Dozvěděl se o ní náhodou, když potkal na ulici jejího bratra a ten mu vnutil nahrávku. Ale "náhoda" by ostatně mohlo být Hančino druhé jméno.
Dívka z Brna, která poslední dva roky žije a se svými jazzovými skladbami i šansony vystupuje v Anglii, vystudovala prestižní hudební školu v Berklee. Jen tak mimochodem, když se do USA vypravila na prázdniny...
Jak vám mám říkat - Hanyo, Hano?
Klidně Hanko, na pseudonymu nelpím, to je ryze praktická věc pro zahraničí. Vznikl, když jsem se za studií přihlásila do hudební soutěže. Loni jsem dostala nabídku hrát v Maroku a manažeři v Casablance byli nadšeni, jak by se Hanya Music u nich dobře prodávala. V místním jazyce to znamená Pohoda. A právě pohodovou hudbu dělám...
Na připravovaném albu Michala Horáčka nazpíváte nejvíc písní.
Stejně důležité pro mě je, že jsem k nim i složila hudbu. Nevnímám se jako zpěvačka, jsem klavíristka a skladatelka. Minimálně podle vzdělání. Bylo fajn, že jsem si napsala písničky tak, aby se mi zpívaly dobře.
Jak se s Horáčkem spolupracuje?
Michal Horáček mi nejdřív poslal text písně Bellissima na zkoušku, líbila se. Nakonec jsem u nás v loni strávila celé léto, i když jsem dostala nabídku odjet hrát do Maroka. Celkem jsem se těšila, že se naučím francouzsky. Z toho samozřejmě sešlo, ale Maroko počká. S trochou štěstí budu mít letos možnost hrát v Dubaji nebo Bahrajnu. Co se Horáčkovy nabídky týče, lepší start do českého hudebního byznysu jsem si nemohla přát.
Natáčela jste v Brightonu, kde teď žijete, nebo v Česku?
V Praze. Dostala jsem tu volnou ruku. Nahrávali jsme i s basistou Robertem Balzarem a bubeníkem Milošem Dvořáčkem, já na piano. Od té doby si s tím hrajeme a zkoušíme a přidáváme různé další zvuky a nástroje, kytaru, flétny, smyčce, saxofon. Byla to sranda, ale občas i zklamání. Třeba jsme na jediné písničce dělali celou noc a měli z ní docela radost. Ráno se ve dveřích ocitl pan Horáček a upřímně prohlásil: No to je strašný… skoro mě rozplakal, ale ono to asi strašný opravdu bylo. Nakonec moji píseň zpívá Natálie Kocábová, sedne jí víc, a já jsem ráda.
Nebála jste se, že vás spolupráce s Horáčkem příliš ovlivní, posune do stereotypu Horáčkovy šansonové zpěvačky?
Nebála. Mně to totiž sedí a ráda se do té škatulky posunu. (smích)
A jak se vám psala hudba na Horáčkovy texty?
Jsou originální a peprné. U své tvorby jsem se jako muzikant většinou soustředila nejdřív na hudbu. Slova se pak jaksi přidala sama. Dělat to naopak bylo těžší, musela jsem se vcítit do toho, jak to vlastně myslí textař.
Popište mi svou hudbu, co vás inspiruje?
Od dob studia na Berklee jsem čím dál víc ovlivněná jazzem. Předtím jsem o něm moc nevěděla, připadal mi složitý, celých 18 let na hudebních školách jsem hrála klasiku. Ale taky pop. Tvrdej rocker jsem ale nebyla nikdy. Od začátku spolupráce s panem Horáčkem mě čím dál víc bere šanson. Tím směrem se chci ubírat. Piaf, Hegerová...
Pozorujete ve své tvorbě rodné, české vlivy?
Rozhodně. Maminka pochází z Valašska, valašské písně jsou mi blízké.
Připadá mi, že u současného písničkářství jsou dva trendy - low-fi, tedy hrát všechno akusticky a dřevně, nebo naopak elektronika, samply...
Jasně, já si taky pořídila studio, vybavení, počítač. Není nic jednoduššího než to udělat elektronicky, jednoduše kdy se mi zachce, kdy mě to baví, jak to chci přesně. Ale stejně hraju mnohem radši akusticky, tak jak to řemeslo je. A zvlášť když se teď čím dál víc sunu k šansonu - tam se hraje na opravdovost, elektronické berličky nesnese.
Vaše píseň Bellissima má být duet, Horáček uvažuje o Landovi či Krajčovi. Koho byste raději? Máte přehled, co se u nás děje, když tu nežijete?
Osobně je neznám, ale samozřejmě nějaké písně jsem slyšela. Vypadá to, že duet bude s Richardem Krajčem. Já si to neurčovala. Výběr nechávám v klidu na panu Horáčkovi.
A s kým byste si vy chtěla zahrát?
Ráda bych si zazpívala s Hanou Hegerovou. A mým skladatelským snem je napsat muzikál a třeba si v něm i zahrát.
No a co zahraniční hvězdy?
Dianna Krall nebo Carole King jsou dámy, které nejen krásně zpívají, ale také skvěle hrají na piano. A dílo Edith Piaf mě velice oslovuje.
Horáček popisuje seznámení s vámi jako velkou náhodu. Ale těch je koneckonců zjevně ve vašem životě více. Ne každému se poštěstí studovat na prestižní Berklee College of Music v Bostonu… A vy jste se přitom do Států v roce 2000 vypravila úplně z jiného důvodu.
