Někdejší část horňácké obce Javorník osada U Sabotů se 1. 1. 1993 probudila na

Někdejší část horňácké obce Javorník osada U Sabotů se 1. 1. 1993 probudila na Slovensku. | foto: Jiří Salik Sláma, MAFRA

Nám je na Slovensku dobře, říkají dvacet let od rozdělení federace

  • 15
Z Javorníka na Horňácku je to do bývalé osady U Sabotů na dnešním moravsko-slovenském pomezí sotva pár kilometrů. Přesto má člověk pocit, jako by se minutím cedule s nápisem Vrbovce, miestna časť Šance ocitl tak trochu v jiném světě.

O dělení Československa "o nás bez nás" před dvaceti lety, jehož se právě bývalá osada U Sabotů s asi čtyřicítkou rodinných domů stala jedním ze symbolů, se tady ani s odstupem dvou desetiletí nikdo moc bavit nechce.

"Ne, nebudu nic říkat. Je to dobré, jak to je. Vy tam a my tady. My jsme rádi, že jsme na Slovensku, že mamko?" mává rezolutně rukama asi šedesátiletý muž na dvoře svého rodinného domku v kopci poblíž bývalé celnice a hledá podporu u přikyvující manželky.

Právě tento muž se 1. ledna 1993 ocitl se svou rodinou rozhodnutím tehdejších premiérů Václava Klause a Vladimíra Mečiara těsně za novou slovenskou hranicí. Neměnil by však stejně jako řada jeho sousedů. Ani jeden z nich přitom za žádnou cenu nechce prozradit své jméno.

"My jsme vůbec neuvažovali, že půjdeme na Moravu. Těm, co šli, dal pěkné peníze Klaus a nám dal zase odstupné Mečiar, abychom si nezáviděli," vzpomíná starší muž napůl slovensky a napůl moravsky na historickou událost.

Ta přitom ze dne na den rozdělila některé národnostně smíšené rodiny. I když má bratra za hranicí v Javorníku a syna v nedalekém Kuželově, rozhodně by prý státní příslušnost neměnil. Do asi čtyři kilometry vzdáleného Javorníka už skoro nejezdí.

"Máte vyšší důchody a je u vás víc práce"

Stejně jako on smýšlí i další lidé z osady, které dominuje památník s nacionalistickým podtextem. Lidé z někdejší osady U Sabotů přejmenované příznačně na Šanci zarytě tvrdí, že se jim na Slovensku žije dobře.

Někdejší rozpad společného státu bez referenda prý dávno neřeší. Stěžují si jen na méně vlakových spojů a nedostatek práce. Ještě po letech je však ze slov některých starousedlíků cítit zášť. "Zeptejte se těch, kteří pobrali tučné odstupné, aby se vystěhovali, a nevystěhovali se," lamentuje ze dvora pamětnice událostí.

O kus dál se rychle zatahují záclony, jakmile obyvatelé domu uvidí po zazvonění objektiv fotoaparátu. Stejně rychle zmizí při otázce na vzpomínky na místy emotivní změnu hranice před dvaceti lety i starší muž ve stejné řadě domů.

"Já nevím, jestli to dělení bylo dobře, nebo špatně. Já bych i na Moravu šel. Já jsem pro to dělení zas tak nebyl. Máte vyšší důchody a je u vás víc průmyslu a práce. Opravdu ale nevím," krčí rameny důchodce.

Po chvíli přemýšlení mizí raději v útrobách domu, který v osadě se zhruba sto třicítkou obyvatel koupil před lety. Nechce mluvit stejně jako všichni ostatní, kteří před dvaceti lety odmítli statisíce korun jako vyrovnání za státní rozvod při podmínce, že se odstěhují zpět na Moravu.