Evangelický farář a protestantský teolog Jan Šimsa.

Evangelický farář a protestantský teolog Jan Šimsa. | foto: Monika Hlaváčová, MF DNES

Faráře Jana Šimsu přivedl podpis Charty 77 „domů“

  • 1
DISIDENTI JIŽNÍ MORAVY - Duchovně orientovaný disent je zvláštní kapitola i v tom brněnském. A v evangelickém nenajdeme výraznější postavu, než je evangelický farář Jan Šimsa. Právě u něj je snad nejvíc patrný sympatický rys, kterým lidé v opozici zdaleka všichni neoplývali: duchovně a mravně do hloubky promyšlená volba, proč se postavit proti normalizační totalitě.

O to hůř byl nejen bývalými disidenty vnímán třicet let se vlekoucí případ, který začal už v roce 1978. Tehdy při domovní prohlídce u Šimsů napadl poručík StB Miloš Bata farářovu ženu Milenu Šimsovou, její muž ji bránil, shodil přitom estébáka do peřin a za to si odseděl osm měsíců ve vězení.bata

Celá kauza skončila teprve vloni úplnou rehabilitací odsouzeného, ovšem až poté, co zasáhl Ústavní soud. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2007 měl být nositel prezidentského Řádu TGM naopak potrestán ještě tvrději. "K disentu mne nejspíš přivedl podpis Charty 77," soudí Jan Šimsa.

"Chartu mi přivezl můj přítel Miloš Rejchrt, také jsem znal všechny tři její první mluvčí, byli spjati s historií mé rodiny. Text mne zaujal svou umírněností a promyšleností. Mezi 243 signatáři jsem našel osmdesát, tedy třetinu mně dobře známých lidí. Nepovažoval jsem podpis Charty za vstup na neznámou půdu, ale za krok na cestě domů, mezi své lidi, tedy organické pokračování své dosavadní životní cesty," uvedl farář.

disidenti jižní moravy

Jana SoukupováK dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy. Jaké byly hlavní události protikomunistického odboje v 70. a 80. letech minulého století v kraji? Kdo byli hlavní představitelé disentu, jaké jsou jejich příběhy i názory na minulost i současnost? Čtěte seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové.

DNES: Jan Šimsa

PŘÍŠTĚ: Jiří Müller

Jan Šimsa byl pak v Brně vlastně u všeho důležitého. Stal se jedním z prvních moderátorů Brněnského fóra, předlistopadové brněnské aktivity, která propojila disent s poloveřejnými organizacemi. Po listopadu 1989 byl činný v OF.

Přísloví o jablku

Životní cesta faráře Jana Šimsy dokonale odpovídá přísloví o jablku, které nepadá daleko od stromu. Jeho otec pracoval devět let v soukromém archivu prezidenta T. G. Masaryka a pak byl léta sekretářem Ymky, nejstaršího a největšího křesťanského sdružení mladých lidí na světě, v němž se po válce podstatně angažoval i jeho syn.

Jako odbojář byl otec za války zatčen, prošel mnoha věznicemi a zemřel v koncentračním táboře Dachau. Také maminka byla činná v odboji, ačkoliv za války musela sama opatrovat tři děti.
 
Jan vystudoval po válce evangelickou teologii a nastoupil do služby duchovního v Pardubicích, v Praze a potom už jako samostatný farář v Klášteře nad Dědinou. Po šesti letech zakotvil na faře v Prosetíně na Vysočině.

Nechtěl normalizovat církev

To už byl ovšem ženatý s vystudovanou historičkou a archivářkou Milenou Šimsovou, která si jako žena faráře mohla o odpovídajícím zaměstnání nechat jenom zdát, i když si doplnila pedagogické vzdělání a podala mnoho pracovních žádostí. Protože však měli sami Šimsovi tři děti a žena evangelického faráře hraje ve sboru důstojnou a nezastupitelnou roli, odvaha a mravní síla Mileny Šimsové našla v životě jejich rodiny častokrát podstatné uplatnění.

Jan Šimsa - vlevo

Po nástupu normalizace pracoval Jan Šimsa ještě v různých celocírkevních komisích, kde na něj nastupující normalizátoři tlačili, aby také on vedení evangelické církve pořádně "znormalizoval". Příslušný pověřený pracovník, doktor Hájek z ministerstva kultury, si ale vyslechl, že "co je v církvi nebo na synodu", o tom s ním farář Šimsa jednat nebude.

