Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

CIZINCI V BRNĚ: I za minutu zpoždění se omlouváte, udivilo Kostaričanku

  0:10aktualizováno  0:10
Původní profesí optometrička Hazel María Ramírez Solano se přistěhovala do Brna spolu s manželem. Po čtyřech letech v tuzemsku si nezvykla na strohost mluvy řady Čechů, cení si naopak jejich dochvilnosti. „Nebýt navenek superšťastný je tu normální,“ říká čtyřiatřicetiletá Kostaričanka.

Hazel María Ramírez Solano z Kostariky žije v Brně spolu s manželem vědcem, který pochází z Polska, čtvrtým rokem. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Na jih Moravy ji přivedla souhra náhod. Během pobytu ve Spojených státech, kde si po studiích na Kostarice ještě rozšiřovala své znalosti z optometrie, se zakoukala do polského studenta. Po více než dvou letech známosti se vzali, načež se asi před čtyřmi lety rozhodli přestěhovat do Brna.

„Po mém návratu z Ameriky jsme měli zhruba rok vztah na dálku. Po státnicích přijel na tři měsíce k nám a vzali jsme se. Manžel je biotechnolog a chtěl si v zahraničí dodělat doktorát. Když dostal příležitost v brněnském vědeckém centru CEITEC, rozmýšleli jsme se jen chvilku,“ přibližuje nesměle rodačka z Cartaga, druhého největšího města Kostariky.

Fotogalerie

Věděla, že bez češtiny, kterou se oba začali učit hned po příjezdu, těžko najde práci v oboru. Začala se proto ohlížet po jiném uplatnění a po čase se uchytila v telekomunikační firmě.

„V týmu jsem jediná cizinka. Fungujeme hlavně v angličtině, ostatní se ale mezi sebou přirozeně dost baví česky. Skoro všemu rozumím a každý den díky tomu pochytím nové slovo. Trochu mluvím, snažím se, kolegové jsou výborní, pomáhají mi a opravují mě, když něco řeknu špatně. A dělají si legraci z mé výslovnosti,“ přibližuje s úsměvem. „Jazyk ale byla a stále je velká bariéra.“

Nikdy prý nepociťovala, že by se k ní Češi jako k cizince chovali špatně.

„V práci chvíli trvalo, než mi ostatní začali věřit a zjistili, že se na mě mohou spolehnout, ale to je pochopitelné. Tady je úplně normální, nebýt navenek superšťastný a neusmívat se pořád. Není to nic, co bychom si jako cizinci měli brát osobně,“ uvažuje s vážnou tváři brunetka a upije ze sklenice s vodou.

Zklamalo ji jen, jak se prodavači chovají k zákazníkům. „Když jsem se třeba ptala, jestli mají zboží v jiné barvě či velikosti, odpověď byla okamžitě ne, aniž by se vůbec podívali. Teď už se raději neptám,“ směje se. „Když už zvládám základní fráze, jsou přeci jen trochu přívětivější. Ale na začátku to bylo hrozné, u nás se zkrátka skutečně snaží pomoci,“ srovnává přístup k zákazníkům.

Otáčím se, i když není důvod se bát

Mladý pár původně přijížděl s plánem strávit v Brně pět let. Nyní uvažují, že zůstanou natrvalo. Hazel si na jihu Moravy chválí pocit bezpečí a obecně kvalitu života.

„Na Brně skutečně miluji, že můžu jít v klidu sama domů. I když se stále ještě přistihnu, že se otáčím, jestli někdo není za mnou. Úplně jsem zatím nepřivykla faktu, že je dost nepravděpodobné, ba skoro nemožné, že by se cokoli stalo, a nemusím se bát. Na Kostarice, hlavně v metropoli San José, se třeba docela snadno stanete obětí zloděje či kapsáře,“ popisuje.

Hazel María Ramírez Solano

  • Je jí čtyřiatřicet let, pochází z kostarického města Cartago, v Brně žijí s manželem čtyři roky
  • Vystudovala optometrii, nyní pracuje v týmu compliance mezinárodní telekomunikační firmy
  • Má o dva roky mladší sestru
  • Poprvé Česko navštívila asi před deseti lety, kdy trávila dovolenou v Praze

Své rodné město líčí jako méně rozvinuté než Brno, i když tam také sídlí řada nadnárodních firem. Lidé se však často stěhují za prací do hlavního města. Kromě mnoha řek, jezer a zeleně jej obklopují také sopky.

„Poslední rok dva je ta nedaleko našeho domu docela aktivní, táta vždycky vypráví, jak musí odmetat popel z auta, podobně jako se tady odmetá sníh. Doma jsem nebyla, co se tohle děje. Teď už naštěstí máme bezpečnostní zóny, v nichž se vám nic nestane. Mnoho let nazpět, kdy lidé v ohrožených oblastech bydleli, se událo spoustu katastrof, pod lávou zmizela celá města s lidmi,“ vypráví.

