Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Donutil je v Brně se synem šťastný jako miminko, říká hercův režisér

  12:28aktualizováno  12:28
Do Brna se v roli Salieriho v inscenaci Amadeus vrací dávná hvězda Divadla Husa na Provázku Miroslav Donutil. Mozarta hraje jeho mladší syn. Vše v režii Vladimíra Morávka, který vypráví o tom, jaké je to vést otce a syna.

Režisér Vladimír Morávek (vpravo) v brněnském Divadle Husa na provázku vede ve hře Amadeus Miroslava Donutila i jeho syna. | foto:  Milan Bureš, MAFRA

Drama o fatálním střetu geniálního skladatele Mozarta s průměrným Salierim inscenuje režisér Vladimír Morávek nejen podle původního textu dramatika Petera Shaffera, ale také podle stejnojmenného filmu Miloše Formana z roku 1984.

Dva Donutilové v Amadeovi

V čem bude váš režijní výklad Amadea jiný než slavný Formanův film?
Při natáčení filmu údajně vzniklo jisté pnutí na téma, o čem ten film bude. Přičemž velká Formanova investice do přeinterpretování celého toho slavného scénáře spočívá v tom, že posunul výklad té mordýřské historky k podobenství na téma Člověk a Bůh. Jestli si vzpomínáte, základním rámcem filmu je setkání Salieriho se zpovědníkem v malé místnosti, v níž to všechno Salieri tomu nebohému svatému muži vyříká. Nejspíš aby se očistil. A třetí, kdo tam v těch čtrnácti metrech krychlových je, a i když se nehýbe, má začasto detail, je Ježíš na kříži. Tedy jen soška. Taková malá, umolousaná, zaprášená. A ti tři v té jedné místnosti prožijí během dvou a půl hodiny neuvěřitelnou věc. Na konci zpovědník nemluví, spíš se zalyká. A Salieri je čistý. A hrozně ubohý. Přizná se ke zlu, a vůbec si nepomůže. Zblázní se. A jen stesk té sochy je hřímavější a hřímavější. Následkem toho člověka zčistajasna napadne: Co když jsou věci, které přesahují člověka? Které lze pojmenovat jen následkem umanuté modlitby. Nebo vyslovováním pravdy. Nebo pohleděním do očí narozeného dítěte. Nebo poslechem absolutní hudby. Jaké byl schopen Mozart.

Obsazení otce a syna Donutilových je mediálně jistě velmi vděčné. Byl to hlavní impulz pro tohle vaše rozhodnutí?
Hlavní impulz byl takový, že odmítnut všemi těmi slavnými pražskými divadelními domy jsem šel po Národní třídě a bylo mi smutno. Náhoda tomu chtěla, že jsem potkal Mirka Donutila a on se zeptal, jak se mám, co dělá Petr Oslzlý a jak to teda bude s tím Amadeem. A protože jsem nechtěl být tím, co říká, že Nicota se rozestřela od obzoru k obzoru, jsem řekl: Na Provázku to samozřejmě bude. A Mirek se usmál, protože na jméno toho divadla je citlivý víc než na jiná slova. A hned chtěl vědět, kdo bude mít hlavní roli. A já se chvíli zamyslel a řekl: Tvůj syn. A jemu se zalesklo v oku a řekl: A kdo bude tedy Salieri? A já jsem řekl: Ty. A střecha Národního divadla se zaleskla a tramvaj číslo 13, co jezdí na Olšany, zacinkala jarněji než normálně. A Praha byla vlahá zčistajasna. A Mirek řekl: Jo, to beru.

Miroslav Donutil a slavná éra Provázku

Známým hercem a vypravěčem zábavných historek (i z doby svého účinkování v Brně) se Miroslav Donutil stal až v 90. letech, kdy začal hrát ve filmech a představeních Národního divadla v Praze.

Ale své nejlepší roky a velkou místní divadelní slávu prožíval v letech 1973 až 1990 jako herec tehdy nejúspěšnějšího divadla v republice, brněnského Divadla na provázku.

