Disident Slávik dvakrát přežil trest smrti, život strávil v celách

DISIDENTI JIŽNÍ MORAVY - Dušan Slávik přežil dva ortely smrti. Třetí trest tohoto slušného muže zabil. Narodil se v Bratislavě 10. ledna 1922 a rodina mu předurčila život opravdu osudově. Otcem byl totiž ministr vnitra Juraj Slávik, který proslul zejména tvrdým potlačením komunistických demonstrací v době prvorepublikové hospodářské krize.

Ke smrti odsoudili jeho syna jak nacisti za účast ve Slovenském národním povstání, tak komunisti jako studentského aktivistu a syna svého otce. Poslední trest po převratu v listopadu 1989 byl takzvaně "morální": z rukou spolustraníků z ČSSD.

Ze studií práv do německého zajetí 

Za Slovenského štátu se Slávikovi ještě v Bratislavě podařilo studovat práva. "Jako student dostal pověření od Slovenské národní rady, takže se od počátku angažoval ve vedení Slovenského národního povstání," vybavuje si jeho syn Martin.

disidenti jižní moravy

Ke dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy.
Jaké byly hlavní události protikomunistického odboje v 70. a 80. letech minulého století v kraji? Kdo byli hlavní představitelé disentu, jaké jsou jejich příběhy i názory na minulost i současnost?

Čtěte seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové.

Dušan Slávik se po zatlačení povstání do hor účastnil v listopadu 1944 i pochodu přes zasněžený Chabenec, kde při patnáctihodinovém přechodu přes hřebeny ve velké vánici zemřel vysílením například komunistický novinář Jan Šverma.

Pak Dušana Slávika zajali Němci, ale před výkonem prvního rozsudku smrti se mu s pomocí přátel podařilo ze zajetí utéct. "Podrobnosti mi otec bohužel nikdy neřekl," lituje dnes jeho syn a dodává: "Víte, než jsem se v roce 1949 narodil, otce zatkli a obvinili z vyzvědačství a vlastizrady." Tehdy dostal Dušan Slávik svůj druhý trest smrti, zmírněný později na doživotí.

"Otec se vrátil z Mírova, když mi bylo skoro dvanáct let. Velice těžko jsme tehdy k sobě hledali cestu. Když byl zavřený, postavil jsem si ho nejdříve na superpiedestal, protože mi maminka řekla, že je ve vězení, protože se pohádal s panem prezidentem, na což jsem byl patřičně hrdý. A když se vrátil, zjistil jsem samozřejmě, že je to jen člověk, takže se ta ručička pozvolna vychýlila skoro do opačné polohy. To až dnes, když už je skoro dvacet let po smrti, začínám všechno vidět jasně," popisuje Martin Slávik.

Podpis, SOS a M-klub

Asi největší špinavost spáchal však režim na Dušanu Slávikovi v době, kdy po jedenácti letech vycházel na podmínku z vězení. "Když vám socialistická republika dala tu důvěru, vy byste se jí měl odvděčit a hlásit nám věci, které se neslučují s našimi zákony. My musíme mít pro soudruhy nahoře nějaký důvod, proč vás propouštíme," vzpomíná evangelický farář Jan Šimsa na slova, která Dušanu Slávikovi řekl estábák, který ho začátkem 60. let pouštěl z kriminálu. A která faráři svěřil Dušan Slávik na smrtelné posteli v roce 1992. Tento podpis byl jediným, který od Slávika protistrana kdy získala.

"Otec se v kriminále vyučil soustružníkem, ale po návratu z vězení nemohl sehnat ani tohle místo," vybavuje si Martin Slávik. "Přitom měl asi sedmou výkonnostní třídu, tedy průměr, zatímco spoluvězeň Gustáv Husák prý mohl jen zvedat a spouštět páku na vrtačce, toho na soustruh vůbec nemohli pustit. A všude v tramvajích visely letáky, že Zbrojovka shání 300 soustružníků," reprodukuje útržky vzpomínek na otce jeho syn.

Třetí "trest smrti" ho zabil

Dušan Slávik po převratu spoluzakládal Československou stranu sociálně demokratickou a ocitl se na její kandidátce. Po zjištění, že se kdysi "upsal" StB, ho spolustraníci vyškrtli a v době narůstající psychózy proti "novým nepřátelům sametové revoluce" proti němu rozpoutali kampaň.
"Jednoznačně mu zkrátila život," dosvědčil farář Jan Šimsa.
"Jeho hru s režimem je nutné vidět ve světle životního nadhledu člověka, který několikrát hleděl smrti do tváře. On nebyl oportunista ani zbabělec," dodává disident Jaroslav Šabata.
Prostředí odpůrců režimu prý Slávik vnímal jako úctyhodné. Určitě v něm nepůsobil, aby někoho udával.

Teprve po přímluvě příbuzných dostal otec místo v heršpickém závodě Škodovky, později další dělnická zaměstnání. V roce 1968 konečně pracoval jako investiční právník v Investprojektu, ovšem jen do počátku normalizace. Pak ho jako zakládajícího člena klubu poúnorových politických vězňů K231 vyhodili i odtamtud.

Nakonec se po různých peripetiích uchytil jako právník nově zakládaných vesniček SOS pro opuštěné děti. Kancelář měla tato organizace u Slávikových v bytě. Tahle práce ho velice bavila a první zařízení tohoto druhu náhradní rodinné péče doslova vydupal ze země.

Pak ovšem organizaci zrušili a Dušan Slávik byl opět bez práce. "Otec tehdy bezúspěšně vypsal snad čtyřicet žádostí o místo, přitom se blížila hranice tří měsíců bez zaměstnání, po níž hrozil paragraf za příživnictví. Doma nás bylo s prarodiči pět, já jsem studoval housle na JAMU a vydělávala pouze matka," vybavuje si tvrdé doby Martin Slávik.

To už však za otcem také přišli pracovníci Státní bezpečnosti, aby mu připomněli jeho podpis z počátku 60. let, kdy vycházel z komunistického kriminálu. Úzkostlivě slušný Slávik neměl sílu odmítnout.

Zároveň jej začali zvát brněnští disidenti do diskusního M-klubu, který se scházel občas i v bytě Slávikových v Králově Poli. "Dušan hodně těžko snášel i ta krátká zadržení na 24 nebo 48 hodin, jak tehdy bývalo obvyklé. Bodejť ne - po jedenácti letech kriminálu a dvou trestech smrti," vybavuje si farář Jan Šimsa.

Slávik byl též spoluzakladatelem Masarykovy společnosti a pilným účastníkem života disentu. Největší přínos měla pro něho asi skutečnost, že se tím dostával z vnitřní izolace a prvně po mnoha letech získal přátele.