Ivita Rence z Lotyšska žila sedm let v Anglii a dva a půl roku v Holandsku....

Ivita Rence z Lotyšska žila sedm let v Anglii a dva a půl roku v Holandsku. Před rokem a půl se usadila v Brně. | foto: Marie Stránská, MAFRA

CIZINCI V BRNĚ: Neberete si servítky a život si děláte snazší, líbí se Lotyšce

  • 180
V rodné zemi se jako sociální pracovnice starala o bezdomovce, v Anglii se živila jako kosmetička. V Brně osmatřicetiletá Ivita Rence z Lotyšska učí děti anglicky a maluje obrazy. „Konečně si nepřipadám o hlavu vyšší než ostatní ženy,“ vyzdvihuje po roce a půl na Moravě.

Z rodného třítisícového města Salacgrīva nedaleko hranic s Estonskem odešla v osmnácti letech do hlavního města. „Přestože máme krásnou přírodu i pláže s bílým pískem, nikdy jsem tam nechtěla zůstat žít napořád. V malém městě se všichni dobře znají a mají větší sklony pomlouvat,“ přibližuje Ivita Rence.

Po studiích sociální práce ještě tři roky v Rize pracovala - starala se o lidi bez domova, děti bez rodičů i další potřebné.

„Zkrátka akorát neustálé řešení problémů. Je to prospěšná a užitečná práce, která má skutečný dopad do reality, ale bylo to neskutečně vyčerpávající. Lidé jsou nešťastní, brečí, dávají průchod emocím,“ líčí, proč se po stěhování do Anglie raději vrhla do oblasti krásy, k níž jako příležitostná modelka neměla daleko.

V Brně, kam se přestěhovala před rokem a půl za svým teď už bývalým přítelem - rovněž cizincem - si splnila dlouholetý sen a zaměřila se na umění.

„Učím předškolní děti angličtinu a taky hodně maluji abstraktní obrazy, některé jsem zvládla už i prodat,“ líčí s upřímným nadšením v hlase. „Teď pracuji na sérii maleb pávů, kteří mají jako bájná zvířata význam v mytologii i náboženství. V Holandsku, kde jsem žila dva a půl roku, jsem měla pár lekcí u malíře, ale pro mě je to spíš o vyjadřování emocí a pocitů.“

Vždy si musí znovu zvykat

Ivita Rence

Je jí osmatřicet let. Pochází z lotyšského přímořského města Salacgrīva. Studovala v Rize, odkud na sedm let přesídlila do Velké Británie a následně na dva a půl roku do Nizozemska. Poté se vrátila domů a v té době se seznámila se svým bývalým přítelem, za nímž se přestěhovala do Brna, kde nyní žije půl druhého roku. Mluví lotyšsky, rusky, anglicky a trochu německy.

Česká a lotyšská mentalita jsou si dle jejího hodnocení velmi podobné. „Stejně jako my jste ze začátku trochu rezervovaní, ale když druhé poznáte blíž, otevřete se a neváháte pro ně ledasco udělat,“ porovnává.

Proto pro ni v tomhle ohledu nebylo složité porozumět kulturním zvyklostem a osvojit si „český životní styl“. I když česky nemluví, díky znalosti ruštiny částečně rozumí, když se Češi baví.

„Pokaždé, když jste v cizí zemi, musíte se hodně věcí učit znovu a neustále si zvykat, jak to tam chodí, jaká se tam dodržují pravidla, jak se sluší dělat tohle a tamto,“ odmítá perfektní angličtinou, že by jako zkušená cestovatelka přivykala novému domovu tisíce kilometrů od toho původního už bez jakýchkoli potíží.

Když má odpovědět na dotaz, v čem především se liší chování jejích krajanů a Čechů, dlouze se zamyslí.

„Lotyšsko je malá země, která byla vždy utlačovaná zvenčí a i teď pociťuje vliv Ruska. Žije tam hodně Rusů. Lotyši jsou vždy jaksi smíření, raději ustoupí krok stranou a nechají za sebe konat ostatní, což může vycházet z národní mentality a toho, že nám v minulosti stále někdo říkal, co máme dělat. Obava říkat svůj názor nahlas veřejně mnoha lidem zůstala doteď,“ rozebírá.

Cizinci v Brně

iDNES.cz přináší sérii příběhů cizinců, kteří se rozhodli usadit a trvale žít v Brně. Přibližuje názory, zkušenosti a pohled zpovídaného naživot v jihomoravské metropoli a obecně v Česku. Popisuje počáteční těžkosti každého z nich i to, jak přivykali odlišné kultuře a zvykům.

