostům. Posledně jsem je vzal na Mušovská jezera a Pavlovské vrchy. To jsou okouzlující výhledy. Stejně tak ostatní místa v okolí Mikulova či Hustopečí.

Právě tuhle část jižní Moravy lidé často přirovnávají k Toskánsku. Souhlasíte?
Znám ty krásné poetické fotografie některých autorů, které tohle spojení věrně připomínají. Tyhle snímky často uveřejňují i zahraniční média a musím říct, že to vypadá naprosto skvěle. Musím se však pokorně přiznat, že v tomhle ohledu znám lépe právě to Toskánsko. Této části jižní Moravy jsem stále ještě hodně dlužen, zkusím si ji takhle taky někdy nafotit.

Určitě jste po celé planetě viděl spoustu krásných míst, kde se dobře žije. Nikdy jste nepřemýšlel, že byste se přestěhoval?
Za komunistů jsem chtěl odejít několikrát, dvakrát jsem dokonce rozprodal majetek a pak chodil po Vídni a Mnichovu s tím, že tam zůstanu. Ale vždy jsem se vrátil domů, aby tehdejší režim nedemokraticky neubližoval mým rodičům a sourozencům. A také jsem si říkal: Proč? To je moje země, já se v ní cítím šťastný. Ať odejdou ti, kteří ji takhle znemravnili. Proč bychom ji měli opouštět my, kteří to s ní myslíme dobře a upřímně.

A po revoluci vás myšlenky na odchod už nikdy nenapadly?
Pokud se tady něco radikálně nezmění, nevidím důvod odcházet. Česká republika je mimořádně úspěšná země s úžasnou historií. Jenom je škoda, že ji kazí někteří naši politici a novináři. Nastavili tady totiž stav, kdy se lidé bojí světa, protože je někdo vytrvale straší. Tohle mě trápí jako člověka, který za hranicemi tráví spoustu času a vidí, že co se týče mravů, je ten svět jinde často nastavený daleko lépe. My se máme jet ven přesvědčit, jak některé mechanismy fungují, a hodnotit individuálně, nikoliv paušálně. A nemáme poslouchat populistické politiky, kteří nás programově straší světem. A že jich je.

„Mým snem je navštívit, poznat a pochopit další země, vzdálené kultury a přátelské domorodce,“ zní vaše krédo. Jak se na základě toho vyrovnáváte s náladou podstatné části Čechů vůči cizímu?
Pochopitelně velmi těžko. Je jednoznačné, že terorismus změnil svět a celkově poměry. Také nejsem nadšený z leckterých aktivit, a to jsem v podstatě první, kdo se má bát, když tolik stovek hodin ročně trávím v letadlech a na letištích. Nikdy ale nebudu populisticky vyřvávat, že nějaký národ, potažmo svět je špatný. Není to pravda. Jsou dobří a špatní lidé v České republice, tak jako všude jinde ve světě. A všichni ti, co paušálně odsuzují nějakou kulturu, národ nebo barvu pleti, si nevidí na špičku nosu. Je třeba hodnotit srdcem. Oháníme se křesťanskou kulturou, ale ta považuje člověka za bližního svého. Jsem překvapen hrubostí a hlásáním násilí, které se u mnoha lidí objevuje nejen v Česku, ale i v dalších zemích. Svět se v tomto ohledu mění a je to velká škoda. Místo toho, aby se lidé zklidnili a pohlíželi na věci s nadhledem, tak paušalizují a odsuzují šmahem celé národy, což historicky vždycky vedlo do pekel. Je namístě se obávat, ale ne se dovolávat a legitimizovat násilí.

Pojďme k příjemnějším věcem. V dubnu oslavíte šedesátiny. Už víte, jaký si nadělíte cestovatelský dárek?
To je strašné číslo, úplně mě děsí. (smích) Na konci března odjíždím na delší dobu na Havaj, ale vrátím se těsně před tím jubileem, abych ho oslavil s rodinou a pak se všemi přáteli v Praze na lodi na Vltavě. No a pak zase vyrážím do Jižní Afriky.

