Dušan Skála v 80. letech.

Dušan Skála v 80. letech. | foto: Foto: ARCHIV.

Dušan Skála Hosta platil i odseděl

  • 2
DISIDENTI JIŽNÍ MORAVY - Chartista, který navzdory pověsti kavárenského povaleče stál za jedním z nejvýraznějších samizdatových časopisů. Dušan skála, který vydával časopis Host.

Letos pětapadesátiletý Skála se narodil v Hodoníně, maminka ale pocházela z Lanžhota a tatínek z rodiny řídícího školy v Konici u Prostějova.

Skála, Soukupová, Švanda na podzim 1984.

"Otec pracoval jako vedoucí kádr Jihomoravských trubkáren a tažíren ve Veselí, ovšem po roce 1968 ho jako komunistu, který protestoval proti okupaci, i s celým tehdejším vedením závodu po prověrkách degradovali, samozřejmě i platově, vyhodili ho z partaje a vedení závodu se ujali neschopní kariéristi a milicionáři," zmiňuje Dušan Skála obvyklý normalizační vývoj po roce 1968.

Vyhozená kvůli synovi

"Moji matku ze strany kupodivu nevyhodili, pracovala tehdy už osmnáctý rok v armádě jako civilní zaměstnankyně pod přísahou, tedy s utajovanými skutečnostmi. Byla tam každý rok hodnocená jako nejlepší pracovnice a dostala dokonce vojenský byt v Hodoníně, kam jsme se celá rodina znovu odstěhovali," pokračuje ve vzpomínkách Dušan.

disidenti jižní moravy

Ke dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy.
Jaké byly hlavní události protikomunistického odboje v 70. a 80. letech minulého století v kraji? Kdo byli hlavní představitelé disentu, jaké jsou jejich příběhy i názory na minulost i současnost?

Jana SoukupováČtěte seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové.

Maminka nepřišla o práci, ani když její syn na podzim roku 1978 podepsal Chartu, zato rok poté už ano.

"Před soudem s jedenácti představiteli Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných nás v Praze všechny sebrali a naložili do antonu," zmiňuje zacházení Státní bezpečnosti se sympatizanty souzených disidentů Dušan Skála.

Chtěl na záchod, dostal "nakládačku"

"Požádal jsem je, jestli by mě nepustili na záchod, a když mi řekli, že ne, odpověděl jsem, no, jak myslíte, tak já budu muset tady. A otočil jsem se do rohu antonu, což je hodně naštvalo. Nakonec mě ale vyvedli, načež se přidali další, že musí jít taky. Takže než nás pustili, dostal jsem pořádnou nakládačku," líčí Dušan události, které předcházely perzekuci jeho rodiny.

"Asi za měsíc jsem se objevil doma, kde jsem našel matku v slzách, protože ji na přímý telefonický příkaz ministra národní obrany Martina Dzúra vyhodili z práce. Za což jsem mohl já. Takže jsem na stůl položil klíče, otočil jsem se, odešel zpátky na vlak a hodně dlouho jsem rodiče neviděl," vzpomíná Dušan na dobu, kdy jeho matka skončila za podstatně nižší plat v oblastních službách v Břeclavi.

Sám Dušan ještě před podpisem Charty stihl vystudovat zemědělskou průmyslovku v Kyjově.

Školu dodělal ani neví jak

"Školu jsem ale na rok přerušil, prchl z domova do Brna na podnájem a jezdil u Průmyslových a inženýrských staveb s traktorem," vybavuje si Dušan, který tehdy zároveň začal skládat folkové písničky a hrát je po klubech.

"K úžasu svých rodičů i svému jsem tuhle strašlivě znormalizovanou školu v roce 1975 dodělal. Nastoupil jsem tam v roce 1970 a už při zahájení jsme s otcem zírali na vyvěšené články typu Oslovovat soudruhu či pane? nebo Nosit krátké nebo dlouhé vlasy? Tehdy jsem byl ještě plný ideálů, oslovil jsem před jiným vyučujícím svou češtinářku paní profesorko, načež při nejbližší hodině nám řekla, abychom si zapamatovali, že ona je soudružka, protože paní jsou svině," vybavuje si normalizačního ducha tuzemského školství Dušan.

Dušan Skála na svatbě se svou ženou Jitkou.Skála, Soukupová, Švanda na podzim 1984.

"Po škole jsem se v Brně seznámil se spisovatelem Jiřím Kratochvilem, se kterým jsem pak začal docházet za Janem Trefulkou. Zamotal jsem se do těchto vztahů - a už jsem tam byl," zkracuje svou cestu k disentu Dušan, který podepsal Chartu se svou přítelkyní Dášou Hlavsovou, dnes Kadlecovou.

