Manfred Fass, starosta Laa an der Thaya

Manfred Fass, starosta Laa an der Thaya | foto: Radek Miča, MAFRA

Chceme, aby do Laa jezdil vlak, říká starosta lázeňského městečka

  • 27
Manfred Fass je starostou městečka Laa an der Thaya na česko-rakouské hranici od roku 1992. Předtím působil jako radní. Za tu dobu zažil tvrdé hraniční kontroly, bourání ostnatého drátu, první české turisty v honbě za nedostatkovým zbožím i jejich příchod jako vítaných hostů místních lázní Therme Laa.

Jaký byl život v Laa před pádem železné opony?
Tehdy tady byla spousta problémů. Vždy, když jsme potřebovali peníze na vylepšení infrastruktury, třeba na opravu ulic, byli jsme odmítnuti s odůvodněním, že jsme na konci svobodného světa a nikdo k nám nejezdí. Co nám ale škodilo asi nejvíc, byl psychický pocit, že se můžeme pohybovat jen dvěma směry. Trochu se to zlepšilo po roce 1978, kdy byl otevřen silniční hraniční přechod. I když denně mohlo projet pouze čtyřicet aut, s přísnou kontrolou.

Udržovali občané Laa už před pádem železné opony kontakty přes hranice? Cestovali do tehdejšího Československa?
To bylo velmi různé. Někdo jezdil do Československa za příbuznými. Já osobně jsem jel jenom jednou navštívit pratetu do Brna. Na hranicích jsem si prošel skoro hodinovou kontrolou, nesměl jsem si vzít noviny ani třeba katalogy se zbožím. Řekl jsem si, že dobrovolně to už nikdy nepodstoupím. Jinak ale určitá spolupráce existovala třeba mezi obcemi. Město Laa se tenkrát společně s Hevlínem zasazovalo o vybudování přechodu. To bylo výhodné pro obě obce. Také jsem v té době zakládal Spolek amatérských radistů a pozvali jsme oficiální delegaci stejné organizace z Československa. Nebylo to vůbec jednoduché, ale už tenkrát jsme se tak pokoušeli navázat kontakty.

Manfred Fass

Od házené ke starostovi

Dlouholetý starosta Laa an der Thaya byl zvolen za Rakouskou stranu lidovou ÖVP. Rodák z Laa vystudoval Technickou střední školu v Mödlingu u Vídně. Poté pracoval pro společnost Siemens. Do politiky vstoupil v roce 1985 a ihned byl zvolen městským radním. Jak sám říká, do té doby neměl čas, protože hrál házenou. V roce 1990 se stal místostarostou a o dva roky později starostou. Za jeho působení byly postaveny populární lázně a hotel Therme Laa. Osobně se účastnil slavného přestříhávání ostnatých drátů s ministry zahraničí Československa a Rakouska Jiřím Dienstbierem a Aloisem Mockem. Za jeho starostování navázalo Laa partnerství mimo jiné s brněnskou čtvrtí Chrlice.

Jaká vládla v Laa nálada na podzim 1989?
Sledovali jsme, co se děje ve východním Německu, Maďarsku, Polsku. Československo bylo posledním státem. Čekali jsme a byli velmi nejistí. Měli jsme obavy, aby se nestalo něco jako v roce 1968. Já byl tenkrát na vojně a tu jsem si musel nedobrovolně prodloužit kvůli tehdejší nejisté situaci v Československu. Díky bohu se celá věc nevyhrotila.

Co se dělo, když pak železná opona opravdu padla?
Byl jsem tenkrát ještě radním. Během čtyřiadvaceti hodin jsme zorganizovali akci na náměstí, kde se shromáždily asi tři až čtyři tisíce lidí z obou zemí. Byli tady i ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Alois Mock. Na shromáždění se pak oficiálně vyhlásil pád železné opony. Následovala tisková konference ve staré radnici, kde se vydalo prohlášení o zrušení vízové povinnosti. Nakonec jsme se všichni spolu s padesáti novináři z celého světa vypravili k ostnatým drátům, kde je ministři přestřihli. Pro mě to byl historický okamžik, který člověk zažije jenom jednou za život. Když jsem ale viděl tváře vojenských důstojníků, kteří tam také byli, přepadla mě nejistota, aby se zase něco nezvrtlo. Zdálo se, že se jim to vůbec nelíbí.

