Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


CIZINCI V BRNĚ: Nechápu Čechy, kteří utíkají do ciziny, říká Ukrajinka

  0:10aktualizováno  0:10
Před dekádou a půl odešla nyní šestačtyřicetiletá Nitsa Mihali s dvěma dětmi a zcela bez peněz ze Zakarpatské Ukrajiny, která nenabízela žádné šance. Od té doby ve vlasti nebyla. „Češi jsou dobré duše. Negativní lidi si k tělu nepouštím,“ říká žena, která v Zastávce u Brna vaří žadatelům o azyl.

Šestačtyřicetiletá Nitsa Mihali z Ukrajiny opustila rodnou vesnici, kde měli rodiče hospodářství a dobytek. V Česku jí přátelé neřeknou jinak než „Nino“. | foto: Marie Stránská, MAFRA

Nitsa Mihali pochází z vesnice Seredne Vodjane u hranic s Rumunskem. „Stěhovala jsem se hlavně proto, že jsem na Ukrajině nemohla sehnat práci, žádná tam není. Druhý zásadní důvod byl, že by tam děti nedostaly příležitost získat vzdělání, protože i základní se platí,“ přibližuje složitou životní situaci.

Sama neměla příležitost žádnou školu studovat a nechtěla, aby děti dopadly stejně, a tak se s nimi ze dne na den bez peněz vypravila směrem na západ, aniž by ji tam kdokoli čekal.

Fotogalerie

„Rodiče nebyli zas tak chudí, měli dobytek, pracovali jsme na poli. Chtěla jsem ale, aby děti měly jiný život a lepší budoucnost. Na začátku byly největší problém peníze, neměla jsem si od koho půjčit. Ale věděla jsem, že když bude práce, bude všechno,“ popisuje krušné začátky v cizí zemi.

Připouští, že zpočátku musela překonat velký strach. „Na Ukrajině jsem moc času netrávila, vždy měsíc dva v roce jako dovolenou, pracovat jsem jezdila do Ruska. Hrozně jsem chtěla zkusit žít tady, krajané vaši zemi moc chválili, říkali, že jsou tady hodní lidé,“ vysvětluje, proč padla volba právě na Česko.

Nejprve pracovala v restauraci, následně v pekárně. Nyní už devátým rokem jako pomocná kuchařka v azylovém středisku v Zastávce u Brna. „Našla jsem si práci, byt, bylo to těžké, ale postupně se vše vyřešilo a rozhodně ničeho nelituji, naopak. Jsem vděčná za všechno, pořád nevím, komu poděkovat.“

Zpočátku v tuzemsku mluvila rusky. „Se všemi jsem se dorozuměla, když jsem potřebovala. Češtinu jsem se postupně učila od lidí, psát i číst sama, neměla jsem možnost chodit na žádné kurzy, musela jsem živit děcka. Teď přemýšlím, že bych ráda ve škole trochu spravila gramatiku,“ líčí plány solidní češtinou s přízvukem. Kromě ruštiny a ukrajinštiny ovládá i rumunštinu.

O dovolené radši na přehradu než za hranice

Dceři bude jednadvacet, studuje vyšší zdravotnickou školu. O tři roky mladší syn se připravuje na budoucí povolání číšníka či kuchaře. „Nevím, jak to mám popsat, ale Ukrajinci nejsou tak milí. Nejsou ochotni pomáhat stejně jako Češi, nemají to tolik v povaze. Záleží jim na disciplíně, kdežto Češi jsou takové dobré duše. Nikdo se tady ke mně nikdy nechoval ošklivě. A jestli si něco šuškají bokem? Když to neslyším, tak mě to nezajímá.“

Nitsa Mihali

  • Je jí šestačtyřicet let, pracuje jako pomocná kuchařka v přijímacím středisku v Zastávce u Brna.
  • Pochází z vesnice Seredne Vodjane v oblasti Zakarpatské Ukrajiny.
  • Před příchodem do Česka doma trávila jen malou část roku, většinu času pracovala v Rusku - třeba i na poli a v lese.
  • Synovi bude osmnáct let, studuje obor kuchař - číšník. Dceři bude jednadvacet let a studuje na zdravotnici.
  • Přátelé jí neřeknou jinak než „Nino“.

Že by ji v tuzemsku něco překvapilo, si už nevzpomíná. „Myslím, že nic. Kulturně nejsme tak vzdálení. Má očekávání se naplnila do puntíku a neměla jsem potíž se přizpůsobit. Nesetkala jsem se s tím, že by mě někdo nekompromisně odmítl. Ano, třeba se zdráhali mě jako cizinku zaměstnat, ale slíbila jsem, že nebudou litovat a taky nikdy nelitovali,“ vysvětluje.

