Chci jmenovat estébáky, říká básník a disident Milan Oh!nisko

DISIDENTI JIŽNÍ MORAVY - Básník Milan Ohnisko dnes užívá příjmení Oh!nisko, což by mu před rokem 1989 jen tak neprošlo. Nejen proto, že tehdejší doba byla v takových věcech velmi rigidní a podezíravá, ale protože budoucí poeta byl bolševickému režimu trnem v oku od samého počátku svého dospívání.

Milan Oh!nisko se narodil 16. července 1965 v Brně. "Naše rodina opozičně ani v nejmenším nežila. Otec pracoval jako inženýr a ztělesňoval masivní prototyp socialistického jedince: starat se o rodinu a držet hubu a krok. Co jediné aspoň částečně nás snad stmelovalo, bylo takřka rituální poslouchání Hlasu Ameriky - ztlumeného tak, aby sousedi probůh nic nezaslechli," přibližuje svoje dětství Milan.

Socialistické školství a proletářský póvl

Na gymnáziu na třídě Kapitána Jaroše dokončil sotva první pololetí. Po třech iniciačních zážitcích: s albem Karla Kryla Bratříčku, zavírej vrátka, s nahrávkou koncertu Jaroslava Hutky a samizdatem Invalidní sourozenci Egona Bondyho už nedokázal předstírat, že školství v socialistickém duchu je docela v pořádku.

Jak se z básníka Ohniska stal Oh!nisko

Básníkovi Milanu Ohniskovi přinesla svoboda po roce 1989 jednu výraznou změnu. Nejenže tvoří "oficiálně", ale může se pod svá díla podepsat po svém. Oh!nisko.

S přepisem jmen podle přání člověka, který své jméno považuje za svého druhu uměleckou značku, by se dřív noviny příliš nemazaly.
Ani žádná bývalá matrika by takový zápis nepovolila. Nad přísnými hranicemi toho, co je či není povoleno, bděly dřívější úřednice jako ostříži.

Dnes se změna příjmení podařila třeba výtvarníku Michalu Čuříkovi, který se před pár lety dokázal "úředně" přejmenovat na Michala Estradu. Takže má toto jméno takříkajíc "v občance".

Milan Oh!nisko to s přepisem svého jména (s vykřičníkem za "citoslovcem" uvozujícím příjmení) na úřadě nezkoušel. O to víc však tuto podobu hájí coby své umělecké jméno.

"Když otisknete fotku Egona Bondyho (vlastním jménem Zbyňka Fišera - pozn. red.), jak si hraje na písku, nenapíšete tam pětiletý Zbyněk Fišer na pískovišti. Napíšete tam pětiletý Egon Bondy na pískovišti," argumentuje autor pěti básnických sbírek, který dnes pracuje jako redaktor revue RozRazil a nakladatelství Větrné mlýny.

Pak jej nešťastní a zmatení rodiče na doporučení dorostové psycholožky přihlásili na Střední knihovnickou školu. První požadavek třídní profesorky na studenta zněl: "Zítra přijdeš ostříhaný. A žádná diskuse se nevede!"

O pár dní později, při první hodině občanské výchovy, jak se tehdy režimní ideologická nalejvárna nazývala, měl před třídou popsat rozdíl mezi životem mládeže v socialistickém a kapitalistickém "bloku".

Pochopitelně v dobovém duchu, kdy muselo být jasné, jak úchvatně se má mládež v lidově-demokratickém zřízení. A naopak.

"Cítil jsem se svým vynuceným lhaním, za které jsem dostal chvalitebnou, tak hluboce potupen, že jsem věděl okamžitě a jistě: do žádné školy už v životě nepáchnu!" vzpomíná Milan Oh!nisko, který se ze škamen přesunul do školy života.

disidenti jižní moravy

Ke dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy.

Čtěte seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové.

Se sobě podobnými, těmi, kteří rovněž nedokázali "šlapat brázdu", sedával ve vyhlášených brněnských hospodách: v Černohorské pivnici, v undergroundové hospodě U Formana (v České ulici, nyní restaurace U Švejka) a v restauraci-kavárně Bellevue na rohu dnešního Moravského náměstí.

A protože bez pravidelné školní docházky se člověk vystavoval nebezpečí trestního stíhání za "příživu", nastoupil křehký sedmnáctiletý mládenec na dva roky jako pomocný zedník do Brněnských papíren, kde dostával pořádně zabrat.