Evakuacím pro případ ohrožení se tam děti učí od škol. „Vulkanologové stále zkoumají krátery, mají okolo kamery, když vychází kouř, vědí, že může brzy přijít erupce a města kolem by se měla evakuovat. Evakuaci jsem ale zažila jen jako dítě, a to kvůli zemětřesení o síle 7,5 stupně,“ vzpomíná.

Češi jsou podle ní rezervovanější než její krajané. Taky na ni působí plaše. „Trvá, než se vám otevřou, než si nimi vybudujete nějaký vztah. Ráno všichni v tramvaji cestou do práce mlčí. Ale je to fajn, připadám si nějak uvolněněji. S přáteli, kteří v lednu přijeli na návštěvu, jsme šli po náměstí Svobody, kde bylo úplné ticho, vůbec nikdo nemluvil. To je obrovský rozdíl oproti tomu, co znám z domu,“ zamýšlí se.

Nejnovější cizinci v Brně

Cení si schopnosti české společnosti postarat se o zvířata. „Mrzí mě, že tohle v naší kultuře nefunguje, pouličních psů, máme hodně, i když mají lidé velké zahrady. Občas si tuláka někdo vezme domů, ale tady se lidé zvládnou o psa postarat, i když třeba žijí v malém bytě.“

V Česku obdivuje i to, jak všechno funguje přesně na čas, ať už doprava, nebo třeba pracovní přestávky.

„Na Kostarice nikdo neřeší, jestli obědváte o chvíli déle, než je předepsaný čas. Tady se vždy vracíme s kolegy přesně a dochvilnost už jsem si osvojila. Španělsky mluvící označují Kostaričany - i oni sami sebe - pojmem ‚ticos’. ‚Tico hour‘ pak znamená, o hodinu později, než je domluvené. Když se řekne, že je sraz ve dvanáct, skoro každý přijde o hodinu později,“ přibližuje.

Na svůj nový „český zvyk“ při poslední návštěvě Kostariky doplatila.

„Zarezervovala jsem na osmou stůl v restauraci, ale všichni se objevili až v devět. Úplně jsem na to zapomněla. A nikdo ani neřekl, promiň, jdeme pozdě, ani si toho nevšimli. Tady vám přátelé kvůli nepatrnému zpoždění dopředu pošlou zprávu, anebo se hned omlouvají, i když dorazí třeba jen o minutu později,“ diví se.

Vyzpovídali jsme už 32 cizinců. Vyberte si na mapě:

Jinak prý slovy ale zrovna neplýtváme. „Někdy jste možná až příliš přímočaří. Možná by neškodilo trochu víc pozitivního přístupu,“ směje se. „Je to součást kultury. Nevnímám to jako nedostatek snahy vyřešit problém, spíš málo chuti pozitivněji o něm přemýšlet a především mluvit. Často říkáte, ne, nepůjde to, je to špatný a nakonec se stejně vždycky všechno vyřeší.“

Česká autoškola? Rozhodně nejtěžší

Postrádá možnost trávit volný čas na pláži, na Kostarice tři roky žila na pobřeží Pacifiku, kde její zaměstnavatel otevřel novou kliniku pro turisty. „Bydlela jsem v podstatě u pláže, což je teď něco, za co o dovolené platíme,“ směje se.

„Na Kostarice už to není jen o banánech, ananasech a kávě, stále více lidí – hlavně Američané a Kanaďané - tam jezdí za zdravotní turistikou. Jedou na prázdniny a současně si nechají udělat plastickou operaci nebo jdou k zubaři,“ přibližuje.

Často tam míří taky milovníci adrenalinových sportů - surfovat a na divokou vodu. „Někdy je problém vůbec chytit let domů, protože v období prázdnin bývají letenky hodně vyprodané,“ naznačuje s turismem spojené trable.

Ve všech třech státech, kde žila, dělala vždy znovu řidičské zkoušky a ty české hodnotí jako jednoznačně nejtěžší. „Naučit se na osm set otázek nebyla legrace. Sice jsem už předtím deset let řídila, ale v české autoškole mě učili věci, které jsem předtím neznala. U nás nejsme tak uvědomělí, tady má vzdělávání řidičů úplně jinou úroveň,“ srovnává.

Na Kostarice nefunguje klasický systém autoškol. Každý se může učit s příbuzným, který má řidičák, v jeho autě.

„Nyní se vyvíjí systém pro lidi, kteří nemají auto. Není ale povinné odjezdit hodiny s učitelem, stačí přijít složit zkoušku. Proto máme spoustu špatných řidičů a nehod. Tady se na silnici cítím mnohem bezpečněji. I když Češi říkají o svých krajanech, že nejsou dobří řidiči, já věřím, že jsou,“ uzavírá.







Hlavní zprávy

Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí
Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí

Recenze si přečtěte na eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.