Objevily se obavy i na straně Rakušanů?
Nejdřív ne, protože se k nám nahrnula spousta lidí z České republiky. Prohlíželi si zboží v obchodech a mnoho nakupovali, hlavně elektroniku. To bylo výhodné pro ekonomiku, hlavně pro malé podnikatele. Toto velké "dokupování" nedostatkového zboží trvalo asi rok a půl. Velice rezervovaně vůči Čechům se stavěli lidé, kteří byli vyhnáni v souvislosti s Benešovými dekrety. V současnosti se už ale vše stabilizovalo. I oni navštěvují Českou republiku, organizace z obou stran navázaly kontakty a vytvořila se základna, na které mohou vzájemně komunikovat.

Po pádu železné opony byli Češi okamžitě poznat podle oblečení a aut. Dnes mají často lepší auta než lidé od nás.

Jak se lišili první turisté z České republiky, kteří přišli ihned po pádu železné opony, od těch, kteří přicházejí dnes?
Tenkrát byli okamžitě poznat podle oblečení a aut. Já osobně jsem je poznával, protože mám ve zvyku každého ve městě zdravit. Když neodpověděli a jenom se divně dívali, jednalo se o Čechy. Ale dnes už to poznat nejde. Češi mají často lepší auta než lidé od nás. Více než třicet procent hostů našich lázní tvoří Češi. Několik jich taky pracuje v místních podnicích a naopak mnoho lidí od nás zase pracuje v České republice. Především v bankovnictví.

Jak to vypadalo s vývojem v Laa po odstranění drátů?
Především už nemáme tu okrajovou pozici, což je výhodné pro hospodářství. A hlavně pro turistický ruch, který je od otevření lázní v roce 2002 pro nás důležitý. Potencionálním návštěvníkům můžeme nabídnout atraktivní výletní cíle, zámky Lednice a Valtice. Nebo třeba i město Brno, které je vzdálené jen čtyřicet minut jízdy autem od Laa.

Přímá autobusová linka z Brna až k našim lázním bude jezdit od července příštího roku. Skoro každou hodinu v obou směrech.

Bez auta se ale do Laa dostává z Brna těžko. Vlakové spojení je možné jen přes Vídeň a autobusové zájezdy organizují většinou cestovní kanceláře, a to ne příliš často.
Zrovna tento týden jsem se setkal se zástupci z České republiky a přímá autobusová linka z Brna až k našim lázním bude jezdit od července příštího roku. Skoro každou hodinu bude jezdit autobus v obou směrech. O obnovení vlakové trati z Laa do Hevlína se snažíme už téměř dvacet let. Nechali jsme si vypracovat odborné posudky a vyplatilo by se to v případě osobní i nákladní dopravy. Nyní snad konečně nastala šance, že by se projekt mohl uskutečnit. Ve městě Znojmě jsme našli důležitého spojence. Mají totiž obavy, že by mohlo dojít ke zrušení vlakové trati mezi Znojmem a Hrušovany. V případě, že by se podařilo obnovit vlakové spojení z Hevlína na Laa, by takové nebezpečí už nehrozilo. Předtím ale z české strany o trať nikdo nejevil zájem. Snad kromě obce Hevlín.

Manfred Fass, starosta Laa an der Thaya

V Pasohlávkách u Mikulova se teď plánuje stavba lázeňského parku. Bude to pro vás konkurence, počítáte s úbytkem hostů?
Nevidím to jako problém. Pokud se podaří vybudovat projekt v Pasohlávkách, zřejmě bude mít jiné zaměření než naše lázně. Therme Laa se orientují především na wellness, naproti tomu například neposkytují zdravotní lázně. Byla by hloupost, kdyby v Pasohlávkách měli stejné zaměření jako my. Počty návštěvníků nejsou nekonečné a v takovém případě by zůstalo méně na oba.

Jste v kontaktu s projektanty lázeňského parku v Pasohlávkách?
Setkáváme se na různých konferencích o turismu. Jejich projekt znám a jsme ve vzájemném kontaktu. Dá se říct, že nejsme konkurence, ale spíš partneři.

