Odsunutý Němec Fritsch dnes se studenty Církevního gymnázia v Lerchově ulici besedoval o poválečném odsunu | foto: Radek Miča, MAFRA

„Cítím se jako Moravan“, vyprávěl odsunutý Němec na autorském čtení

  • 4
Jedna z učeben Cyrilometodějského gymnázia na Lerchově ulici byla včera odpoledne zaplněná studenty. Dostali totiž příležitost poslechnout si vyprávění muže, který zažil odsun Němců po druhé světové válce na vlastní kůži. A napsal o tom knihu.

Místnost je plná hluku do chvíle, než přichází pětasedmdesátiletý Hugo Fritsch. Malý šedovlasý muž začíná energicky vyprávět a okamžitě si získává pozornost.

"Narodil jsem se v Brně roku 1933 do německo-české rodiny," začíná Fritsch. "Doma se mluvilo německy, ale česky jsem se naučil od babičky a od chlapců na ulici. Uměl jsem perfektně oba jazyky."

V Brně stihl vychodit čtyři roky obecné školy a jeden a půl roku reálného gymnázia. "V listopadu 1944 na něj Rusové shodili dvě bomby. Takže už nebylo kam chodit," říká Fritsch češtinou s výrazným německým přízvukem. Občas vyprávění na chvilku zastaví, to když hledá správné slovo nebo jeho tvar.

Odsunutý Němec Fritsch dnes se studenty Církevního gymnázia v Lerchově ulici besedoval o poválečném odsunu

S rodiči, babičkou a dvěma bratry ve věku tří měsíců a patnácti let opustili Brno v uprchlickém transportu v dubnu 1945. Jejich odchod za příbuznými do Bavorska ale překazil zničený železniční most u Blatné. Právě z tohoto města byli po měsíční internaci v místní škole vyhnáni a převezeni do pražského internačního tábora na Strahově.

"Cestou ze Smíchovského nádraží na Strahov se rodina poprvé rozdělila. Otec a babička byli zesláblí a nezvládali jít tak rychle. Já s matkou a bratry jsme pak byli posláni pracovat na statek do Kralup. Tam zemřel malý Willi. Znovu jsme se setkali až v říjnu v táboře Hagibor," vypráví Fritsch a oči přitom přivírá soustředěním.

Odsunutý Němec Fritsch dnes se studenty Církevního gymnázia v Lerchově ulici besedoval o poválečném odsunuPak byli všichni transportováni do tábora v jihočeské Prosečnici. Během ledna a února 1946 zemřela Fritschovi postupně celá rodina. V té době se ale díky znalosti češtiny stal poslíčkem velitele tábora.

"To ze mě udělalo šmelináře. Od manželky velitele jsem za nějaké pochůzky dostal spropitné a z toho jsem koupil potraviny. Ty jsem pak za vyšší cenu prodával dál. Časem jsem prodával i jiné věci. Neměl jsem se tak špatně," usmívá se Fritsch.

Z Prosečnice se pak v červenci 1946 díky zájmu Mezinárodního červeného kříže, který se podařilo vzbudit příbuzným z Curychu dostal do Salesiánského chlapeckého domova v Kobylisích. Fritsch k tomu dodává: "Tady jsem dva roky chodil na českou měšťanku, než si mne vzali teta se strýcem do Bavorska."

Odsunutý Němec Fritsch dnes se studenty Církevního gymnázia v Lerchově ulici besedoval o poválečném odsunu

Fritsch občas přestane vyprávět a čte úryvky z knihy Bylo mi třináct, do které celý příběh zapsal. "Psal jsem to hlavně pro své děti a vnuky. Ve škole se o tom nic neučili," dodává Fritsch. To je také důvod, proč už objel desítky škol se svým autorským čtením. Diskuse s mladými o těchto tématech považuje za klíčové.

Muž, který celý život pracoval v mnichovské bance, ve volném čase hrál divadlo a na důchod se odstěhoval do Rakouska se ale necítí jako Čech, jako Němec a ani jako Rakušan. Uzavírá to slovy: "Já jsem nikdy doopravdy nový domov nedostal. Ten pro mě zůstal s dětstvím v Brně. Víte, nejvíc se cítím jako Moravan."