Z každé práce ho vyhodili

"Spisovatel Jirka Kratochvil tehdy dělal archiváře ve Štěrkovnách a pískovnách, kde se mu dobře psalo, protože tam vlastně nebylo nic na práci. Načež odešel topit do kotelny v Lachemě a já jsem zdědil jeho místo. Jenže do měsíce přijeli hoši z Leninky a ve zkušební době mě vyrazili," vzpomíná na zásah Státní bezpečnosti Dušan Skála, který pak pracoval jako pomocný dělník-lešenář.

"V sedm jsem stál před domem, kde se stavělo lešení, a dvě nebo tři hodiny čekal, než přišli z nejbližšího bufetu ostatní dělníci. Mistr mě sice obdivoval jako nejpoctivějšího zaměstnance, ale hoši z Leninky opět přijeli a ve zkušební době mě vyhodili i odtud," vybavuje si Dušan dobu, kdy žil bez peněz a pod stálou hrozbou vězení za tehdy uplatňované "příživnictví" pro člověka bez razítka zaměstnavatele v občance.

Na uranu

"Pak jsem jednou otevřel noviny s inzerátem Uranových dolů Rožínka, kde tvrdili, že berou každého. Podepsal jsem jim smlouvu na rok, takže jsem rovnou oblékl montérky a vlezl do výtahu, který mne volným pádem spustil do dvacátého patra," vybavuje si dobře placenou, ale hodně těžkou práci Dušan.

Odvážel uranovou rudu k výtahům a vytahoval ji ven. Ražba na čele byla totiž nejlépe placená - a tedy protekční.

"Raziči vydělávali šest až sedm tisíc korun, což bylo v té době opravdu hodně. Rok ale museli odvádět svému předákovi za tuhle protekci podíl z výplaty," líčí vztahy mezi horníky Dušan.

Skála, Soukupová, Švanda na podzim 1984.

Vybavuje si i zdejší běžné obcházení bezpečnostních předpisů v prostředí plném radiace, což vedlo k občasným úmrtím a zdravotním problémům bývalých horníků.

Tehdy se Dušan Skála poprvé oženil a v roce 1981 se mu narodil nejstarší syn Jan. Bouřlivý život pronásledovaného chartisty nešel ovšem s rodinou moc dohromady. Manželství se brzy rozpadlo a teprve v roce 1986 se Dušan Skála znovu oženil se svou současnou ženou, zdravotní sestrou Jitkou, která dobře věděla, do čeho se svým mužem jde.

Postupně se jim narodili synové Matěj a Štěpán, po převratu v roce 1992 pak ještě nejmladší Jakub.

Kdo ho chtěl zabít?

"V roce 1985 měla v Brně tajný neoficiální koncert zpěvačka Nico. Ten den jsem Jiřího Kratochvíla seznámil s Jaroslavem Šabatou, který měl samozřejmě jako vždycky za sebou sledovačku," vzpomíná Dušan na prominentního brněnského disidenta neustále hlídaného Státní bezpečností. - čtěte Šabata, léta vězněný vůdce Brna

"A když jsem se z té schůzky vracel, někdo mě na rohu Cejlu a Körnerovy nedaleko domu, kde jsem tehdy bydlel, udeřil několikrát něčím těžkým do hlavy. Nepamatuju si to, ale na tom rohu mě pak našli v bezvědomí s hlavou opřenou o zeď. Po dlouhém vyšetřování mi kdosi od policie přišel domů na Soudní oznámit, že pachatele se nepodařilo zjistit," zmiňuje Dušan dodnes neobjasněný pokus o vraždu, po němž mu na hlavě zůstala dlouhá jizva.

Oživil Hosta do domu

Toho roku se navíc rozhodl, že v samizdatové podobě oživí vydávání časopisu Host podle legendárního Skácelova brněnského Hosta do domu, který normalizátoři v roce 1970 zakázali.

"V řadách brněnského disentu jsem necítil zvláštní podporu, i když přímo mi nikdo nic neřekl. Asi jsem neměl nejlepší pověst," směje se Dušan, který si se ženou až do revoluce bral opakovaně peněžní půjčky u spořitelny, aby mohl nakoupit papír a blány na výrobu několika stovek svých občasníků, z nichž ten nejobjemnější měl 824 stran.

"Ale když jsem pány z opozice požádal o textové příspěvky, pravidelně mi je dávali," zmiňuje Dušan, který měl v tehdejším Hostu na starosti úplně všechno včetně výroby a distribuce.

V září 1986 vyjeli lidé kolem Hosta na svou první redakční jízdu do Lanžhota, ze které se pak v prvním samizdatovém čísle ocitly fotografie Rostislava Čuříka a zahajovací reportáž.

Zaplatila i rodina

"V tehdejším papírnictví Jiskra, dnes Vágnerovi, prodávalo v prvním patře takové mladé děvče, které mi vždycky řeklo, kdy dostanou papír a tiskařské blány. Navíc mi je pokaždé schovala," osvětluje nelehké shánění materiálu na výrobu samizdatového Hosta Dušan, kterému se občas podařilo část výroby zajistit v některé oficiální tiskárně nebo knihvazárně, například v Brněnské Drutěvě u Pavla Káni.

