Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Mezi armádními vozy. Dobrovolníci z Brna pomáhali na Ukrajině

  18:15aktualizováno  18:15
Předloni sekali dříví pro důchodce, loni stavěli kostel. A i letos devět dobrovolníků z Brna překonalo obavy a vyrazilo do útrob neklidné Ukrajiny s jediným úkolem: pomáhat. V oblasti, kde část obyvatel má české předky, připravovali půdu pro nový kostelík a centrum pro lidi v nouzi.

Práce, pak zábava. České dobrovolníky čekala těžká práce. Rozebírali budovu, na jejímž místě bude stát nový kostel. | foto: Michal Horák

Dvacet divokých dětí zpívá ve třídě „Holka modrooká nesedávej u potoka“. Učitel hraje na heligonku a každý něčím štěrchá.

Podle akcentu by málokdo poznal, že tyto děti vyrůstají v malé vesnici Novgorodkivka, vzdálené od Brna více než dva tisíce kilometrů. Brněnští skauti a dobrovolníci husitské církve je přijeli v neděli na Ukrajinu navštívit a přivézt jim dárky od krajanů z Moravy i z Čech.

Fotogalerie

„Já jsem Nataša. A toto je Ira,“ seznamují se děti s dobrovolníky z Brna. Kluci a holky ze vsi, která se před válkou jmenovala Čechohrad, už doma většinou česky nemluví. Ale v žilách jim stále koluje aspoň kapka české krve.

Po nutném seznámení se snaží dobrovolníci od dětí zjistit, jak se vůbec Češi do Čechohradu dostali. Kdo by to mohl vědět? „Moje babička úplně nejstarší v Čechohradě! Má už osmdesát sedm roků,“ hned se hlásí vysoká Nataša.

A protože jsou mezi dobrovolníky taky spolupracovníci brněnské redakce MF DNES, vyráží se za babičkou, aby s ní děti samy udělaly rozhovor. „Jak dostali Čechy do Čechohradu?“ roztomile se ptá malá Aňa nejstarší obyvatelky vsi. Bodrá babička pohotově odpovídá.

„Vitajte! No toť už je dávno. Jekaterina Druhá jich sem zvala, když budovala Oděsu. Pak rozdělovala půdu, a tak se několik českých rodin dostalo až sem. Nejprv tu bylo těžké dostávat vodu,“ vykládá na rozpáleném zápraží domu Emilie Gercelová.

Po druhé světové válce se podle ní městečko nedaleko od Azovského moře muselo přejmenovat, ale Češi tu zůstali. Stejně jako ona, většina z nich pak uzavírala sňatky s Rusy. Proto se dnes čechohradské děti musí učit česky ve škole.

„Nedošlo mi, že krásný znamená červený“

Po návratu do zdejšího Českého centra je rozhodnuto. Děti o založení vsi sehrají scénku. „Na tu jsou ale potřeba kulisy,“ povzbuzuje je učitel Jiří Bernkopf z Prahy, který tu už rok žije a vyučuje češtinu. Děti se pouští do stříhání, lepení a malování. Ve skupinkách tvoří vlajky zemí, ze kterých sem proudili lidé. „Italjánci byli architekti. Tak namalujeme dům,“ hlásí malá Karina.

Češi z Čechohradu a ti z Brna mají místy problém se domluvit. „Pořád říkali, že to bude krásný. No jo, povídám, ale jakou barvou? Až pak mi došlo, že mám jít pro červenou temperu,“ směje se devatenáctiletý Vojtěch Brauner, který na Ukrajině dobrovolničí už potřetí.

Scénka všechny baví. Kateřina Veliká dostala obří papírové lokny. Klanějící se Švýcaři jí přinášejí hodinky a fialovou krávu, Francouzi zase rudé šaty. Po závěrečném potlesku děti dostávají dárky od krajanů z Česka. Knížky pohádek z Brna i Prahy, batůžky, filmy a tašky od MF DNES, čokolády z pražského obchůdku.

„Tolik Čechů pohromadě většina z nich nikdy neviděla,“ říká učitel Bernkopf. Do kroužku češtiny mu chodí v Čechohradě třikrát týdně zhruba patnáct dětí. Tak se čeština v ryze ruské oblasti Ukrajiny stále udržuje.

Dobrovolníci se na Ukrajinu vydali v neklidné době. Už cestou do Čechohradu míjí nekonečné kolony zelených armádních náklaďáků. Na každém mostě stojí obrněný transportér či aspoň hlídka domobrany. Dvě stě kilometrů odtud se v Doněcku denně střílí. Napětí horkého ukrajinského jara plného změn se nevyhnulo ani Čechohradu.

Strach obchází i Čechohrad

„Bojím se, že budu muset utéct. Kněží z Doněcka separatisté zavírali, zabavili jim auta a mnohé nenechali ani zavolat. Už se ke mně doneslo, že i náš kostel má být pravoslavný, když rozšíří svou moc,“ vykládá po bohoslužbě v Čechohradu Polák Adam Gasior.

Zdejší katolický kostel přitom krajané vlastníma rukama teprve před dvaceti lety stavěli.

O svůj život se v květnu obával i učitel Bernkopf. „Fotil jsem si budovu oblastní rady v Doněcku, když ještě nebyla vyhlášená tamní republika. Chlápek s kuklou mě zatáhl dovnitř a na dvě hodiny mě zatkli. Naštěstí mi pomohli konzulové,“ vzpomíná třicetiletý Pražan. Pro skupinu devíti dobrovolníků z Česka je letošní pobyt na Ukrajině celkem třetí.

„Předloni jsme sekali dříví pro domov důchodců v Zakarpatí. Vloni jsme si půjčili auto a jeli až k Azovskému moři stavět kostel do obce Sněhurivka. Letos pomáháme v nedalekém městě Tokmak,“ shrnuje asistentka brněnské redakce MF DNES Vendula Pavlíčková.

Letos dobrovolníci dostali od tokmackých řeckokatolíků jasný úkol: zbourat dům, na jehož místě vyroste nový kostelík a centrum pro lidi v nouzi. „Podařilo se nám to už skoro dokončit,“ dodává Pavlíčková.

Autor:






Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.