Často také zaznívá kritika, že se u Mikulova už proinvestovala spousta peněz a ještě se nezačalo stavět. Jak dlouho trvala výstavba Therme Laa? Od vypracování projektu až po otevření?
První průzkumný vrt se uskutečnil v roce 1992, krátce po tom, co jsem se stal starostou. Následné projektování, shánění investorů a dotací a samotná stavba zabraly deset let. Bylo to ale nutné, protože nám nechtěli přidělit dotace. Opět kvůli příhraniční poloze města. Počítalo se, že z České republiky bude jezdit jedno až dvě procenta návštěvníků. Nikdo by tenkrát netipoval na současných třicet. Nejdříve jsme tedy jako test postavili pouze lázně pro jednodenní návštěvu, a až když jsme viděli, že všechno dobře funguje, začali jsme se stavbou hotelu. To už ale s přidělením dotací nebyl problém.

Jak vysoká byla celková cena?
Lázně stály třicet pět milionů eur a hotel dalších třicet pět (celkem asi 1,75 miliardy korun, pozn. red.). Město se na výstavbě podílelo z dvaceti procent a dvacet procent si drží i v provozní společnosti. Zbytek vlastní bankovní a pojišťovací společnosti a také firma, která lázně postavila.

Z úst rakouských politiků často zaznívá, že s otevřením hranic stoupla kriminalita. Jak je tomu v Laa?
Není to nijak strašné. V době krátce po otevření hranic, když přijelo za nákupy mnoho Čechů, se tvrdilo, že v obchodech kradou. Některé firmy pak nainstalovaly v provozovnách kamery a zjistilo se, že kradou i místní. Jinak ale kriminalita k nám přichází spíš z oblasti Vídně. Cítíme se zde bezpečně.

Jak to vidíte s otevřením rakouského pracovního trhu pro občany nových zemí Evropské unie v roce 2011? Myslíte, že to bude pro občany Laa znamenat ohrožení jejich zaměstnání?
Původně tady byly takové obavy. Myslím ale, že pracovní síly jsou v současnosti potřeba všude a neexistuje přemíra nabídky práce. Češi už u nás pracují, především v lázních a hotelu. Tam je potřeba umět česky a německy. To bohužel lidé od nás neumí, takže jsme závislí na Češích, kteří přijdou k nám a mluví německy. Já sám umím česky pouze asi pět slov. Má osmiletá vnučka se ale učí češtinu už od mateřské školy.

Učí se na školách v Laa česky?
V mateřské školce máme českou učitelku, a kdo má zájem, může své dítě nechat učit česky. Nepovinná výuka pak pokračuje na základní škole a na středních školách si ji žáci mohou vybrat jako druhý povinný jazyk.

Laa: lázně, hrad i muzeum piva

Laa an der Thaya - Město, jehož český název je Lava nad Dyjí, leží na česko-rakouské hranici poblíž řeky Dyje. V době rozdělení Evropy ostnatým drátem měla jeho poloha na konci svobodného světa negativní dopad na místní hospodářství.

Až s pádem železné opony nastal opravdový rozvoj. Mezi Jihomoravany se město proslavilo především díky místním lázním Therme Laa. Ty ročně navštíví až 400 tisíc lidí. Třicet procent tvoří Češi. K lázním patří i první čtyřhvězdičkový hotel v Dolních Rakousích.

Laa je ale i školním městem. Denně sem dojíždějí žáci z dalekého okolí. Na gymnáziu a obchodní akademii se vyučuje jako druhý povinný jazyk čeština. Nepovinnou výuku češtiny mohou navštěvovat i děti z mateřských a základních škol. Podle starosty Manfreda Fasse dojíždí do místních škol i několik žáků z Česka.

Za zmínku stojí i středověký hrad Laaer Burg obklopený vodním příkopem. V něm se nachází první rakouské muzeum piva. Výroba piva má ve městě dlouhou historii. První pivo se zde vařilo už v roce 1454 a v této tradici pokračuje i dnešní rodinný pivovar Hubertus Bräu. Značka Hubertus a jelen v jejím znaku mají v Rakousku velmi dobrou pověst.

Po druhé světové válce se Laa stalo jedním ze záchytných bodů odsunutých sudetských Němců. Většina z nich se brzy přestěhovala do oblasti Stuttgartu v Německu. Do města se ale často vracejí a zřídili zde Muzeum německých Jihomoravanů.

Na 17. prosince se v Laa chystají oslavy pádu železné opony. Přijedou mimo jiné bývalí i současní ministři zahraničí obou zemí.