Historické legendě o dívce, která díky pozoruhodným okolnostem a fascinujícím schopnostem měla v polovině 9. století usednout na papežský stolec, dominuje výkon Hany Holišové v roli dospělé Jany. Bezchybná herecká interpretace a především pěvecký výkon učinily z této role mimořádný zážitek, který ještě pozdvihuje už tak velmi zajímavou inscenaci.
Tak zdůvodnila porota cen Thálie nominaci i udělení tohoto ocenění brněnské herečce. Než se jí Hana Holišová stala, mohla být učitelkou v mateřské škole. A živila se i na "volné noze". V pražském divadle v Karlíně hrála třeba Alenu v Noci na Karlštejně nebo hlavní roli v Horáčkově "lyrikálu" Kudykam. Ocenění jí však nakonec přinesla až papežka Jana.
Hana HolišováNarodila se 6. srpna 1980 v Brně. Jejími rodiči jsou dirigent Evžen Holiš a zpěvoherní sólistka Hana Horká. Hana Holišová vystudovala střední pedagogickou školu v Boskovicích a činoherní herectví na Janáčkově akademii múzických umění. Po nominaci na Cenu Thálie v roce 2004 (za roli Aleny v Noci na Karlštejně v Hudebním divadle Karlín) letos cenu získala za hlavní roli v muzikálu Papežka Městského divadla Brno, kde hraje od roku 2005 v trvalém angažmá. Vystupuje zde v činohře i muzikálu. S kapelami zpívala i folk, šanson a metal. V televizním seriálu Velmi křehké vztahy hrála zdravotní sestru Annu Peškovou. Hostuje často také v pražských divadlech. Je svobodná, má přítele. |
Jak si vysvětlujete, že zvítězila právě vaše brněnská role?
Myslím si, že o Městském divadle Brno se už v této republice docela dost ví. Zvlášť ve sféře hudebního divadla si vybudovalo vynikající jméno.
I proto zůstáváte v Brně?
Jsem Brňačka, která tu má rodiče a přátele a je jí tu dobře. Ale hlavně můžu v Městském divadle hrát v činohře i muzikálu a po tom jsem vždycky toužila. A kvalitních divadel s muzikálovými i činoherními možnostmi v této republice moc není.
V poslední době máte opravdu pěkné role právě v muzikálu.
Jednu hezčí než druhou. Kromě papežky ještě matku v Pokrevních bratrech, hlavní roli ve Funny Girl, teď zkouším roli Grizabelly v Kočkách. Ani nevím, čím jsem si to všechno zasloužila.
Dovedete si představit, že byste při tomto vytížení mohla mít s přítelem, také hercem, děti?
Samozřejmě bych musela zvolnit, mít hlídání, babičky... Mám pocit, že moje maminka by teď tuto roli uvítala. Když přišly mé velké pěvecké role, byla to ale ona, kdo mému zpěvu pomohl nejvíc. Byla dlouholetou sólistkou zpěvohry v Brně, učí zpěv muzikálové herce na JAMU i u nás v divadle a hraje, třeba i mou maminku ve Funny Girl.
Zato opereta se dnes už ve vašem divadle nehraje.
Bohužel. Ale maminka alternuje i paní Beaconsfieldovou v Jekyllu a Hydeovi, slečnu Larkovou v Mary Poppins. Ovšem kdybych měla děti, byla by tak šťastná, že by jistě hlídala.
A vy jste vystudovala střední pedagogickou a mohla jste být učitelkou v mateřské škole.
To bych nemohla, protože na to nemám povahu. K dětem mám sice velice kladný vztah, ale nemám nervy na tu obrovskou zodpovědnost. Už na škole jsem tušila, že tohle dělat nemůžu. Naštěstí jsem už tehdy zpívala ve školní folkové skupině a učila se hrát dokonce na kontrabas. A byla jsem i zpěvačkou metalové kapely Death Sentence. A tehdy se to zlomilo.
Váš tatínek byl léta dirigentem a korepetitorem brněnského Národního divadla. Podporoval vás v cestě k divadlu?
Řekl mi, že mám zkusit studia Janáčkovy akademie, kam jsem se sice dostala napoprvé, ale pak jsem z té školy byla nejdřív celá vyjukaná. Ačkoliv pocházím z divadelní rodiny, nikdy jsem nechodila do žádných patřičných kroužků, neučila se zpívat, a tak jsem vůbec nevěděla, co se po mně chce. Byla jsem hrozné tele, můj vyučující, herec Josef Karlík, byl ze mě asi hodně nešťastný. A protože to byl živelný, přímočarý člověk, v zápalu boje dovedl být dost příkrý. Trvalo mi dva roky, než jsem se z toho svého stresu dostala. Teprve když nás převzal Miroslav Plešák se svým klidem a důvěrou, uklidnila jsem se konečně také já sama.
Když vás vidím na jevišti, mám pocit, že dodnes nevěříte, jak jste dobrá. Nemám pravdu?
Jsem hodně sebekritická. Vím, že tím své kolegy někdy musím rozčilovat. Mám, asi po svých rodičích, dobrý hudební sluch, takže bohužel každý tón, který mi úplně nevyjde, moc dobře vnímám. Moje sebekritika možná pramení už z období studia JAMU, kde jsem trpěla pocitem, že ve mně mí spolužáci vidí protekční dítě. A že musím dokazovat své oprávnění tu školu studovat. Nejspíš i do praxe jsem si pak přenesla přesvědčení, že svým výkonem musím obhájit, co jsem po rodičích zdědila a nedostala jen z protekce.
Teď jste dostala Thálii a potvrzení už máte, ne? A našlápnuto k dalším skvělým příležitostem.
Raději nic zvláštního neočekávám. Víc než nějaké role bych ráda, kdybych konečně nemusela dokazovat, že na něco mám. Asi před týdnem mi volala jedna produkční termíny natáčení pro televizi. A když jsem jí řekla, že v jednom z nich hraju divadlo, okamžitě opáčila, že mě tedy přeobsadí, že to není žádný problém. Udělalo se mi z toho úplně špatně. Zkrátka toužím, abych tohle už nemusela zažívat. Aby s námi herci, kteří zrovna nejsou denně na stránkách časopisů, nejednali jako s druhořadým zbožím.
