Komunistický režim si v Brně nechal bezděky přerůst přes hlavu opravdový divadelní fenomén. Tehdejší Divadlo na provázku (dnes Divadlo Husa na provázku) a z Prostějova do Brna postupně přesídlené Hanácké divadlo (dnes HaDivadlo) hrály texty na tehdejší dobu nevídaně otevřené a odvážné.
Jaroslav Tuček: Vzpomínky antihrdiny aneb S Provázky, Hady a Martou na provázkuBrněnské nakladatelství Barrister & Principal vydalo na sklonku loňského roku ojedinělou knihu vzpomínek "normalizačního" šéfa legendárních divadelních souborů Divadla na provázku a HaDivadla Jaroslava Tučka. Původních 900 stran textu, který vznikal pět let, zredigoval redaktor Miloš Voráč na současných 450 stran. Kniha začíná nástupem Tučka coby tehdejším vedením shora "dosazeného" šéfa do vedení experimentálních souborů, které ho nikdy nepřijaly a nerespektovaly. Zároveň líčí i jeho potíže s "opačnou stranou": s režimním vedením zastřešujícího Státního divadla, s komunistickými orgány a příslušníky "zvláštních oddělení", tedy Státní bezpečnosti. Vydání knihy inicioval a finančně podpořil podnikatel Milan Tříska. |
Navíc tak expresivním a novátorským způsobem, že se duševně ztučnělým straníkům a okrimplenovaným soudružkám musely protáčet panenky. Svobodomyslní diváci ovšem šíleli nadšením a každý večer narvali Procházkovu síň v Domě umění, kde hrál Provázek, až po strop.
Zakázat takové divadlo by znamenalo obrovský skandál. Ale povolit s totalitním režimem očividně polemizující hry, kde navíc spřátelení lidé svými jmény "pokrývali" skutečné autory, například disidenty Václava Havla nebo Milana Uhdeho?
To byl oříšek. Jenže do šéfování divoké, slávou zhýčkané a jednolitě smýšlející party kumštýřů se žádnému prověřenému partajníkovi nechtělo. A tak si tehdy za obě divadla zodpovědný orgán, vedení Státního divadla Brno, vzpomnělo na hodného jihomoravského herce z Mahenovy činohry, naštěstí také straníka a svazáckého funkcionáře Jaroslava Tučka.
A tohoto vyučeného frézaře, který po studiích Janáčkovy akademie múzických umění nikdy nehrál jinde než v prověřených kamenných divadlech, vyslal do dokonalé jámy lvové, kde na Provázku ve skutečnosti vládl jurodivý Slovák, režisér Peter "Šery" Scherhaufer, opravdový divadelní despota.
Celé angažmá novopečeného stranického "hlídače" Tučka také začalo tím, že ho Šery málem zabil kovovou židlí, kterou po něm mrštil. A pokračovalo zarytým a víceméně nepřetržitým nepřátelstvím, urážkami i naprostým ignorováním nového "šéfa" prakticky od všech členů slavného divadla.
Deset let mezi psy a vlky
Paradoxní ovšem je, že hodného slováckého chlapce Jaroslava, kterého coby pohrobka vychovala předobrá katolička a pečovala o něj hodná mladá žena Kateřina, sice jeho angažmá stresovalo a jistě i uráželo, ale od herců, Šeryho i stranických a divadelních nadřízených si nechal líbit úplně všechno. A to po celých dlouhých deset let, vlastně až do převratu v roce 1989.
Navíc souboru vyběhával potřebné papíry k takřka zázračně povolovaným zahraničním výjezdům. A také se velmi zasadil o stavbu nové divadelní budovy na Zelném trhu.
Kniha sice není napsána literárně nijak zručně, její jazyk občas připomene styl partajních oběžníků, ale je neuvěřitelně otevřená a dokumentárně přesná. Tuček má fenomenální paměť pro podrobnosti i vyjadřování různých postav, především giganta Šeryho, osobitého Franty Kocourka a mnoha dalších.
Ale naprosto jedinečné jsou Tučkovy vzpomínky jako dokument doby psaný tím, koho psi vyslali, aby "vládl" vlkům. A kdo skončil sám a sám, pohrdán jedněmi a bitý "shora" druhými. Jistě, výdrž k takovému osudu chce určitou povahu. Tuček sice objektivně divadlo kryl proti stranickým vetům, zároveň tak ovšem činil naprosto nechtěně. Jako pravý antihrdina, jak se v názvu knihy sám poctivě nazval.
"Jednou napíšu hru o člověku, který dobré činí, aniž by věděl jak, a až dobré učiní, zjišťuje proč... Konáš, ale vysvětlit svoje konání nedovedeš... Máš v nose... Já som také plebejec. Proto si rozumíme. Ale hodně mňa aj ser.š!" prohlásil svou českoslovenštinou o Tučkovi génius Šery.