"Zdravé prostředí manuálně pracujících" aneb "ten nejhorší póvl"

"Pracoval tam ten nejhorší póvl, asi vůbec nejvulgárnější a nejprimitivnější lidé, jaké jsem kdy v životě poznal," osvětluje "zdravé prostředí manuálně pracujících" Milan.

Kanice!

Tam to přece všechno po sobě
skromně popálili!
To mě to ještě pořád pálí, a ne že ne!
Stačí se dosyta dospat
a nasypat sýkorkám...

S jistým Šwandinim
a nejistým Veselským
jsme tam sice spěchali
speciálním osobním vozem,
který řídil vyjukaný
estébák-řidič z Leninky (!),
neb mu tak nakázal Petr Zeman,
aby nás tam

Ale viděli už jen
doutnající zbytky
sebraných spisů
kapitána Veselého
a desítky jiných
literárních
briliantů

v temné zimní noci
blikavě dodoutnávat...

Oj! Oh

Milan Ohnisko

"Zhruba třetina jich byla v KSČ. Všichni do ní vlezli za normalizace, tedy z těžko omluvitelných důvodů. Co víc, cynicky se chlubili, že jsou v té blbé všemocné straně jen kvůli existenčním výhodám. Chováním těchto proletářů jsem trpěl víc než nošením padesátikilových pytlů s cementem. Ostatně mým hlavním pracovním úkolem beztak bylo jim denně propašovat dírou v plotě čtyřicet, a když chytli slinu, i osmdesát piv a pár flašek rumu. Říkali mně posměšně Doktor: dráždilo je, že jsem občas vytáhl knížku a při jejich zábavách mlčel," dokresluje Milan profil slavné dělnické třídy, která podle tehdejších proklamací jednou vybuduje ráj na zemi.

Nepřizpůsobivá, labilní a hypersenzitivní osobnost

Psychické problémy ho na dva měsíce přivedly k první hospitalizaci v psychiatrické léčebně. "Poněkud bezradná diagnóza sociálně nepřizpůsobivé, silně labilní a hypersenzitivní sedmnáctileté osobnosti, s níž mne propouštěli, byla v zásadě správná," myslí si Milan.

O tři roky později skončil po těžkém sebevražedném pokusu na jednotce intenzivní péče. "Tehdy jsem vskutku utekl hrobníkovi z lopaty. Primář řekl našim, že mi nefunguje mozek a že tohle asi nepřežiju. Ale přežil jsem. To už jsem měl za sebou dva roky práce kulisáka v Divadle bratří Mrštíků, kde se to opět až k neuvěření hemžilo vyčuranými straníky, od kulisáků přes herce po technické, ekonomické a umělecké vedení divadla. Ani tam jsem neuměl vydržet. Bylo to mravně zcela upadlé, rozložené prostředí: kombinace předstírané politické loajality, umělecké a duchovní prázdnoty a jakési afektované a okázalé promiskuity byla až přízračná. Po sebezáchovném útěku jsem pracoval jako takzvaný odečítač vody -chodil jsem po zdevastovaných sklepech zchátralých brněnských činžáků opisovat z vodoměrů spotřebu," líčí své další pracovní přesuny Milan.

V té době se seznámil s jedním z klíčových brněnských disidentů Petrem Pospíchalem, s nímž vymýšlel a kolportoval protirežimní petice. Milana si na to konto okamžitě začala všímat Státní bezpečnost, sledovat ho a tahat po výsleších. Také se mohl navždy rozloučit s cestovním pasem.

"Chci, aby v mém příběhu zazněla plná jména některých estébáků," přeje si Milan.

"Téhle zasloužené slávy si ti lidé, kteří za peníze ničili životy druhým a byli zlí jaksi z podstaty, užívají neprávem velice málo. Nota bene oproti kdejakému právě těmito estébáckými darebáky vyděšenému, vydíranému a zdeptanému chudákovi, ze kterého dnes často velmi necitlivě a alibisticky děláme udavače. Takže s potěšením jmenuji i s daty narození, aby nedošlo k mýlce, že jde o shodu jmen. Všichni čtyři dále jmenovaní soudruzi jsou ze 2. správy StB Jihomoravského kraje, odbor vnitřní nepřítel. Mým hlavním estébákem byl od začátku až do konce kapitán František Veselý (11. 12. 1953). Zadruhé kapitán Ladislav Machač (3. 3. 1948). Ten hrával u výslechu zlého se zachmuřenou tváří a založenýma rukama," popisuje Milan.