  1. Zimě už lékař z Nigérie přivykl, s nedůvěrou se potýká
  2. Češi pracují bez hrdosti a chladně, míní učitel z Tokia
  3. Máte nejlepší MHD, chválí Srbka. Děsí ji ale zkoušky sirén
  4. Češi jsou drbny, hodnotí Mexičan. Chtěl sem už od Nagana
  5. Lísají se, pak seknou, hodnotí Čechy portugalský filmař
  6. Zdejší Vánoce mě stresují, přiznává učitelka z Tanzánie
  7. Mám rád český sarkasmus a přímočarost, říká Angličan
  8. Na Zélandu děti čůrat na kanál nedáváme, diví se chůva
  9. Češi jezdí agresivně, jako by řídili formuli, míní Američan
  10. Jste veselí a rádi pomůžete, oceňuje Rus. Štvou ho úřady
  11. Chrlíte negativní energii, zjistila Číňanka. Tibet řeší nerada
  12. Stěžujete si, aby vám ostatní nezáviděli, tuší Filipínec
  13. Ostraha obchodů zírá. Už se tomu směju, říká Brazilka
  14. Přeceňujete tituly a chybí vám sebevědomí, přemítá Švéd
  15. Čechovi prolomíte osobní zónu a je zle, poznal Bosňan
  16. Všeumělové, kteří jednají na rovinu. Tak nás vidí Kanaďan
  17. Češi se k vám bez pozvání nevetřou, oceňuje Venezuelanka
  18. Vstávat brzy si Syřan zvykl. Postrádá vřelejší vztahy

Važte si Česka, země svobody a příležitostí, říká Mauricijka

I když Češi mají podobnou minulost, nemají podle jejích zkušeností problém říkat, co jim leží na srdci.

„To je jeden z velkých rozdílů. Netrápíte se tím, co si o vás ostatní myslí, nemáte pocit, že musíte věci dělat nějak, protože se to čeká. Máte silnou osobnost, jste sebevědomější, vnitřně silnější, odvážnější a nebojíte se šlápnout vedle.“

Díky přímočarému vyjadřování Čechů je na většinu z nich také spolehnutí, míní.

Bylo pro ni velkým zklamáním vrátit se po deseti letech života v zahraničí domů a zjistit, že se Lotyšové v tomhle ohledu nezměnili. „Bylo těžké to vidět. Lidé se drží svých způsobů a vidí svět trochu černobíle,“ vzpomíná.

Umíte si udělat život snazší

Potěšilo ji, jak velká komunita cizinců v Brně žije. „Díky ní se jako přistěhovalec nikdy necítíte sám, vždy máte příležitost potkat se s ostatními, máte-li chuť. Každé dva týdny máme sedánek s kamarádkami. Každá jsme odjinud, takže si povídáme a zjišťujeme, jak lze běžné věci chápat různě, to mě baví,“ popisuje.

Češky ji zaujaly svou fyziognomií. „V průměru jsou určitě vyšší než jiné Evropanky. Divila jsem se, ale tady si konečně nepřipadám o hlavu větší než ostatní ženy,“ směje se. Sama měří přes 185 centimetrů.

Příjemně ji překvapila také přívětivost tuzemců ke psům.

V Brně postrádá kromě moře a lotyšského tmavého chleba k cyklistům přátelský, na holandský způsob uspořádaný veřejný prostor. Uznává ale, že tomu zčásti brání členitý terén.

„Amsterdam je placka, na kole jsem tam jezdila pořád. I v dešti tam vidíte otce v obleku a pláštěnce, jak veze děti do školky. Zdejší silnice k tomu nejsou uzpůsobené, ale především těžko pojedete někam naslušno v sukni, když vás čeká kopec, při jehož zdolávání se totálně zpotíte,“ připouští.

Jak sama říká, líbí se jí schopnost Čechů udělat si život snazší. „Vnímám to v různých životních aspektech, třeba u stylu oblékání. Nenutíte se do žádných strnulých a upjatých outfitů, preferujete pohodlí. Záleží vám na tom, aby oděv odrážel to, jací jste, cítíte se díky tomu sebevědomě.“

Lotyši jsou velcí patrioti, kteří si rádi uchovávají své tradice. Jako dítě dlouhá léta tancovala ve folklorním tanečním spolku. „Každý region má v Lotyšsku svůj typický tradiční kroj, což nás také spojuje, v ostatních zemích to není běžné.“

Podle jejího mínění by její krajané určitě neměli potřebu utíkat ze země, kdyby práce v Lotyšsku nebyla tak špatně placená. „Investují peníze do studia, a pak je zasáhne, že za práci nedostanou tolik, kolik čekali. Zaměstnavatelé navíc často požadují lotyštinu, ruštinu i angličtinu, a to na téměř jakoukoli pozici. Rusové neradi mluvčí lotyšsky a naopak to platí taky,“ uzavírá.