Probírají-li se mezi posledními polistopadovými spravedlivými čas od času obrovské finanční výhody disidentů, kteří "žili z prachů ze Západu", kupovali si drahá auta a alkohol za bony v tuzexu, bývá mi stydno.
Za lidi, kteří si asi opravdu myslí, že i kriminál, výslechy či domovní prohlídky včetně dělnických profesí, které jediné směli vykonávat, či učňovských oborů, které mohly studovat jejich nadané děti, absolvovali tihle lidé kvůli čokoládám Milka a flaškám Black and White.
Jeden obrovský bonus, kterého si rodiny disidentů s malými dětmi v Brně užívaly, však utajit nelze. Každý rok přesně 5. prosince večer vkráčel do jejich domácností nejkrásnější a nejopravdovější Mikuláš, jakého si dokážete představit.
Chartista a profesí herec František Derfler měl totiž už tehdy obličej, a hlavně oči dobráckého světce. Navíc se zjevil v dokonalém kostýmu z fundusu Státního divadla, kde působil jako činoherec.
Disidenti jižní moravyKe dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy.
|
Čtěte seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové.Kromě stejně profesionálně postrojeného a nalíčeného čerta i anděla disponoval vlastním šedě prokvétajícím vousem a nádherným sametovým hlasem, který je dodnes využíván, když se má někde číst text duchovní či poetický.
Tohle ovšem za prachy - dokonce ani ze Západu - opravdu koupit nešlo, František své stádečko spřízněných duší nikdy neobcházel za peníze. Děti mu platily jedině přednášenými veršíky a vlastními kresbičkami.
Křesťanství a skauting
"Myslím, že moje rodina byla vcelku přátelská i harmonická, i když můj budoucí osud disidenta asi nijak neovlivnila," vrací se ke svým kořenům dnes sedmašedesátiletý plzeňský rodák František Derfler.
"Umožnila mi však setkání se dvěma skutečnostmi komunismu zcela protikladnými: s křesťanstvím a skautingem."
Herectví vystudoval František Derfler na počátku šedesátých let na brněnské Janáčkově akademii múzických umění. V roce 1964 odešel do Prahy a až do roku 1975 hrál v tamním Divadle Jiřího Wolkera.
"Užitečnou životní školou jsem prošel ve druhé polovině 60. let v Praze," vzpomíná herec, který tehdy chodil na přednášky k Václavu Černému či Janu Patočkovi na Karlově univerzitě.
Zažil tehdy také éru nových divadel Na zábradlí, Za branou, Činoherního klubu i divadel v Polsku. Velmi jej inspirovala práce novátorského divadelníka Jerzyho Grotowského. Podle jeho vzoru "divadla fyzické akce", které realizuje teorii chudého divadla, oproštěného od všeho, co odvádí herce od akce, spoluzaložil František Derfler v roce 1969 experimentální scénu pod názvem Bílé divadlo.
Vliv na něj měl i program poetické vinárny Viola, nástup generačně spřízněných autorů v Sešitech či Tváři a koncem 60. let znovu na čas "povolení" autoři, zvláště křesťanští: Jan Zahradníček, Bohuslav Reynek, Ivan Slavík, Václav Renč či Josef Palivec a další.
Literární boom několika málo svobodnějších let znamenal pro Františka Derflera v tehdejších dobách s dostatkem času "hltavě zvědavé a radostné sebevzdělávání".
V roce 1975 odešel František do Brna, kde hrál pět let v Divadle na provázku. Ztvárnil tu například strýčka Drače, otce milé Nikoly Šuhaje ve slavné Baladě pro banditu Milana Uhdeho. A tutéž roli pak i v jejím filmovém zpracování.
V roce 1980 přešel do činohry Státního, dnes Národního divadla v Brně, kde působil vlastně až do roku 2007.
"Chartu 77 jsem podepsat musel, abych se mohl sám sobě podívat do tváře," vzpomíná na pohnutky, které ho vedly k signování dokumentu. Znamenalo to pro něj několik let výslechů na Státní bezpečnosti a roky, kdy v divadle nedostal žádnou větší roli.
|
Chartu 77 jsem podepsat musel, abych se mohl sám sobě podívat do tváře. |
O hraní ve filmu či televizi nebo práci pro rozhlas si samozřejmě mohl nechat jen zdát.
"Přece jsem se ale musel solidarizovat s těmi, kteří cítili a mysleli stejně jako já," tvrdí František Derfler, na něhož tehdy zapůsobila také esej Václava Havla Moc bezmocných a Nežit se lží Alexandra Solženicyna.
Otevřený příklon k opozici mu prý mezi přáteli nebo kolegy z divadla žádné komplikace, ignoraci nebo distancování nepřinesl.
Znamenal však, že začal pořádat bytové semináře a mezi léty 1984 a 1989 se stal hlavním editorem samizdatové edice Studnice, jejíž produkce - totiž převážně duchovní texty tehdy zakázaných autorů - inspirovaly Františka Derflera k založení Divadla U stolu (DUS), neoficiální, původně vlastně bytové scény.
Bytové divadlo
Tento specifický fenomén byl v Praze spojen zejména se jménem herečky Vlasty Chramostové, která ve vlastním bytě uvedla několik textů a inscenací rovněž "zakázaných" přátel.