Plánujete své cesty klidně i několik let dopředu?
Jsou i takové. Už teď třeba vím, že za tři roky se zúčastním výstavy Expo v Dubaji a pak olympijských her v Tokiu. Přes to nejede vlak, ale jinak je to různé. Něco plánuji rok dva dopředu, ale něco tak, že je za pár dní domluveno a já vyrážím. Občas je to přímo na telefon, který zazvoní a já hned poté jedu. Mám doma všechno uloženo tak, abych se sbalil za pár desítek minut. Zkrátka vždy připraven.

Máte vůbec ještě nějaký nesplněný cestovatelský sen?
Je jich mnoho, ale opravdu není mým cílem navštívit všechny země světa. Neumím třeba cestovat do válečných lokalit, nejsem tak odvážný, ani se na to nespecializuji. Zbývá však několik zemí nebo ostrovů, které bych navštívit chtěl. Lituji například, že jsem nebyl v Kolumbii a Bolívii, protože jsou to velmi fotogenické země. Dlouho se chci také podívat na souostroví Palau v Tichém oceánu. A tyhle destinace si určitě splním. Loni jsem zavítal do Bhútánu – tradičního buddhistického království, kde mi bylo moc dobře a objevil jsem tak pro sebe novou favorizovanou zemi.

Jaké jsou vůbec ty nejoblíbenější?
Absolutní jedničkou je pro mě Antarktida, kam na příští rok chystám už svoji čtvrtou cestu. Za dvojku považuju Island, což je čistá, fotogenická a také nadmíru osvícensky vedená země. Moc bych si přál, abychom měli takové politiky, jako mají tam. K předním patří i Norsko, odkud jsem se nedávno vrátil, ale ještě před něj bych postavil právě Bhútán, Indonésii nebo Havaj. Je mnoho oblastí, kam se rád vracím. Stejně tak bych mohl jmenovat dalších sto zemí, protože mně se ten svět líbí celý, nikdy mi neublížil.

Jak vás tak poslouchám, nese s sebou cestování vůbec i nějaká negativa?
Na to otevřeně odpovím, že mám zkrátka šťastný život profesní, ale nedaří se mi v tom partnerském. A drtivá většina cestovatelů, které znám, jsou na tom podobně. I když na svou partnerku berou ohledy, tak dříve nebo později to u mnoha dopadá stejně. A já jsem na to bohužel citlivý a velmi těžce to nesu. Na začátku se takový život ženě hodně líbí, ale pak má pocit, že je strašně sama. A bohužel se není co divit.

A jak vlastně trávíte čas, když nejste na cestách?
Jsem workoholik, pracuji dlouho do noci a spím velmi málo. Možná mi to někdo nechce věřit, když mě zve na pivo a já odmítnu s tím, že nemám čas, ale tak to prostě je. Když jsem doma, musím stihnout spoustu úkolů. Píšu, připravuju pořady, přednášky a diashow pro školáky i dospělé. V životě by mě nenapadlo, že budu mít vyprodané sály klidně půl roku dopředu. Je úchvatné, když vidíte stovky lidí, kteří jsou nadšení a uvědomují si, že by také tak mohli naložit se svým časem a svobodou.

Ještě na jednu věc se musím zeptat. Na jižní Moravě je pouze dvanáct Kolbabů. Víte, odkud vaše příjmení pochází?
Popravdě přesně ne. Většina čtenářů je asi bude znát z Čapkových povídek o pošťáku Kolbabovi. Každopádně prohlašuji, že nemám nic společného s cukrárnou v Kounicově ulici, i když s jejími majiteli jsem se už setkal. Lidé mi občas volají, že mám výborné zákusky. A našli se i takoví, kteří mi zlostně psali: „To je tak, když se předci dřeli a něco vybudovali a ty to teď utrácíš na cestách.“ (smích)

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

17 příspěvků v diskusi

Reklama