Klasická bouře v malém moravském hrníčku, říkala jsem si. (A ona asi pořád je, jenže to bychom museli vylézt alespoň k hubičce malovaného džbánku, abychom se na to podívali shora.)
"Není takových poměrů a není věcí tak bezvýznamných, aby se v nich nemohla projevit moudrost," praví však Talmud. Nebo naopak malost a hulvátství.
. Na kafiDiář Jany Soukupové Pravidelný středeční fejeton brněnské a jihomoravské přílohy MF DNES. |
A s těmi se v diskusích kolem Landova brněnského projektu roztrhl pytel. Nejdřív samozřejmě na anonymním internetu, kde se v takových případech rubrika přidaných komentářů dokáže proměnit v dokonalou verbální stoku.
Myslím, že tohle muselo zaskočit i iniciátorku protestu z brněnského zastupitelstva Zuzanu Brázdovou, která se o sobě v té skoro pětistovce příspěvků dočetla zcela nepublikovatelné věci.
Pak se začali přidávat další Brňané, někteří s protesty proti, jiní s blogy pro. A Národní divadlo Brno v nováckém pořadu Na vlastní oči hájilo pochopitelně svůj dramaturgický plán.
Jenomže se nemůžu zbavit pocitu, že s přístupy či lidmi, kteří ostatní rozdělují a vnášejí mezi ně nevůli či spor, bývá obvykle něco špatně.
Dnes už na oficiálním webu Daniela Landy texty písní z jeho dvou prvních desek Oi a Demise nenajdete, i když u pozdějších alb zůstaly zachovány. Kliknete-li na odkaz skladeb Bílá liga, Všem (který se nechaj utlačovat), OI! OI! OI! nebo třeba Skinheadskej stát, místo jejich slov se objeví docela sympatický plivaneček do vlastní tváře, opsaný možná též z nějaké diskuse pod původními texty Daniela Landy: "Pánové, nechcete nechat už těch blbostí? :-)" Nu, bývaly tu ovšem verše velmi výživné.
Jenomže ani to mi na celé věci nepřipadá nejdůležitější. V rámci předeslané vlastní hry na moudrou sovu si dovolím ještě dva talmudické citáty: "Rodící spor se podobá potoku, který se dere hrází: jakmile se prodral, už ho neudržíš."
A zároveň: "Nic tak neobměkčí srdce jako vědomí vlastní viny a nic srdce nedělá tak tvrdým jako vědomí, že máme pravdu."
Protože obě věty se mi v téhle kauze vracejí pořád znovu. Nechápu totiž, proč bych se měla hádat se svými brněnskými kamarády, máme-li každý drobátko jiný názor na jakéhosi Pražáka?
Proč bych měla kdejakému Vontovi skládat účty, jestli jsem pro Losnu, nebo pro Mažňáka? Proč bych neměla jít na kafe s tím, kdo má třeba trošku jiný názor?
A vůbec nejdůležitější mi přijde, že na téhle marginálii náš život ani život tohoto města nestojí. Že je daleko důležitější, jestli se dokážeme přátelsky domluvit.
A dělicí čára pro mne vede mezi těmi, kdo dokážou pochopit, že když se přeme o Landu, pandu, Mandu nebo panímandu, na naše přátelství to nemá vliv. A mezi těmi ostatními.
A vůbec, dnes jsem tady za chytrou jak rádio, tak skončím ještě jednou talmudickou větičkou: "Člověk myslí, Bůh se směje."