Státní bezpečnost tyto produkce postupně brutálně rozehnala rozvážením návštěvníků inscenací daleko za Prahu, kde je zanechávala svému osudu daleko od nejbližšího dopravního spojení. A to i v zimě a v lehkém oblečení.
|
Šlo o společenství přátel, kteří chtěli scénicky číst či jednoduše inscenovat texty autorů, jejichž jména a díla byla z české kultury po řadu let systematicky vymazávána. |
"Šlo o společenství přátel, kteří chtěli scénicky číst či jednoduše inscenovat texty autorů, jejichž jména a díla byla z české kultury po řadu let systematicky vymazávána," zmiňuje František Derfler vedle své iniciační role při činnosti DUS také podíl filozofa Josefa Šafaříka, jehož eseje pod názvem Průkaz totožnosti byly první inscenací bytového divadla.
A spolupráci se spisovateli Antonínem Přidalem či Milanem Uhdem, hercem Janem Vlasákem, hudebním skladatelem Jiřím Bulisem nebo výtvarníkem Rostislavem Pospíšilem.
Premiéra u autorky
První premiéra divadla se sice 18. března 1989 připravovala do brněnského klubu Na Šelepce, ale zde Státní bezpečnost nekompromisně zasáhla.
Proto se úplně první představení Divadla U stolu odehrálo o den později v bytě autorky tohoto článku na Jaselské 8. Šafaříkovy literární a filozofické práce četl František Derfler s Janem Vlasákem a Jiří Bulis k tomu nádherně hrál na strašlivé klavírní křídlo majitelky bytu. Přítomní disidenti pak podepsali dopis Milana Uhdeho a Antonína Přidala Josefu Šafaříkovi. - Disident Milan Uhde zažil největší dramata v životě vlastní rodiny
První veřejné představení Průkazu totožnosti se podařilo odehrát 3. května 1989 v klubu Trojická v Praze za přítomnosti kdekterého slavného jména z řad pražských disidentů. A pak i 12. května 1989 díky programové vedoucí Vlaďce Smutné v Brně ve Vysokoškolském klubu v Gorkého ulici.
Tehdy za přítomnosti Josefa Šafaříka i jeho paní a řady jejich přátel. "Po mateřské dovolené mne pro příliš volnomyšlenkářský přístup nechtěli vzít zpět jako programovou vedoucí Klubu Esenc na Křenové," vzpomíná Vlaďka Smutná na důvody svého přesunu do "Véčka", kde se brzy ujala programové práce.
Přesuny představení kvůli StB
"O schválení každého bodu programu se muselo žádat tehdejší odbor kultury příslušného národního výboru, což kupodivu prošlo i v případě Divadla U stolu. Ale když se pak představení objevilo na plakátech, začal tanec," vybavuje si Vlaďka.
"StB chtěla, abychom nahlásili havárii vody nebo elektřiny, kvůli které musí být ten den klub zavřený. Jenomže my jsme představení tajně přesunuli na jiné datum, na které jsme lidi zvali už jen soukromě," líčí Vlaďka Smutná tehdejší způsoby činnosti "na hraně".
Do listopadu 1989 uskutečnilo neoficiální divadlo ještě další poloveřejné reprízy, na které se diváci svolávali podobným způsobem. František Derfler začal připravovat i "havlovský večer" ze hry Audience i vězeňských dopisů Václava Havla.
Představení Pět dopisů Olze mělo však svou premiéru až 8. února 1990 - tedy za zcela změněných poměrů.
Kdysi bytové divadlo sbírá nyní cenyV listopadu 1989 stál František Derfler u zrodu brněnského Občanského fóra a v listopadu i prosinci 1989 byl jeho mluvčím. Pak jej v roce 1990 zvolili novým šéfem činohry Státního, dnes Národního divadla, což pro vnitřní ustrojení tohoto bytostně nekonfliktního muže musela být značná řehole. Na sedm let se jí podjal, ovšem následně se veškeré moci s úlevou zbavil a věnoval se už jen tomu, co jej opravdu těší. Především tedy svému Divadlu U stolu, které naprosto nevnímalo a nevnímá jakýkoliv nástup postmoderny, což znamená především skutečnost, že úzkostlivě ctí logiku příběhu, slova i herecké akce. Dodneška posbíralo i bez trvalého ansámblu úctyhodnou řádku divadelních ocenění. Inscenoval zde mimo jiné příběhy Starého a Nového zákona, Sofoklova Oidipa, Calderónův Život je sen, Fausta, Dona Juana, Macbetha, Jóba, díla Dostojevského, Máchův Máj, Demlovo Zapomenuté světlo, Boží duhu Jaroslava Durycha, prózy a eseje Jana Čepa, poezii Vladimíra Holana, Jana Zahradníčka, Czeslava Milosze a dalších. Cení si však skutečnosti, že zůstal u své profese a podařilo se mu proměnit původně bytové divadlo z konce osmdesátých let v malou scénu, kde může uskutečňovat své představy a pokračovat v tom, co mu před lety zakazovali. "Jsem svobodnější a otevřelo se přede mnou víc možností," shrnuje své nynější pocity. |
