„Kdybych mohl vystřihnout rok ze svého života, strávil bych ho v přírodě s...

„Kdybych mohl vystřihnout rok ze svého života, strávil bych ho v přírodě s foťákem a síťkou,“ říká Dan Bárta. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Bez hudby nemůžu žít, biologii miluju. Vědcem ale nebudu, říká Dan Bárta

  • 4
K ekologii má blízko, ostatně sám ji třetím rokem studuje na Ostravské univerzitě. Ve středu se Dan Bárta ukáže také v Brně, kde koncertem zahájí 42. ročník festivalu Ekofilm. Šestačtyřicetiletý zpěvák vystoupí od 19 hodin na náměstí Svobody s kapelou Illustratosphere.

„Jsem nadšený biolog-amatér,“ prohlašuje o sobě velký milovník vážek Bárta.

Kromě hudby se jako student věnujete aplikované ekologii. Jaké bylo vrátit se zpět do školy?
Je to trochu jiné, nesedávám v lavicích, mám individuální domácí plán. Pokračuji ve čtení knih, které jsem četl i dřív, jen k tomu teď přidávám i skripta. Můj zájem vyplynul z dětských zálib, z fascinace zvířaty obecně a později i ze zaujetí pro vážky a debat s Alešem Dolným. Ekologie a evoluční biologie, navíc terénní, to je pro mne čas strávený hrou. A takové ty obory, kdy našinec opět slyší sám sebe říkat: proč se mám tohle učit, když to nikdy nebudu potřebovat? Zkoušky a nervy. Ten pocit „dutosti“, znáte to.

Jak byste popsal, o co ve vašem oboru jde?
Ekologie je věda o vztazích organismů a prostředí a mezi sebou navzájem. Aplikovaná ekologie pracuje tak, aby se výstupy z výzkumů a měření daly začlenit do státní správy, výroby, zemědělství, energetiky, ochrany přírody a krajiny, legislativy a tak dále. V dnešní době nabývá na důležitosti. Jednak čelíme úkolu, jak prostor, který už dnes ovládáme, lépe uspořádat. Tak, aby zbylo místo i pro ostatní organismy a současně aby člověk nemusel slevovat ze svých nároků. A pak čelíme zanášení oboru pitominami – éčka a zatracování bílého cukru ekologií bohužel nejsou.

O čem se podle vás v ekologii málo mluví?
Myslím si, že je třeba ubrat z člověkostřednosti tam, kde se ekologie přelévá do ideologie a environmentalismu. Člověk by měl sám sebe přestat vnímat jako střed světa a začít klást větší důraz na to, co je kolem něj. Na ostatní živočichy, rostliny, společenstva a tak dál. Jistě se mu to v posledku spíše vyplatí. V průběhu dvacátého století se víceméně podařilo zmírnit dopady průmyslu, teď je řada na zemědělství. Zemědělská chemie funguje, je ale na čase se ji naučit používat s mírou. Veškerá krajina v Evropě je kulturní, bylo by ale vhodné, aby byla kulturní umírněným způsobem. Aby to nebyla jen obrovská, jakkoliv z letadla zelená, poušť. S tím souvisí odmytizování škodlivosti GMO, inteligentnější protipovodňová opatření než nábřeží z Volyně až do Hamburku a tak dále. Zkrátka data a informace, ne pocity a dojmy. A solární energetika má u nás v dnešní době ze zástupných důvodů velmi špatnou image. Vůbec zásek na energetice zastírá, že to, čeho se opravdu nedostává a co rozhodně technologie nezvětší, je prostor.

Festival Ekofilm

Tématem letošního 42. ročníku filmového festivalu Ekofilm je Voda a sucho. Součástí hlavního programu bude nejen 40 soutěžních snímků z celého světa, ale i odborné diskuse, přednášky a exkurze. Festival pořádá ministerstvo životního prostředí 13.–15. října na čtyřech místech v centru Brna (náměstí Svobody, Sál Břetislava Bakaly, budova Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, Otevřená zahrada Nadace Partnerství). Vstup je zdarma, diváci se ale musí registrovat na stránkách www.ekofilm.cz. Tam si zarezervují akce, o něž mají zájem.

Plánujete se podobnými tématy aktivně zabývat i po ukončení studia?
Nevím, co budoucnost přinese, ale nemám aktivistickou povahu. Jsem smířlivý člověk středu, konsenzu a do jisté míry i kompromisu. Jinak není společné fungování možné. Ve svobodných zemích, jako je zatím ta naše, platí, že čím víc svobodných lidí, tím víc zájmových skupin, třenic a potenciálních konfliktů. Tím pádem větší potřeba pravidel a řádu, marné volání. To neznamená, že bych měl ambici tvořit zákony. Spíš chci říct, že společnost potřebuje racionalitu spojenou se vzděláním a informovaností. Aby se upustilo od zavádějících výkřiků, kvůli kterým se lidé radikalizují. Populismus je horší moru. Jo, a já asi budu po ukončení studia dál fotit vážky, skenovat je a psát o nich knížky.

