Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Co mi serepetičky můžou aneb Věci nepotřebné a hloupé

  12:53aktualizováno  12:53
Výtvarnice Markéta Kinterová při své pojízdné výstavě Rituály, instalované letos v srpnu v brněnské tramvaji do reklamních ceduliček, zařadila ze zveřejněných osobních poznámek i tuto: "Není mi příjemné potkat známého, když nakupuji v supermarketu." To by, myslím, mohl podepsat kdekdo.

Jana Soukupová | foto: MF DNES

Jenomže další a další velké obchoďáky se pořád ještě staví, protože se do nich chodí, i když se za to část naší snobské duše trošinku stydí.

Ale protože do kostela v neděli naopak skoro nechodíme, sejde se nás o víkendech v nákupních centrech nakonec většina. Nakupujeme rádi. I věci, které moc nepotřebujeme, třeba proto, že jsou "v akci".

I moje rodina občas podlehne, i když si možná namlouvám, že přece jen trošku jinak, protože jsme se pořád ještě nevzpamatovali z chudých poměrů, v nichž vyrůstaly předchozí generace.

. Na kafi

diář Jany Soukupové

Pravidelný fejeton brněnské a jihomoravské přílohy MF DNES.

Má maminka třeba vzpomíná, jak sousedům v městském činžáku dávali za války přede dveře krabice, do kterých jim movitější partaje odkládaly staré pečivo – údajně pro ušáky, které dědeček choval v zahradní králíkárně.

Jenomže pětičlenná famílie mých předků neměla příbuzné na venkově, tudíž žádné jídlo mimo přídělový systém, a tak ty tvrdé chleby jedli místo králíků členové mé rodiny (králíci to zřejmě nějak přežili, protože i ti se potom snědli). Babička rozpékala betonové pečivo v troubě nebo z něj vařila chlebovou polévku. A svátek pochopitelně nastal, když sousedka odložila kamenný kus vánočky nebo něčeho podobně sladkého.

Myslím, že tyhle roky se mému rodu zažraly pod kůži hodně hluboko. Některé důsledky naší bídné minulosti však dodnes považuji za roztomilé. Například?

Když jsem se narodila, můj dědeček zakoupil za Brnem kus zahrady, na kterou jsme celé mé dětství několikrát v týdnu jezdili pracovat. Žádné válení se na lehátku, žádné vysedávání ve stínu stromů, protože se plelo, roubovalo, okopávalo, zalévalo... Aby bylo co sklízet.

Dodnes naše návštěvy těch míst nejsou o moc jiné. Sice jsem se pokusila rodinnou pracovitost naleptat alespoň odpoledními kávičkami, které vaříme na letitém propanbutanovém vařiči umístěném mezi postřiky a hnojivem, naše posezení se však od barevných bauhausových obrázků v katalozích stále proklatě liší.

Z "řádné" kuchyně dávno vyřazené šálky klademe na prastarý rozesychající se kuchyňský stůl, kde se obvykle míchají ty postřiky, nohy máme nacpané mezi otopem složeným pod stolem, a kdo se ani sem nevejde, míchá kafe aluminiovou lžičkou na padesát let starých bedničkách, které dědeček stloukl z vyřazených desek, aby se mu líp otrhávaly rybízové keře a plely záhonky, zatímco ze střechy chaty se nám nad hlavou vznáší ptačí krmítko podomácku vyřezané z petflašky.

Ale jestli si myslíte, že si tímhle ze své famílie dělám psinu, jste na hlubokém omylu. Už proto, že jsem ve všem všudy jednou z nich. Darmo jsem totiž nevyrůstala mezi lidmi, kteří se na všechno módní hogo fogo zboží dívali jako na věci nepotřebné, a proto i venkoncem hloupé. Což se týkalo i oblečení.

Ani jako dorůstající dívčinka jsem vlastně nedokázala toužit po "trendy" hadřících, protože mi přišly stupidně tuctové. Nechtěla jsem být oblečená jako Miriam Vocásková, které rodiče kupovali módu v Tuzexu.

Asi jsem chodila postrojená dost šíleně, protože jsem si neustále na nějakou závěsovinu nebo staré košile přišívala obarvené krajky a navlékala se do oblečků, které ležely ve starých kufrech nejmíň třicet let (u nás se dřív nic nevyhodilo). Ale přesně tak se mi to líbilo.

Vím, že komerční tlak na všech frontách vystupňoval dnes touhu po módním zboží málem k hysterii a na některých školách šikanují pubertální spolužáci zdejší "socky" jenom proto, že nenosí značkové hadry. Jenomže i tohle začíná už v rodinách, které musí mít na zahradě stolečky a židle z katalogu, lepší auto i sekačku a u ruky nejnovější typ mobilu.

Moje maminka – natož babička – si sice nikdy v životě nekoupily špičkovou kosmetiku nebo nějaký modýlek z butiku, používaly maximálně Indulonu nebo Marynu a některé jejich oblečení znám celých skoro padesát let, co jsem na světě, kafe budeme jistě až do smrti pít na bedničkách k pletí záhonků a nejspíš nikdy si pod okasní baldachýn nerozložíme úžasný zahradní nábytek nakoupený "v akci", ale s Miriam Vocáskovou bych stejně dodnes neměnila.

Ať se jde s těmi svými serepetičkami vycpat.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Vranovská přehrada.
Kempy hlásí plno, turisté spí mezi auty. Rezervovat stany předem nejde

Je nám líto, musíte jinam. S takovou odjíždějí někteří turisté z kempů u Vranovské přehrady, které už několikrát vyhlásily stopku, protože mají přeplněno....  celý článek

Hvězda hasičských závodů v Los Angeles Petr Moleš. Muž sloužící ve Vyškově se z...
Do Los Angeles jel bez ambicí, vrátil se jako nejlepší hasič světa

Se třemi zlaty a titulem absolutního vítěze soutěže Ultimate Firefighter, tedy jako nejlepší hasič světa, se vrátil Petr Moleš ze Světových policejních a...  celý článek

Dodge ujíždějící na Vyškovsku policistům skončil zaklíněn na polní cestě.
Sporťák ujížděl policistům dvoustovkou, nakonec uvázl na polní cestě

O víc než sto kilometrů v hodině překročil rychlostní limit řidič sportovního vozu značky Dodge, který na Vyškovsku ujížděl policistům. Honička skončila až na...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.