Nitsa Mihali je silně věřící pravoslavná křesťanka, Vánoce slaví katolické. Do kostela chodí často. „Vždy poprosím o zdraví a taky rozum. Kde jsou tyto dvě věci, všechno je v pořádku. Hodně přemýšlím, čtu, chodím do posilovny a ráda tancuju, což už se v mém věku moc nehodí, říkám dceři, když mě láká na diskotéku. Taky jsem moc pyšná, že jsem si tady udělala řidičák,“ líčí nadšeně žena, kterou přátelé neosloví jinak než počeštěným „Nino“.

Pozitivní přístup k životu z ní vyzařuje. „Ráda se usmívám, nelamentuju, když prší a je zima, jdu ven a užívám si to. Je pro mě radost jet vlakem, dát si dobrou kávu, ráda chodím do práce - mám výborné kolegy i šéfa, jsme tam v čistotě, v teple, co víc bychom si přáli. Nenechám se stresovat, nezávidím lidem a všechno vidím z lepší stránky, neumím být smutná, možná i proto tady dobře žijeme,“ uvažuje.

Filipínec: Stěžujete si, aby ostatní nezáviděli

Louel Ross Calleja pochází z Filipín, do Brna přijel ze studijního pobytu v Belgii a nyní už v moravské metropoli žije sedmým rokem.

Lidé se jí prý často ptají, kde bere tolik životního elánu. „Jsem přesvědčená, že vždy je šance, i když ostatní říkají, že není. Člověk musí doufat. Nepouštím si k tělu negativní lidi, kteří si pořád stěžují, dnes má každý problémy. I když mi bylo nejhůř, začínala jsem od nuly, vždycky jsem říkala, že je mi dobře. No a co, že nemám auto, chodím pěšky, je to zdravé a dostanu se na vzduch.“

Na dovolenou nejezdí, volné chvíle nejraději tráví na brněnské přehradě. „Jen lehátka mi tam chybí, skoro vždy odcházím mezi posledními,“ směje se. „Proč bych někam jezdila, když je tady tak krásně? Nechápu Čechy, kteří se stěhují do zahraničí. Vždyť tady mají všechno. Nikdo mi ještě nedokázal vysvětlit, proč vlastně odsud utíkají. Nevíte náhodou?“ ptá se se smíchem. „Já už bych nikam nešla,“ dodává rezolutně.

Že práce není? Výmluvy

Brazilka: Ostraha obchodů zírá. Už se tomu směju

Osmadvacetiletá IT specialistka Cláudia Vláčilová  z brazilského státu Minas Gerais v Brně žije dva roky.

Od prvního příjezdu do Česka, kde má nyní trvalý pobyt, na Ukrajině nebyla. Po vlasti se jí v žádném ohledu nestýská. „Česko je po všech stranách vyspělejší, u nás musíte u doktora nejprve ukázat peníze, až pak vás hospitalizují. Když nemáte, zemřete,“ říká bez okolků.

Rodiče zemřeli, s bratrem si telefonuje přes Skype. „Nemám tam proč jezdit. Brácha má svůj život. Jsem tady spokojená a cítím se tu doma. Návštěvu mám ale příští rok v plánu. Hlavně chci dát rodičům na hrob květinu, trápilo mě, že na Dušičky tohle nemohu udělat stejně snadno jako ostatní.“

Vyzpovídali jsme už 35 cizinců, vyberte si na mapě:

V přijímacím centru v Zastávce u Brna už aktuálně nepobývá tolik lidí jako loni, kdy se i přes české území snažilo dostat do Německa více cizinců. Tehdy jich tam byly až dvě stovky naráz. Než se zařízení v roce 2009 změnilo z ubytovacího na přijímací, žadatelé o mezinárodní ochranu tam mohli strávit až rok a půl. „Za tu dobu se s nimi člověk i spřátelil. Teď spíš prohodíme pár slov, když jim vydávám jídlo,“ přibližuje.

Těhotné vystavují břicha, překvapilo Indku

Soma Adhicary z indického Nového Dillí žije spolu s manželem krajanem v Brně dva a půl roku.

Většina ubytovaných je podle jejích slov vděčná. „Proč by nebyli spokojení, mají tam teplo, internet, posilovnu, čerstvé jídlo. To teplé si mohou vybrat ze tří druhů. Ale jsou a byli i tací, kteří by raději byli jinde. Neměla bych odvahu vypustit z pusy, že mi tam není dobře,“ vzpomíná na rušný minulý rok.

Vadí jí, že někteří cizinci, kteří dostanou povolení zůstat, nepracují. „Tohle mě mrzí a vadí mi to. Pak to hází špatné světlo na ostatní cizince, kteří se chtějí zapojit, fungovat, snaží se. Jsou to výmluvy, že není práce, šanci mají všichni, práce je všude, kdybych mohla, najdu si klidně tři nebo čtyři,“ uzavírá.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.