Ačkoliv se narodil v Třebíči, už při studiích na JAMU začal hrát v tehdy čerstvě vzniklém nonkonformním divadle, v němž se sešel s Bolkem Polívkou, Dagmar Bláhovou, ale především tehdejšími režiséry Peterem Scherhauferem, Zdeňkem Pospíšilem či Evou Tálskou.

Proslavil se zejména titulní rolí Nikoly Šuhaje v Baladě pro banditu, kterého pak hrál i ve stejnojmenném filmu z roku 1978. Vynikající výkon podal též jako starý Karamazov v inscenaci z roku 1981.

Po roce 1990 proslul historkami se silákem Frantou Kocourkem, který s ním na Provázku také hrál.

Vrátil se tedy teď Donutil senior na Provázek, v jakém kdysi vyrostl ve slavného herce, nebo svou práci pro nynější divadlo už cítí jako zcela novou kapitolu?
Mirek je na Provázku šťastný jako miminko. Samozřejmě jsem ho zažil i při práci v Národním v Praze, kde byl skvělý, ale usmíval se o poznání míň. A neměl pořád nějaký nápad, co podnikneme. Čili všechny ty salámy a návštěvy skláren a filozofování do noci o neudržitelnosti všech možných masek moderního Evropana. Což bylo krásné. Ano, děkuji.

Vzpomínáte spolu také na staré časy, kdy Provázku vládl jurodivý duch režiséra Petera Scherhaufera?
Moc rádi. To byl frajer veliký. Jezdec Formule jedna. Vždycky, když se na zkoušce trochu rozjívím, naříkám třeba kvůli malíčku herečky Terezky Marečkové, že ne dost věrohodně srší energií, a pak se stydím, říká mi Mirek: To seš ještě zlatej, to Šerý se uměl jinak vztekat kvůli jevištní pravdě. Takže si pak připadám lepší a víc se usmívám a myslím na toho velkého muže, jak si kvůli modernímu divadlu v Čechách zk..vil život. Klobouk dolů před ním.

Však jste to období s ním přece také zažil.
Byl jsem kandrdas. A byl jsem ve snu. To divadlo bylo jako nejnádhernější žena, co voní tak, že vám tvrdne pohlaví už šest metrů od ní. A pořád na ni musíte myslet a pořád ji toužíte něčím obkládat, krasavici ze snu utkanou. A v souvislosti s ní pak potkáváte lidi, o kterých se vám nesnilo. A ve sklepě toho divadla jste šťastní jako na nějakém hrozně důležitém pupíku světa...

Navazujete teď obsazením Donutila staršího na něco z oné dávné provázkovské historie?
Na rozhodnutí hereckým výkonem změnit někomu život. Komedianti jdou, světe, třes se! Copak zas vyvedou as?

Půjde o jednorázovou spolupráci Miroslava Donutila s Provázkem, nebo už plánujete něco dalšího?
Už plánujeme. A má to myslím tak být. Některé příběhy jsou krásné tím, jak na konci dává smysl začátek. Mimochodem Bolek Polívka se rovněž vrátí. Ten zas na jaře. Dobří holubi se zkrátka vracejí.

A váš celkový dojem z práce na Amadeovi je teď, chvíli před premiérou, jaký?
Že nejspíš zas to ten Provázek předvede. Jak lidé, když něčemu věří, mají sílu bezmála mamutí. A Dobrotivost dolů shlédne. Takové chvíle pak zpětně dávají smysl všemu našemu dalšímu usilování. Strašnému pinožení. Jsem pyšný na tento soubor a mám je, výkvěty, jednoho vedle druhého rád. Ne jako sousedy na pavlači, ale jako nějaké bráchy a sestry. Někteří jsou teda trochu vichřičné zjevy, neshodneme se vždycky, kam jet na dovolenou, ale to, že tatínek s maminkou tenkrát koupili tenhle sad, nezpochybní nikdo z nich. Sad s mnoha nádhernými ovocnými stromy. A duhou v zádech.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.