Fotograf Košťál: Politiky bych nikdy fotit nechtěl

V Křížové chodbě brněnské Nové radnice můžete ještě do 26. června navštívit retrospektivní výstavu prací fotografa Rostislava Košťála z let 1966 až 2007 a koupit si při této příležitosti vydaný objemný katalog s výběrem jeho nejlepších fotografií. Za své víc než čtyřicetileté období focení nasbíral Košťál také spousty příběhů.

Počátky fotografického "učení" Rostislava Košťála spadají do nejnadějnějších let druhé půlky 20. století, totiž do poloviny 60. let, kdy v brněnské Lidové škole umění Jaroslava Kvapila na třídě Kapitána Jaroše chodil do fotografického kroužku legendárního fotografa Karla Otty Hrubého.

Byla to dvojnásob šťastná souhra okolností. Jednak K. O. Hrubý nejen dokázal inspirovat svoje studenty a sám se od nich i učit - ale navíc se tu tehdejší student stavební fakulty Košťál potkal se svými fotografickými souputníky Jiřím Horákem, Františkem Maršálkem a Petrem Sikulou, s nimiž roku 1967 založil slavnou fotografickou skupinu Epos.

. Politiky bych já nikdy fotit nechtěl

rozhovor

Můžete zavzpomínat na své začátky v lidové škole umění u fotografa Hrubého?
Bral nás jako své studenty z umělecké průmyslovky. Vzali jsme dvě auta, naložili tam sebe, Hrubého, několik studentů, dojeli někam do krajiny a začali všichni fotit jako taková velká tvůrčí dílna. Byla to skvělá škola.

Jak jste se vlastně dostal k focení Divadla na provázku?
Znal jsem se s režisérkou Evou Tálskou a fotil už jedno z jejích prvních představení v roce 1970, kreaci pro herce a loutku na texty Charlese Baudelaira nazvanou Smrt.

Zaujalo mne, že jste fotil knížku pro Ameriku. Co to vlastně bylo?
Ten chlápek, který to napsal, chtěl na obálku holku s hadem. Už sehnat modelku nebylo jednoduché, nakonec se jedna našla. Pak jsem sháněl hada. Přes spřízněné inženýry se podařilo nakonec najít teraristu, který zapůjčil krásného hroznýše královského. Jenže chovatel se nahých holek styděl, takže nás jen instruoval, co Frantovi (tak se had jmenoval) říct máme a co nesmíme, a odešel. Jenže Franta se modelce okamžitě omotal kolem krku a začal ji škrtit. Já jsem na něho volal, ale terarista byl daleko, takže jsem musel děvče popadnout do náruče i s hadem a utíkat za ním. Načež on zavolal "Franto, fuj!" a Franta naštěstí pustil. A chovatel měl největší strach, jestli jsme hada nějak neodřeli, protože by prý mohl dostat ekzém. A když už byly fotky hotové, musel jsem je ještě štětečkem kolorovat podle atlasu zvířat, protože ten autor je chtěl barevné.

Prodat volnou fotku je asi dost těžké, ne?
Většinou si fotky dělám sám pro sebe, jen tak jednou za tři čtyři roky někdo zatelefonuje, že někde viděl nějakou mou fotku a chtěl by ji. U prodávání fotek hraje roli jméno, které si fotograf udělá. Klasický příklad je třeba Jadran Šetlík, jenže všechny ty politiky a primátory bych já nikdy fotit nechtěl. Od roku 1974 se znám i s Janem Saudkem, kterého jsem před časem potkal. To už fotil ty svoje dvěstěkilové Růžičkové, postavil si fungl nový oprýskaný ateliér a vykládal o svém domě na Floridě. "Ty dnes ale fotíš hrozné ptákoviny," povídám mu. "Já vím," on na to. "A proč to děláš?" ptám se. "Byl bych vůl, když to lidi chtějí, abych neprodával," řekl mi. Ale tohle já neuznávám.

Opravdu nelitujete, že jste se nestal profesionálem?
Vzpomínám, jak jsme na začátku 70. let se šedesátiletým fotografem Vilémem Reichmannem stáli ve frontě, když jsme chtěli do Svazu výtvarných umělců, bez kterých to tehdy nešlo. A o přijetí rozhodovali takoví mladí chlapci plus kádrový posudek. Takže nás oba poslali domů, protože Reichmann měl špatné ohodnocení od uliční organizace a já od závodního výboru.

