„Jste všichni zaregistrovaní a máte zaplaceno?“ táže se jeden z organizátorů hloučku lidí schovávajících hlavy pod deštníkem. Z místa srazu u brněnského kina Art se následně asi padesátka účastníků přesouvá k parku Lužánky, kde už čeká nastartovaný žlutý autobus.
U předních dveří postává tvůrce programu a průvodce vyjížďkou okolo míst důležitých pro brněnské „teplé dějiny“, jak je sám nazývá. Zkoumat je začal v roce 2004, když psal bakalářskou práci. „Tehdy jsem věděl asi jedno promile toho, k čemu jsem dospěl postupně za jedenáct let. Mám pocit, že se etablovaly jako relevantní téma v českém dějepisectví,“ přibližuje Jan Seidl počátky svého zápalu pro věc.
Vyjížďku uspořádala Společnost pro queer paměť, v níž je předsedou, ve spolupráci s filmovým festivalem Mezipatra jako součást doprovodného programu festivalu. Přípravou podkladů pro akci strávil čtyři dny a čerpal jak ze svých zjištění, tak z vědeckých poznatků svých kolegů.
Jakmile se všichni zvědavci pohodlně usadí za orosená okna, autobus se rozjíždí směrem Černá Pole. Prokličkuje kolem vily Tugendhat až k ulici Lužova, kde v garáži jednoho z rodinných domů od roku 1982 až do současnosti funguje gay diskotéka U Richarda, jak vypráví historik.
Na křižovatce ulic Jugoslávská a Merhautova se autobus stáčí do centra, aby přibrzdil v ulici Příkop, kde naproti dnešnímu IBC podle dokumentů, ve kterých Seidl s kolegy pátrali, bydlela německy mluvící lesbicky orientovaná Židovka J. F., u níž doma fungoval neoficiální gay salon.
„V březnu 1941 tam gestapo provedlo rozsáhlou razii a zatklo řadu lidí. Hlavním smyslem razie nebylo potírání homosexuality, ale podezření, že se tam v přítomnosti Židů probírají věci hospodářské povahy, o kterých by vědět neměli. Vedlejší produkt byl ten, že zatkli okruh lidí, z nichž asi 90 procent byli homosexuálové včetně jejího bratra W. B.,“ líčí Seidl a ladí u toho hlasitost mikrofonu. A upozorňuje přítomné i na přilehlý bazén na Ponávce, kde se homosexuálové dřív také scházeli.
Autobus projíždí Husovou ulicí, deštivým Brnem klesá k Mendlovu náměstí a pokračuje k Hybešově ulici, kde znovu zastavuje u ničím nezajímavé bytovky nedaleko Nových Sadů. Ve 30. letech však dle vyprávění mohla být zajímavá. V té době v ní podle Seidla bydlel homosexuální prostitut Č. V., který se svým kamarádem A. P. nejen vystupoval po barech, ale po ulicích rovněž v ženských šatech lovili zámožné klienty.
Když historik dojde k seznamu věcí, které jim tehdy zabavila policie, k položce falešná gumová ňadra, všichni v autobuse vyprsknou smíchy.
Společnost pro queer paměťZaložili Jan Seidl spolu s kolegy v roce 2013 za účelem zřízení platformy pro mezigenerační dialog v LGBT komunitě a za účelem postupného vybudování muzea a zvukového a písemného archivu jejích dějin a paměti. Od června 2015 provozuje v Praze Centrum queer paměti, které již tyto funkce plní. |
Následuje kolečko kolem autobazaru ulicí Opuštěnou, když se vozidlo začne stáčet doleva kolem Vaňkovky. Na přilehlý nezvelebený palouk za dnešním Teskem v ulici Úzká a další volná prostranství v blízkém okolí se gayové a lesby chodili seznamovat už ve 30. letech. A chodí tam dodnes. Principem takzvaných „holand“ původně bylo právě náhodné setkávání.
Ještě pár kliček širším centrem města a už míříme kolem budovy AZ Tower k bohunické nemocnici, kde v polovině 70. letech působila psychiatrička Dagmar Bártová, která založila pro homosexuály socioterapeutickou skupinu a postupně si vysloužila za svou práci pro ně přezdívku „máma homosexuálů“. Jejím cílem bylo, aby lidé, kteří se s touto svojí situací těžko vyrovnávali, našli spřízněný okruh lidí, s nimiž by o věci mohli debatovat.
Po rychlém přejezdu do čtvrti Komín všichni cestující vylézají v ulici Svratecké z autobusu na déšť, aby se shromáždili a vyslechli další příběhy před restaurací U Dvořáků, kde se homosexuálové v minulosti také scházeli. „Máme vůbec povolené takové velké shromáždění?“ prohodí žertem při přecházení frekventované čtyřproudovky jeden z účastníků, když vidí nechápavý pohled řidiče čekajícího na semaforu na zelenou.
Do startovního bodu u Lužánek znovu dorážíme zhruba o dvě hodiny později, autobus během putování po „trochu jiných“ pamětihodnostech urazil více než třicet kilometrů. „Bylo to skutečně velmi zajímavé, ale vstřebat tolik informací za takhle krátkou dobu, to dá skutečně zabrat,“ smála se po skončení akce jedna z účastnic.