"Já  říkám, že člověk si musí nechat principiální stanoviska na dobu, kdy jde do tuhého, a to dodržuji dodnes," tvrdí farář Šimsa.

K 28. únoru 1973 byl pak zbaven státního souhlasu, bez něhož nemohl vykonávat službu duchovního. Aniž mu tuto ztrátu zaměstnání kdokoliv jakkoliv zdůvodnil, musel se vzdát veřejného působení v církvi.

"Souhlas k vyučování náboženství dostala moje paní a já jsem sbor vedl ještě dva a půl roku. Psal jsem kázání s verši a písničkami a dával je prosetínskému kurátorovi sboru izkušenému ochotníkovi Zdeňku Kaldovi, a ten měl čtená kázání," vzpomíná pan farář, který se tehdy živil jako údržbář církevních budov a pořadatel církevních archivů.

Pak se Šimsovi přestěhovali do Brna a farář "bez souhlasu" nastoupil díky přátelům jako skladový dělník ve Výzkumném ústavu makro- molekulární chemie. Byl jím čtrnáct let.

Mezitím však dávní staří přátelé umučeného otce Šimsy, který se znal jak s otcem Václava Havla, tak s profesorem Janem Patočkou či politikem Jiřím Hájkem (syn prvého adruzí dva byli prvními mluvčími Charty 77), utvrdili syna Jana vpodpisu Charty. Za další známé signatáře se už sám pan farář jako mravní autorita zaručil u dalších podepisujících disidentů, s nimiž se v Brně i na Slovensku dobře poznal.

"Chartu jsme vnímali jako morální, nikoli politickou záležitost"

"Chartu jsme přijali jako ulehčení, že se něco děje, něco důstojného," tvrdí Jan Šimsa. "Nikdy jsme ji však nechápali jako velkou politickou akci, ale jako morální záležitost.

Jan Šimsa - vlevo

Počátkem roku 1977 vypukl skutečný hon na signatáře. "Řada lidí mě poklepávala po rameni, někteří se mnou z opatrnosti nemluvili," vzpomíná na reakce spolupracovníků. "Když měl padesátiny předseda místní organizace komunistické strany, byl jsem tam jako host. Byl to člověk velmi charakterní, vesnický komunista. A jeho padesátiny se proměnily v demonstraci za Chartu," líčí historku, jíž především dokazuje, že on sám nikdy nevnímal lidi kolem sebe nenávistnou černobílou optikou.

Jan Šimsa se jako jeden z prvních účastníků brněnského M-klubu začal scházet u profesorky a teoložky Boženy Komárkové. "Dbalo se na to, aby tam byl bývalý komunista, aby tam byl masarykovec, katolík, evangelík, aby ta společnost byla pestrá," dosvědčuje toleranci a integritu brněnského disentu Jan Šimsa.

Brno mělo mladé

"Být chartistou na Moravě bylo náročnější než v Praze nebo v Čechách," nezastírá však. Také rozsudky soudů byly tvrdší. A pokusy o surovosti ze strany příslušníků zvláště v prvních letech  byly brutálnější.

"Pokud jde o společenství Charty, tak v Brně – a na Moravě vůbec – byla větší soudržnost a větší ideová pestrost. V Praze se jednotlivé komunity scházely podle svého zaměření, později i podle politického směřování. V Brně převládal důraz na kulturní programy, vzdělávání zvláště mladých lidí, koncerty, zahradní slavnosti, na nichž bývalo jen padesát procent chartistů. I Státní bezpečnosti se jevila mládež jako důležitý a nebezpečný rys brněnské a moravské Charty. Charta má mladý, říkalo se. Větší díl těžkostí života dobrodruha disidenta nesla moje žena Milena a naše děti Martin, Anna a Jiří," vidí zásluhy u druhých Jan Šimsa.

"A velmi důležité byly nesporně soudní procesy se skupinou mladých lidí, jako byl náš syn Martin, Petr Cibulka, Libor Chloupek, Petr Pospíchal. Také na mém procesu se objevila řada mladých přátel, že to udělalo silný dojem i na eskortu." S nadhledem sobě vlastním cituje při zmínce o svém uvěznění dalšího z mluvčích Charty Ladislava Hejdánka: "Člověk se už nemusí bát, že ho zavřou."