Jste spoluautorem odborné publikace o vážkách. Máte někdy pocit, že se na vás ostatní vědci dívají skrz prsty?
Jistě mě skeptičtější bytosti, kterým nejsem sympatický, trochu podezřívají z toho, že jen plácám a honím si triko. Ale tak to chodí. Bylo by podivné, kdyby to fungovalo jinak. Lidé, se kterými spolupracuji, ovšem chápou, že jsem prostě jen nadšený amatér. Cítí můj popularizační potenciál. Myslím, že kdyby si třeba pan Grygar vzal sitár a začal zpívat své oblíbené písničky v televizi za peníze, a moderátor by volal, ó, to je zpěvák, panečku, kam se hrabe Matuš, taky bych na něj možná skrz prsty koukl. Pokud by nebyl na mřížce, neladil nebo opravdu nepobavil. (smích)

Média sama vytvářejí ten vydementnělý stav, v jednom perexu jsem byl představen jako zpěvák, textař, fotograf a odborník na aplikovanou ekologii. To pak není divu, že se může někdo, kdo si tohle přelouskne ve vlaku do Mimoně, kterým za květnového rozbřesku spěchá poměřit průměrnou délku larev Gomphus vulgatissimus, a celou sobotu ho čeká počítání a hledání korelace mezi ní a teplotou a zákalem vody Ploučnice v předjaří, i namíchnout. Ale já za to nemůžu, název a perex je výsadou autora článku. A ta monografie o vážkách je dobrá, ať si to někdo zkusí udělat. Bez hudby nemohu žít, biologii miluju, takhle je to snadné. Nicméně výměna kariéry nadprůměrného muzikanta za kariéru podprůměrného vědce je mimo okruh možných vyústění, mohou být klidní.

Co vzniklo dřív: vaše láska k fotografování nebo k vážkám?
Šlo to ruku v ruce, vzniklo to příjemně a nenásilně. Nejdřív jsem měl ale rád přírodopis, fotografování přišlo až později. I když si pamatuji, že jsem měl vždycky rád fotografické knížky, Rysa, Štochla, Holečka, Tylínka, a jako malý soustředěně sledoval Lovy beze zbraní. S fotografováním jsem tedy sice v rámci snů a představ na konci puberty koketoval, našel jsem ho ale až později.

Existuje šídlo pojmenované po vás. Jak se to přihodilo?
Může za to můj kamarád a mentor Dennis R. Paulson z Tacomy na severozápadě USA. Seznámili jsme se přes internet, on mi určil pár vážek z fotografií. Já byl mlád a pln elánu, měl jsem čas cestovat, tak jsem se za ním vydal do Států a v roce 2002 jsme spolu vyrazili na společnou vážkařskou expedici do Peru, na Río Tambopata. Tam jsme chytili samici šídla, které ještě nebylo popsané. Dennis měl z toho mimořádně euforickou náladu a prohlásil, že ho pojmenuje po mně. Je to tedy spíš přátelské gesto než medaile za zásluhy: Gynacantha bartai Paulson, von Ellenrieder 2005.

Za vážkami hodně cestujete, máte nějaký nesplněný cestovatelský sen?Mé sny se netýkají ani tak prostoru, ten bych mohl shrnout na lesní potok mezi obratníky. Spíš si přeji mít na to čas. Je to sci-fi, chtěl bych vystřihnout rok ze svého života, nikomu tím neublížit, nikoho nezabrzdit, nezdržet, neotrávit, nevykolejit, nezanechat. Strávil bych ho v přírodě s foťákem a síťkou, vím přesně, kde bych si co poměřil a co bych prozkoumal, kam bych se vrátil... Ale to jsem si měl rozmyslet o pětadvacet let dřív. (smích)

Ekofilm pořádá Ministerstvo životního prostředí. Co si myslíte o propojení umění a politiky?
Jeden ze základních rozměrů umění je kromě krásy a pravdivosti také angažovanost. Umělci, kteří se zabývají angažovanou tvorbou, sice často stojí proti systému, což už je celé takové trochu klišé, ale nevadí. Záleží na výstupu. Může by to být chytré, vtipné, poutavé, krásné, jitřící, inspirativní. Pokud se někdo v díle přiznává, podává zprávu, to se cení. Pokud někdo dokáže dobrou formou pojmenovat problémy nebo pomocí obrazu seznámit diváka s vědeckou prací nebo interpretací přírody, pak hurá. Navíc ministerstvo životního prostředí má ekologickou výchovu v popisu práce, je to jeho agenda. Politika i umění patří mezi jednoznačně očekávaná zvnějšnění a zveřejnění obrazů a odrazů společnosti. Nejsou svými opaky, nenegují se, naopak, tak jaképak copak.

Hudbě se věnujete už spoustu let. Máte pocit, že vám postupem času přichází stále více nápadů a inspirace, nebo si naopak připadáte vyždímaný?
Co se týče samotného hraní, rutina je dobrý služebník, ale zlý pán. Míň mě to teď stresuje, víc baví. Dotýkám se něčeho smířeného, někdy to uvolňuje, jindy trochu mate, občas rozesmutňuje. Celá moje práce se zklidňuje, stojí na řemesle. Těžko popsatelným způsobem ji to navenek zpovrchňuje, ale můj osobní pocit je mnohem hlubší a radostnější, odevzdanější, vnitřnější, pevnější. Našinec má sice víc energie, když je mladý, kontrolované hoření je ale zábavnější než výbuchy, kdy spousta energie přijde vniveč. Tak nějak mi při zpívání dochází, že o mne tu nejde. Čím dál hůř se mi o hraní mluví. Věřím, že většina toho, co by chtěl člověk říct, se už konečně dostane přímo do muziky. A nápadů, těch hudebních, je dost, o to nic, jen filtrační jednotka je výkonnější.

Co plánujete v nejbližší době?
Právě dokončujeme nové album se skupinou J. A. R. Opět se svobodně dopouštíme kravin, které nás baví a rozesmívají, to je naše. Uvidí se, jestli to k někomu promluví. Myslím ale, že většina lidí, kteří si J. A. R. zamilovali, nic jiného než sérii kvalitně zahraných poťouchlostí nečeká. Jinak připravujeme také nové věci s Robertovým Triem. Na Illustratosphere brzy dojde, nebuďte netrpěliví.