"Zatřetí nadporučík Jaroslav Krž (17. 6. 1956). Zásadně se představoval jako nadporučík Bartoš, šlo patrně o kreativní pseudonym, neboť ten naopak rád předstíral distingovaného intelektuála. Tihle tři pánové o mne od roku 1983 až do konce pádu režimu systematicky pečovali. Začtvrté: v Brně bezkonkurenční gestapácká svině, jejíž jméno je nutno obzvláště zdůraznit, byl jejich nadřízený major Miloš Bata (28. 7. 1951). S ním jsem díky bohu do styku nikdy nepřišel. Byl to proslulý bijec. S velikým gustem surově pokaždé zmlátil každého, kdo se mu dostal do jeho dějinně-avantgardních pracek. Mého nejlepšího přítele, básníka Jana Pukalíka během výslechu tahal za vlasy po podlaze tak dlouho a srdnatě, dokud mu z hlavy nevyrval několik hustých krvavých chumáčů. Teprve pak si spokojeně utřel pot z čela," upřesňuje.

Doživotní zákaz okresu Pelhřimov

V únoru 1984 u Vyskytné na Vysočině zažil Milan na opuštěné silničce i klasickou přepadovku estébáky, kteří jej odvezli na výslech do Pelhřimnova. Po výhrůžkách "nakládačkou" ho tajný po několikahodinovém výslechu doprovodil na autobus do Brna.

"Řekl mi, že mám nadosmrti zákaz vstupu do okresu Pelhřimov. A že pokud jej poruším, dopadne to pro mě velice zle," dodává. "Kromě jmen estébáků také chci, aby se vědělo, jak naprosto skvěle se k nám, velmi mladým, chovali starší lidé z disentu, především Jaroslav Šabata," přeje si Oh!nisko.

Svědek pálení archivů Státní bezpečnosti

Těsně po listopadu 1989 se Milan Oh!nisko stal svědkem toho, jak u svého objektu v lese blízko Kanic spálila Státní bezpečnost velkou část archivu správy Jihomoravského kraje.

"Na Občanské fórum na Mečové přišel vzkaz, že nás ke Kanicím odveze řidič StB z Leninky: že tam s ním jede Roman Švanda ze studentského stávkového výboru a chce někoho k sobě," vzpomíná Milan.

"Jeli jsme už za tmy se šíleně nervózním řidičem, který neustále opakoval, že je jenom řidič a za nic nemůže. Dojeli jsme až k bráně areálu Státní bezpečnosti. Před jeho ostnatým plotem vedle příjezdové cesty plápolala obrovská hromada spisů, na které někdo zjevně nešetřil benzinem, protože většina svazků už dohořívala," vybavuje si svůj dojem svědek asi největší likvidace archivních materiálů StB u nás.

Na místě tehdy našli jen vyděšeného vrátného, který, podobně jako onen řidič, donekonečna opakoval, že on za nic nemůže.

Po listopadu 1989 se Milan ocitl jako zpravodaj ve Východoevropské informační agentuře, měl i vlastní nakladatelství Ohnisko. Dvakrát se oženil, rozvedl a narodily se mu tři děti.

Napsal pět básnických sbírek a dnes pracuje jako redaktor revue RozRazil a nakladatelství Větrné mlýny.

"Co se posledních dvaceti let týče, chci říct, že na rozdíl od Boha je komunismus mrtev. Rudý fašismus prostě dějinně prohrál, proletáři celého světa se nespojili. A je na nás všech, aby se jim to už nikdy nepodařilo. Ale i kdybychom je snad nehlídali dost pozorně a i kdyby k urnám nadále chodilo to tupé stádo iks procent takzvaných stabilních voličů KSČM, i tak jejich šance vidím jako mizivé. Také ostře rozlišuji mezi systémovou změnou, která se listopadem udála, a různými dílčími lapsy a zákulisními nepěknostmi vysoké politiky. Evropské vítězství svobody a demokracie nad bezedně zlou a extrémně zrůdnou komunistickou totalitou je natolik zásadní a hluboký historický zlom, že trvalou radost z něj mi nemůže pokazit ani ČSSD, ani ODS, ani žádné jiné Bratrstvo kočičí pracky. Nikdy ani na vteřinu mě za normalizace nenapadlo, že bych se něčeho takového mohl kdy dožít: že se můžu zítra sbalit a odjet do New Yorku a nikdo mi nebude bránit ani odcestovat, ani se vrátit, a říct, že prezident je vůl, a nezavřou mě za to a vy to bez cenzury a beze strachu otisknete... Že jsem se tohoto dožil, považuju za zázrak," pochvaluje si Milan Oh!nisko.