Do jakého klimatu v brněnském divadelnictví Divadlo Feste vpadlo? Soustředíme-li se na nejvýraznější brněnské divadelní domy, pak Národní divadlo Brno nese ve většině své činoherní produkce stejné obecné rysy jako jiná divadla v republice.
Hraje hodně prověřených kusů, často "povinnou" klasiku, kterou se ten který režisér (obvykle středního i staršího věku) snaží ozvláštnit postmoderními postupy, hudbou, výpravou či kostýmy. Klasicky vystavěný příběh se ovšem takovému zacházení z valné části vzpírá, dře v pantech a naříká. A s ním obvykle i divák, jemuž se původní dějová linie mlží a na ní postavené emoce zkreslují do vlastních karikatur.
Brněnské scény
Bohužel to zhusta platí i o dvou brněnských, kdysi avantgardních divadelních scénách, Divadle Husa na provázku a HaDivadle, které po převratu mnohokrát nedokázaly najít svá témata, takže už řadu let s naběhlými žilami na řvoucím krku páčí do diváka násilím emoce, o nichž jako by inscenátoři byli už předem přesvědčeni, že je jinak nejsou sto předat (dnešní Provázek).
Nebo převážně šaškují a jako přestárlí cyničtí puberťáci zkoušejí, co všechno jim publikum kvůli jejich dávné slávě promine a zbaští (HaDivadlo). Podotýkám ovšem, že na obou jmenovaných scénách se objevily i velmi dobré inscenace.
Nejrozporuplnějších reakcí se v Brně dostalo až původním inscenacím dvou největších (a nejdražších) divadelních domů: Městského divadla Brno a činohry Národního divadla Brno.
Ačkoliv tyto inscenace disponují dokonalým profesním a technickým zázemím i opulentní výpravou, nezdařilo se ani v jednom případě překonat postmoderně zkreslenou logiku děje. Také tyto hry by velmi rády řekly své k mravním otázkám dneška. Kritické ohlasy však svědčí o tom, že se to bohužel nedaří.
Generační divadlo?
Putovní divadelní sdružení Feste se na tomto pozadí vyskytlo jako cosi až neskutečně autentického, pravdivého a generačně určitého. Divadlo funguje bez stálého souboru a od počátku je provozuje občanské sdružení REPT.
Po první premiéře v Praze (18. ledna 2007 v Experimentálním prostoru Roxy/NoD) a šňůrách po celé republice se divadlo začalo blížit ke svému sídelnímu městu Brnu a pevnější destinaci.
V Domě umění mělo 15. listopadu 2007 premiéru bilingvní, českoněmecké představení pro dva české a dva německé herce Popis obrazu/Bildbeschreibung od Heinera Müllera. Šlo o jeden z dílů cyklu Divadla Feste Identita, který inicioval režisér Divadla Feste a vůdčí osobnost sdružení REPT Jiří Honzírek.
"Divadlo Feste reaguje na skutečnost, že v této zemi chybí společenská diskuse na téma ,identita‘. Aprávě v souvislostech našeho okolí (dlouhá neexistence suverénního státu, destruktivní 20. století a tak dále) považujeme otvírání takové diskuse za prospěšné," vyhlásili svůj hlavní program aktéři tohoto divadelního sdružení.
Úvodní část řečeného cyklu Identita I.: Náš islám vznikla v období mezi květnem 2006 a březnem 2007 jako divadelně-sociální projekt, který chtěl "sledovat kontrast mezi žitou skutečností českých muslimek a muslimů a jejich mediální prezentací". V Brně ji převážně studentské publikum mohlo zhlédnout například v Divadle Polárka, v atriu Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, v klubu Fléda či v Domě pánů z Kunštátu.
Zatím poslední díl tohoto cyklu se dočkal premiéry v nejstabilněji fungujícím sídle sdružení, totiž pod střechou (lépe řečeno ve sklepě) Divadla Reduta, paradoxně tedy v jedné z destinací Národního divadla Brno. Inscenace nazvaná Osmdesátdevět - Trenažér jedné revoluce (premiéra 1. listopadu 2008) se stala další částí Honzírkova tvůrčího stipendia zkoumajícího identitu.
A na 14. března 2009 chystá Divadlo Feste premiéru autorské pohádky Mozart hraje na draka.
Osmdesátdevítka
V dvouhodinovém opusu Osmdesátdevět - Trenažér jedné revoluce si jeho scénáristé Jiří Honzírek, Tomáš P. Kačer a Jakub Macek především znovu smlsli na černé díře našeho národního svědomí a vetché kolektivní paměti. Zazní-li na úplném konci hry beznadějný povzdech jednoho z aktérů komorního dramatu, jak to s tou dějinnou spravedlností jednou bude - a zároveň nadějná poznámka, že "nám to snad spočítají alespoň dostatečně nekompromisní děti", pak je třeba říct, že divadelníci, kterým bylo v roce 1989 kolem desíti let, se s generací svých rodičů opravdu nijak nemažou.