Právě jsem končila první ročník na filozofické fakultě v Brně. Bratr studoval ve Washingtonu, pořád chtěl, abych na prázdniny přijela a procestovala to tam s ním. Na začátku toho léta by mě vůbec nenapadlo, že se nevrátím zpět a strávím v Americe pět let.
Nakonec jste ve Washingtonu začala studovat klavír.
A potom i v New Yorku na Bard College. Tam mi doporučili bostonskou Berklee. To je taková muzikantská meta, výborná škola. Navíc jsem se začala zajímat o jazz a právě tím je Berklee slavná. Nikdy by mě nenapadlo, že mě jenom s českou liduškou na takovou školu vezmou. Ale měla jsem výborné doporučení z toho New Yorku. Berklee je dobrá v tom, že se tam studuje naprosto vše od skladby přes nástroj až po harmonii. Až v posledním ročníku si volíte specializaci, v mém případě to byl hudební management. Na většině vysokých škol máte často jen čtyři předměty v semestru, na Berklee klidně devět. A do toho se musíte nějak živit. Pomohl mi bratr, ale musela jsem se otáčet, po nocích jsem makala v restauraci.
Hudbu jste začala studovat až v zahraničí, předtím to dlouho vypadalo, že se vydáte spíš na sportovní kariéru.
Rodiče jsou bývalí automobiloví závodníci, my jako malí závodně lyžovali, hráli tenis, trénovali na kole. Na klavír jsem ale hrála taky odmala. Z klavíru jsem běžela na trénink a víkendy byly na závodech. Popravdě slalom mezi brankami byl záživnější než slalom mezi notami. Táta mi ale klavír pustit nedovolil a já bych mu za to chtěla poděkovat. Dokonce sehnal druhý, abych mohla cvičit i na chatě.
Po studiích jste se vrátila domů, ale ne nadlouho…
Já tomu říkám postudijní skok do reality. Státy byly moc daleko od domova, vrátila jsem se po škole domů. Pořád mě to ale táhlo ven a říkala jsem si, že bych toho měla poznat co nejvíc, dokud nemám závazky a dokud se mi chce. Anglie byla logická volba, Londýn v sobě soustředí muziku, která mě zajímá. Vlastně jsem zase přijela jen tak na dva týdny se podívat, a už tu žiju dva roky.
Teď ale mezi Brightonem, Londýnem a Brnem docela často pendlujete…
Ano, pendluju, to jste řekla pěkně. Létám do Brna každý měsíc. Zatím, když se někdo zeptá, říkám, že žiju v Anglii. Ale začíná se to nějak obracet.
Takže v Anglii teď obrážíte jazzové kluby?
To nemůžu říct. V klubech je to těžké. Uživit se znamená vystupovat každý týden někde jinde. Vydělat si můžete hlavně tam, kde je o anglicky zpívající umělce nouze. A v Anglii je skvělých muzikantů plno. Mám štěstí a stálou pozici jako klavíristka v prestižním hotelu. Hrála jsem i na svatbách, konferencích. Také učím piano.
A neštve vás to, hrát lidem k večeři?
Ale ne, to je vlastně taky fajn, když vás nikdo soustředěně neposlouchá. Aspoň se procvičím! A upřímně, když se ještě v klubech smělo kouřit, radši jsem hrála v těch drahých hotelech než v zakouřeném sklepě.
Srovnáváte svá vystoupení ve Státech, Anglii a Česku?
V každé zemi jsem hrála v jiné funkci. V USA ještě jako student, v té době mi vše přišlo báječné, vzrušující, i když to byla menší vystoupení převážně v Bostonu, přímo ve škole. V Anglii je pro mne hudba nejen zábavou, ale zdrojem obživy.
A co koncerty v Česku?
Zatím jsem měla jen několik vystoupení, což by se právě teď mohlo změnit. Objevila jsem kouzlo českých textů, doposud jsem skládala v angličtině. Až nyní při práci s Horáčkem jsem zjistila, že texty v rodném jazyce mi jdou přímo od srdce. Není pravda, že je čeština na skládání a zpívání míň vhodná než angličtina. Ale na koncerty u nás bude problém v něčem úplně jiném. Nemám českou kapelu. Vozit si sem tu z Anglie by bylo nákladné. Musím si nejdřív najít spoluhráče v Čechách.
Ostatně saxofonistu, vypadá to, už tu máte.
Ano, je to Petr Kroutil, můj bývalý spolužák z Berklee. Ale vy ho znáte určitě taky. Pamatujete si seriál Prima sezona, který byl hitem v devadesátých letech? Tak Petr byl ten úžasný Casanova Danny Smiřický.
Srovnáváte publikum v Americe a v Evropě? Jsou třeba lidé ve Státech odměřenější?
Ve Státech jsou lidé vřelejší. To spíš tady v Anglii jsou rezervovaní. Nepřijdou si s vámi hned popovídat jako Američané. Vlastně přijdou, ale jen když už mají něco popito. Moc se ale těším na to české publikum, už kvůli textům, porozumí mi, půjde to přímo od srdce.
Jaké máte teď, po těch změnách, plány? Chcete se prosadit u nás, nebo v zahraničí?
Žádné obří celosvětové ambice nemám. Nejradši bych se chtěla věnovat skládání. Mým snem je psát muzikály a hudbu k filmům. Před patnácti lety mě uchvátil brněnský muzikál Sny svatojánských nocí, který připravil Standa Moša v Divadle Bratří Mrštíků. Něco takového bych chtěla udělat. Ať je to v Brně, v Praze nebo v Londýně. A pilně teď vymýšlím sólové album, samozřejmě.
