Hned jeden z prvních filmů romské dokumentaristky Viery Lackové získal letos cenu na festivalu v Makedonii.
„Jsem ráda, že jsem se mohla podílet na natáčení filmu Protože je naděje. Jeho hlavní protagonista Jožka Miker, který se ujal skupiny romských mladíků, je letos nominovaný na cenu Roma Spirit,“ říká šestadvacetiletá žena, která před rokem dostudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.
Zaujala už svou diplomovou prací. V dokumentárním portrétu, který nazvala Myslí jsme stále tam, postavila vedle sebe svědectví několika lidí, kteří přežili židovský a romský holokaust.
Proč jste si vybrala zrovna takové téma?
Protože se částečně týká i mojí rodiny. Je to dost nezmapovaná oblast a je potřeba, abychom si připomínali i dnes tyto záležitosti staré 70 let. Mám totiž pocit, že lidé se nepoučili.
Nebyli jen oběťmi. Romové, zapomenutí hrdinové protinacistického odboje |
Postavila jste vedle sebe osudy lidí, kteří přežili židovský a romský holokaust, a ve filmu je vidět, že byly vlastně stejné. Ukázat je takto byl záměr od začátku?
Ne, přišlo to až při natáčení. Romských pamětníků je hrozně málo. Ale v Muzeu romské kultury mi doporučili paní, jejíž příběh byl jiný oproti ostatním. Všichni měli společné to, že se zachránili. Ale tahle paní měla hodně pozitivní povahu, i přes všechno utrpení, které prožila.
Chcete se tomuto tématu věnovat dál?
Ano. Ve spolupráci s jednou finskou produkční společností pracuji na dalším dokumentu, o romském táboru v Letech u Písku. A začala jsem takový menší výzkum v mojí rodině. Praděda byl partyzán, bojoval ve Slovenském národním povstání a kvůli tomu mu gestapo zavraždilo celou rodinu. Podezřívali je, že podporují partyzány, odvedli je na výslech a pak je zastřelili v lese. Manželku, babičku a čtyři děti od dvou měsíců do šestnácti let. Začala jsem pátrat po tom, co se odehrálo, a chtěla bych o tom natočit dokumentární film.
Váš praděda byl romský partyzán? To rozbíjí stereotypy, které ve společnosti o Romech panují.
Hodně lidí neví o tom, že i Romové se zapojovali do odboje. Našla jsem dokumenty, které dokazují, že můj praděda bojoval ve Slovenském národním povstání. A bylo smutné, když jsem v archivu narazila třeba na jeho žádost o povolení k podomnímu prodeji. Před válkou byl obchodník, prodával látky a chtěl v tom pokračovat i po osvobození. Bylo strašné, jak mezi sebou komunikovaly úřady ohledně jeho žádosti. Skončila válka, vydali mu povolení, ale dali tam poznámku, aby si na něho úřady dávaly pozor, aby něco neudělal nebo neukradl, protože je to cigán. Když si uvědomím, že to byl člověk, který bojoval za osvobození slovenského národa od nacismu, přišel při tom o celou rodinu a ani tohle utrpení Romů nezměnilo předsudky vůči nim, tak je to hrozné. Právě proto je důležité, abychom se vraceli k historii a směřovali to hlavně k mladým lidem, aby si uvědomili, že předsudky jsou problém.
Pocházíte z městečka Handlová na středním Slovensku. Setkávala jste se s předsudky i tam?
Vychovali mě prarodiče, protože moje matka se mě vzdala. Myslela, že se bude mít líp bez dítěte, a neuměla se o mě postarat. Otec zemřel, když mi bylo osm let. Ale babičku vždycky posilovalo, že má mě, že mě vychovává. Handlová je ale dost malé město, každý tam každého zná, takže my jsme většinou problémy s lidmi neměli.
Jak těžké je pro Romku vyrůstající bez rodičů vystudovat vysokou školu?
Chodila jsem na gymnázium a pak jsem vystudovala bakaláře na Panevropské vysoké škole v Bratislavě. Je to soukromá škola. Babička si nemohla dovolit platit mi školné z invalidního důchodu, takže jsem si na něj musela vydělat sama.
Jak jste to zvládala?
Chodila jsem hlavně přes léto na všechny možné brigády, od uklízení po prodavačku v obchodě. Prostě cokoliv. Ale bylo to drsné. Dokončila jsem bakaláře a přihlásila se na Masarykovu univerzitu do Brna, protože má velmi dobré jméno. Na magisterské studium mě přijali, protože je při pohovorech zaujalo téma mojí diplomové práce.
Čím se zabýváte teď?
Pracuji na založení mediální a produkční agentury Media Voice. Myslím, že nejsilnější zbraní proti předsudkům jsou právě média, a proto jsem se rozhodla, že bych chtěla přispět svou tvorbou i tvorbou ostatních lidí z jiných kultur ke změně názoru na Romy i na cizince. Chceme tak dokázat, že se dají překračovat společenské a kulturní bariéry. Projekt získal grant od rakouské nadace Erste Foundation, takže plánujeme, že od začátku příštího roku spustíme webové stránky a začneme nabízet natáčení videí a dokumentů jak neziskovým organizacím, tak firmám. Jde o takzvaný sociální podnik, kdy mladí lidé od 15 do 25 let dostanou při práci v Media Voice prostor setkat se s lidmi z jiných kultur. Jsou to nejen Romové, ale třeba i Arménka, chlapci z Ruska a Rumunska, Slováci, Češi a další národnosti.