Dnes je tahle skupina považována za klasiku, díky níž lze vlastně hovořit o "brněnské fotografické škole". Její členové sesbírali za dobu spolupráce desítky ocenění na domácích i zahraničních výstavách, ovlivnili fotografii reklamní i módní, ale zejména jako jedni z prvních začali s fotografií inscenovanou.

V divoké době nadějného pražského jara, studentských revolt v západní Evropě, ale i po krutém vystřízlivění sovětskou okupací se právě zejména Košťál "v ozvucích hnutí hippies, surrealismu a existencionalismu" dopracoval k inscenovaným fotografiím, které vyjadřovaly pocity skutečně generační.

I osobně se přiblížil postavám tehdejšího "štatlu" a spřátelil se také se začínajícími, později slavnými herci brněnské JAMU i počínajícího Divadla na provázku, s nimiž pak na svých aranžovaných fotografických obrazech spolupracoval.

Díky těmto inscenovaným fotkám máme možnost vidět v počátcích jejich kariéry Janu Švandovou, Bolka Polívku (i s jeho překrásnou první ženou Stáňou), Elišku Balzerovou, Jiřího Bartošku, Evu Gorčicovou, Zdeňka Junáka, Karla Mišurce, Zdenu Halákovou, Evu Píchovou, Simonu Pekovou, Evelyn Pacolákovou či dodnes pózující herečku Kateřinu Jebavou.

Fotící inženýr
Když začalo v 70. letech politicky přituhovat, soustředil se Rostislav Košťál na přesně (vystudoval totiž "na inženýra") naaranžované akty žen v plenéru, hlavně ve tvarově zajímavé nebo dramaticky vypadající přírodě. "Tatínek mi po získání titulu stavebního inženýra řekl, že jedna vysoká škola mi stačí, já jsem pak FAMU dělal sice aspoň dálkově, ale při otravném dojíždění do Prahy se mi nakonec všecko rozleželo v hlavě a nechal jsem toho," vypráví Rostislav Košťál, který se dodnes živí hlavně svou původní profesí. Stále ovšem i pilně fotí.

Protože kolem roku 1980 skončila i činnost Eposu, stal se Rostislav Košťál členem slohově roztříštěného uskupení nazvaného Setkání (se členy Balíčkem, Bílkem, Borovičkou, Košťálem, Kuščynským, Michlem, Myškou, Sikulou, Tůmou a Weinertovou). "Setkání vzniklo roku 1976 také v důsledku totalitních útoků na tvůrčí svobodu. Řešením mělo být stažení se do privátních setkávání a výstavy jako týmové výboje na veřejnost," píše se v jednom z katalogů k četným Košťálovým výstavám. Roku 1983 ovšem zemřel legendární Taras Kuščynskij, jehož smrt znamenala i konec Setkání. Od té doby je Rostislav Košťál stále oceňovaným, za všech okolností ovšem svým, a pro některé tudíž staromilným solitérem, který dodnes nejraději fotí na černobílý kinofilm, při jehož vyvolání počítá s poměrně výrazným zrnem svých velkorozměrných fotografií.

Ideologická zbraň
Každopádně nejen pro milce hezkých tvarů přírody a ženského těla budou Košťálovy práce klasickou jistotou, která nezklame. "Dnes ovšem fotím už dcery svých bývalých modelek," říká k tomu fotograf.

Kromě fotek pro programy Divadla Husa na provázku či k výzdobě interiérů ozdobily jeho snímky také řadu knih, například v San Francisku vydaného Cipera od Paula di Filippa nebo obálku knížky Vojtěcha Jestřába Hmatat až k nahotě. Zvláštní inscenované akty se staly i rovnocennou součástí knihy o šachu Gens una sumus autorů Chládka, Košťála, Maršálka a Štědroně. Pro brněnské sdružení architektů Obecní dům Brno nafotil Košťál též ženské akty aranžované na hotových stavbách, které pak architekti prezentovali na své výroční výstavě.

Pro Brno, jeho slavnou bohému 70. a 80. let i pro divadlo se stal však i obrazovým kronikářem, jehož padesát fotek viselo v dnes už zrušené "Polívkově" hospodě U Šaška a krále v Dominikánské ulici.

Dodnes je hrdý i na to, že jeho PF 1969 byla vystavena v oddílu Ideologické zbraně kontrarevoluce na výstavě Republiku si rozvracet nedáme, kterou v Brně roku 1970 pořádal krajský výbor KSČ.