"Kočárku se tou vahou úplně rozjížděla kolečka," vzpomíná Skála na pašování papíru.

Dušanova žena Jitka přes svou přítelkyni sháněla pod rukou papír určený pro oficiální kanceláře. Ten pak přivážela domů pod matrací a v košíku kočárku svého čerstvě narozeného synka. "Kočárku se tou vahou úplně rozjížděla kolečka," směje se dnes Dušan.

"Protože jsem kromě Hosta vyráběl také Informace o Chartě (INFOCH), dostal jsem občas nějaký tiskařský materiál i z Prahy," zmiňuje svou spolupráci s disentem v centru.

Samizdat vyráběli se svou ženou nejdříve na ručním francouzském cyklostylu Metró, což byla vlastně jen malá plechová krabička s klikou.

"Když jsme bydleli v Brně na Soudní, točil jsem klikou tam, pak jsem získal elektrický cyklostyl a na tom jsem Hosta a INFOCH vyráběl už v Čechyni," líčí svůj přesun do vesničky u Brna Dušan.

Prohlídka a podmínka

Za nedlouho však o všechno přišel při domovní prohlídce, která předcházela jeho vazbě a obvinění za "pobuřování".

"Tehdy byla moje žena podruhé těhotná a přitom měla malé mimino, se kterým chodila místo mě topit do kotelny ve Slatině, abych o tuhle práci nepřišel," vzpomíná Dušan na Jitčinu obětavost v době své vazby.

Skála na své kozí farmě.

Jitka Skálová totiž dobře věděla, jak se chartistovi špatně hledá práce. A plynová kotelna byla vůbec výhra. "Malý Matěj tam se mnou spával na matraci na zemi," přidává svou vzpomínku Jitka, která se ještě před soudním líčením dočkala návratu Dušana z vězení.

V březnu 1989 ho soudce Patrick Girgle ve Vyškově odsoudil podmíněně k patnácti měsícům na čtyři roky. Krajský soud trest zmírnil na rok s podmínkou na dvě léta, ale teprve listopadový převrat trest v roce 1990 úplně zrušil.

Nechápu, proč se lidi pořád bojí

Páté číslo samizdatového Hosta bylo vytištěné v listopadu 1989.
Jeho stránky už na sebe skládaly stávkující studentky brněnské filozofické fakulty v rámci své "převratové činnosti" na univerzitní půdě.

Dušana Skálu tehdy také napadlo, že vlastně většina národa neví, kdo je budoucí prezident Václav Havel, a nechal v tiskárně Spektrum, se kterou spolupracoval už před listopadem, vyrobit sazbu na obrovský plakát s podrobným Havlovým životopisem. Ten pak studenti vylepili po ulicích.

Krátce nato si Dušan Skála pořídil vlastní tiskárnu, v níž dál tiskl Hosta, ovšem už ne pod svým redakčním vedením. "Klukům jsem pak prodal celá práva na časopis Host za flašku Jacka Danielse," vzpomíná na přechodné redakční vedení, které teprve za dalších několik měsíců předalo toto literární periodikum pod vedení dnešní redakce.

Příběh Skálovy tiskárny Tivoli je ovšem námět na strhující thriller z období divokého kapitalismu 90. let. Vyskytuje se v něm snad úplně všechno. Od podvodné leasingové společnosti, předražených úvěrů, podvodných zakázek, podivných smluv, machinací bývalých státních podniků s milionovými stroji až po výhrůžky likvidací od ukrajinské a ruské mafie.

Zvláštní osoby jednoho dne přijely k tiskárně ve sklepě na Jiráskově ulici, vymlátily otvor do zdi a skrze ni vynesly ven obrovskou tiskařskou mašinu. Pětadvacet zaměstnanců tiskárny Tivoli se ocitlo bez práce a jejich zaměstnavatel bez výrobních prostředků. A na mizině.

Od roku 1998 žije s Jitkou a odrůstajícími dětmi, které pomalu opouštějí rodné hnízdo, na farmě na venkově, kde po dalších tvrdých začátcích chovají dnes stohlavé stádo koz a vyrábějí vynikající kozí, v posledních měsících též kravský biosýr.

"Samozřejmě že se dnes cítím líp než před rokem 1989," shrnuje své pocity bývalý disident. "Jenom se mi zdá, že čtyřicet let totality, kdy se lidé báli, nedokázali se ozvat a stát si za vlastním názorem, zasahuje i do jejich dnešního chování. Vidím to třeba u dnešních úředníků, kteří dobře vědí, jak jsou některé předpisy nesmyslné, ale řeknou mi to jenom po straně. Jinak se bojí dokonce i sebe navzájem," vrtí hlavou Dušan Skála.