Trojice hlavních hrdinů prožívá svůj typově velmi pravděpodobný příběh v českém normalizačním i porevolučním propletení.
Modelová skupina funguje ve složení bezskrupulózní komunistka Jiřina (a v listopadu 1989 ihned členka opozičního Občanského fóra i budoucí podnikatelka) plus dva teprve v roce 1989 čerství komunisté, kteří po dlouhém přemlouvání Jiřinou vlezli do partaje kvůli přidělení bytu, nestačili z ní vylézt zdaleka tak hbitě jako ona a nakonec se ještě rádi stali zaměstnanci její firmy.
Nespravedlivá výtka
Dokonale nekompromisní pohled na atmosféru této země, která si lámání charakterů nechala od svých vládců propracovat s jedovatou přesností do nejmenších detailů, bohužel ve výsledku poněkud zaniká kvůli výraznému inscenačnímu nápadu. Dá se tak usuzovat jak z recenzí v médiích, tak z reakcí diváků, kteří si nejlépe "pamatují" právě onen neobvyklý klíč.
Diváci totiž sedí kolem dlouhého "schůzovního" stolu, na kterém "herci hrají" (jak vyhlašuje "obsluha děje" v podobě šaška), ale dvakrát je publiku (kromě kávy, limonády a piva) nabídnuta role přímo v představení. Nápad je to jinak velmi ústrojný, jenom škoda, že jej lidé zároveň nemohou sledovat "zvenčí". Nehledaný projev koktajících neherců totiž vcelku velmi přesně evokuje amatérsky nepřipravenou podobu celého sametového převratu v roce 1989.
Čte se přesný záznam jednání "rozhodujících politických sil" z řad komunistů a opozice, když 8. 12. 1989 domlouvali mezi sebou podobu první polistopadové Vlády národního porozumění. "Tento díl seriálu hledá identitu člověka v České republice skrze optiku revolučních událostí z listopadu 1989," vyhlásili autoři hry.
"Jde o zážitkový seminář, happening na téma listopadové revoluce roku 1989. Divadelními prostředky je zprovozněn trenažér revoluce, v němž má každý příležitost zkusit si nanečisto zažít sametovou revoluci," popisují.
Skvělý nápad se stal bohužel i největší pastí vynikající pitvy našeho normalizačně-porevolučního národního klimatu. Zapojení diváků jim totiž bere část potřebného soukromí i soustředění, které je pro dokonalé prožití textu tohoto divadelního příběhu prvořadé.
Až na tuto vlastně neřešitelnou výtku (protože bez zapojení diváků, kteří si právě tímto způsobem nejlépe uvědomí, co že se "tady a teď" odehrává, se jich skutečně osobně dotýkalo a dotýká) je však Osmdesátdevítka tak drtivě záslužným dramaturgickým činem, až se mi zdá nespravedlivé tuto výtku uvádět.
Havel píše Husákovi
Další částí Identity, tentokrát v produkci Reduty, se stala také svého druhu pocta Václavu Havlovi, který podle režiséra Jiřího Honzírka "patří už několik desetiletí k nejvýraznějším humanistickým myslitelům světa". Havlův dopis tehdejšímu komunistickému prezidentovi Gustávu Husákovi vznikl ve zdánlivě beznadějně umrtvené normalizační době roku 1975.
Inscenátoři usoudili, že disident Havel v něm "velmi přesně analyzoval strach, lhostejnost, sobectví, pokrytectví a ponížení lidí v komunistické společnosti a zejména neuvěřitelnou schopnost Čechů nechat se manipulovat".
Zatím poslední představení Divadla Feste je zároveň i cirkusově rozevlátou pohybovou (Kateřina Hanzlíková) a výtvarnou (Lucie Labajová) pastvou pro oči i uši (hudbu složil současný skladatel Max Richter, který zkomponoval i fenomenální doprovod k přelomovému animovanému filmu Valčík s Bašírem).
Inspirace úryvky z Havlova dopisu vyznívá v tomto podání pochopitelně zcela jinak, než si člověk starší generace dokáže představit. Potírá totiž všechna klišé, jimiž český národ za posledních dvacet let obdařil fenomén disentu i Václava Havla. Jeho mravnímu apelu se neposmívá a nezpochybňuje jej. Neodbývá jej zamindrákovaně pohodlným úšklebkem nad názory "pravdaře a láskaře" Havla.
Soudí naopak, že nová generace je povinna se vší vážností prozkoumat jeho myšlenky a postoje, aniž by jejich autora zároveň nekriticky adorovala. Tím se Havlovi dostává nebývalé vážnosti i úcty.
"K jak hluboké zítřejší duchovní a mravní impotenci národa povede dnešní kastrace jeho kultury?" inspirují se autoři ke kardinální otázce dneška. A ptají se za svou generaci jejím vlastním, nezatíženým a pro starší diváky patrně velmi překvapivým způsobem.
