Když byla Kateřina Kelarová doma s dcerou Aničkou, rozhodla se, že založí soukromou mateřskou školku. Ona ani její přátelé nepočítali s tím, že by se jejich děti dostaly napoprvé do běžné školky.
Jenže shodou okolností byly přijaty všechny a z původního záměru sešlo. "To už jsem měla nakoupené hračky, skluzavku, barevné míčky, žíněnky, zkrátka všechno možné. A řešila co s tím," usmívá se Kelarová.
Tou dobou se její muž stal provozovatelem divadelního prostoru v Kabinetu Múz. A protože tohle divadlo dopoledne nezkouší, založila si Kateřina hernu. Tedy vlastně Šapitó.
V listopadu se šeptandou zpráva o něm začala šířit po Brně, teď už bývá skoro každé dopoledne plné. "Někdy přijde pět dětí, někdy patnáct, ale už je vidět, že se to rozkřiklo," říká spokojeně Kelarová.
Děti si hrají v divadle, rodiče pracují u kávy
Její herna v Sukově ulici je zvláštní hned v několika ohledech: není mateřským centrem, program není nijak striktně vymýšlen ani dodržován, kdokoli může kdykoli přijít a zase odejít, navíc tam maminky běžně poblíž svých dětí i pracují. Mohou sedět v přilehlé kavárně, kde je wi-fi připojení, a pracovat, ale když zvednou hlavu, svoji ratolest vidí nebo přinejmenším slyší.
V herně je přitom vždycky dozor, který zakročí, když to některé z dětí přežene a nastane problém. "Hlavně přes zimu spousta maminek řeší, kam s dětmi vyrazit, doma je to dlouhé, pískoviště ani parky se teď využít nedají. Tohle je alternativa, velký prostor, který v něčem funguje podobně jako to pískoviště – maminky se potkají, mají podobně staré děti, navážou spolu kontakt, proberou, co potřebují," dodává Kelarová.
Chtěla školku, má hernu Šapitó
Přesto je raději, když Šapitó funguje hlavně jako možnost pro matky, které na zkrácený úvazek pracují. Uvědomuje si totiž, že matky na rodičovské dovolené se potýkají s řadou problémů, které instituce ani stát příliš systematicky neřeší. Kromě sociálního vyloučení je to třeba touha nebo i nutnost na částečný úvazek pracovat či nízká kapacita městských jeslí a školek.
"Je to takové pomoz si sám. Úředníkům zjevně není jasné, že pokud se v roce 2010 narodilo tolik a tolik dětí, bude v roce 2013 potřeba stejný počet míst ve školkách. Na založení klasické soukromé školky si sice člověk může vyjednat dotace, ale jen na omezenou dobu, takže to stejně neřeší dlouhodobý provoz," vysvětluje Kelarová.
Její Šapitó je ideální pro děti od roku do tří či čtyř let, chodí tam však i matky s kojenci. "Pozorují barvy, ruch, zvuky a jsou nadšení. A maminky se dostanou z vězení, kterým se pro ně domácnost často stává," dodává Kelarová. Vyblbnou se však i těsně předškolní děti. Otevřeno má herna od devíti do půl druhé.
Večer děti vystřídají herci
V Šapitó bývá pořádný ruch, kolem Kateřiny se motá dobrých deset capartů, kutálejí míčky, skáčou na pěnových hříbcích, schovávají se do látkového domečku, prolézají šitým tunelem nebo zkouší nízkou kladinu.
Většina hraček je cílená na rozvoj psychomotoriky, děti se tady učí hrou. A také kontaktem s vrstevníky. Odpoledne sroluje Kateřina koberce, stáhne barevné opony, které prostor rámují, sbalí hračky do krabic a během čtvrt hodiny nastoupí divadelníci.
"I my ale využíváme toho, že jde o divadelní prostor. Začínáme zavádět nedělní představení divadla Koráb, které je velmi kontaktní, často děti zapojuje, nedrží se striktně rozdělení na jeviště a hlediště," uzavírá Kateřina.
