Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Housle mi zachránily život, říká primáš Martin Hrbáč

  12:39aktualizováno  12:39
Říkají mu stylově v nářečí Majstre. A nejznámější primáš horňácké muziky Martin Hrbáč si toto uznalé označení bezesporu zaslouží. V čele vlastní cimbálovky stojí už více než čtyři desítky roků. A ještě jako kluk začínal u legendárního romského muzikanta Jožky Kubíka.

Primáš Martin Hrbáč | foto: Monika Hlaváčová, MF DNES

V lednu oslavil sedmdesátku, ale elán by mu mohli závidět mnohem mladší. A to přitom tento drobný a laskavě mluvící muž před více než pěti lety po cévní příhodě ochrnul na půl těla. Vypadalo to tehdy, že do ruky svoje milované housle už nevezme.

Ale horňácký folklor je bez nadsázky životodárný. Dnes byste na ostříleném a ceněném muzikantovi nepoznali, že mu nemalé zdravotní potíže zkroutily pravou ruku.

Co cítí chlap v sedmdesáti?
Když je člověk zdravý a jakž takž mu vše slouží, tak to nijak zvlášť nepocítí. No a když máte navíc chuť do života, hraní i zpívání, tak si věku skoro ani nevšimnete.

Ona to ale nebyla taková idyla. Před více než pěti lety bylo ze dne na den utrum. Postihla vás mozková příhoda. Co se vlastně stalo a jak jste se z toho tak obdivuhodným způsobem vykřesal?
Byl jsem na půl těla ochrnutý. Kulhal jsem na nohu a ruka byla zkroucená. Také jsem věděl, že život bez muziky by pro mě neměl smysl. Když jsem došel z nemocnice domů, teprve za tři dny jsem se odvážil vytáhnout housle. Levou ruku jsem měl dobrou. S prstokladem na strunách tedy nebyl problém. Z pravačky mi však smyčec vypadnul.

Martin Hrbáč

horňácký primáš

Narodil se 10. ledna 1939 v Hrubé Vrbce na Hodonínsku jako potomek starého horňáckého rodu s letitou muzikantskou a zvláště pak zpěváckou tradicí.

Je houslistou samoukem, který se učil u legendárního Majstra Jožky Kubíka.

Na housle začal hrát podle vlastních slov už ve čtyřech letech. Nástroj si půjčoval od staršího bratra Jana.

Po absolutoriu brněnské techniky v roce 1963 se vrátil zpět do rodného kraje a usadil se nedaleko Hrubé Vrbky ve Veselí nad Moravou.

V Horňácké cimbálové muzice Martina Hrbáče se od dob jejího vzniku v polovině šedesátých let minulého století vystřídala plejáda výborných muzikantů, kteří přispěli k vývoji horňáckého stylu.

Hrbáčova kapela po léta patřila a stále patří k pilířům tradiční horňácké lidové hudby a dosáhla uznání nejen v domovském kraji.

Sám Hrbáč je nositelem významných ocenění. V roce 1988 získal Čestné uznání ministra kultury. V roce 2003 mu připadlo ocenění Foskar.

Hrbáč zůstal celoživotně věrný horňácké muzice, ale před časem spolupracoval i s populární kapelou Čechomor.

Tak jste zřejmě rváč se životem. Nebo zdejší lidová muzika opravdu léčí?
Samozřejmě jsem musel cvičit a rehabilitovat. Radili mi přebírat čočku, abych znovu získal do pravé ruky a prstů cit. Myslím, žemě z větší části zachránila opravdu muzika. Nechtěl jsem vzdát hraní ani za nic.

Sedmdesátku jste však nyní oslavil už v plné síle. Byly ty kulatiny důvodem k nějaké životní inventuře?
No já se dívám spíš do budoucnosti. Přemýšlím, co je třeba udělat nebo rozdělaného dodělat.

A co to například je?
Před patnácti lety jsem si začal sám stavět dům. Jak sám vidíte, stále mi chybějí schody do vstupních dveří. Slíbil jsem si, že je po sedmdesátce dodělám.

No v muzice jste toho ale stihl pořádně. Od sedmadvaceti máte vlastní kapelu. Nyní vám vyšla už čtvrtá profilová deska. Nahrávek máte za sebou bezpočet. Kterou máte nejraději?
Asi nejlepší bylo v brněnském Gnosis nahrané první cédéčko z roku 1995. Album se jmenovalo Horňácký hudec Martin Hrbáč. Byla to skvěle muzikantsky obsazená deska. Měla výbornou atmosféru. Vytáhnul jsem na ní dost zapomenutých písniček.

Na kterou znovuobjevenou píseň jste nejvíc hrdý?
Jmenuje se Za našima humny orech malovaný. Písnička byla zapsaná a zapomenutá v Poláškově zpěvníku. Dnes už je téměř hitem a všichni ji zpívají dokola.

Kolik dnes existuje horňáckých písniček? Znáte je všechny?
Některé jistě ještě neznám. Ale většinu jich mám v hlavě. Určitě to bude kolem tisícovky písniček.

Měl jste někdy chuť si třeba napsat písničku nebo nějakou muziku sám?
To asi ne, abych se přiznal. Někdo mně ale něco zazpíval a já si to upravil po svém. Dostalo to najednou jiný šmrnc. Třeba píseň Když jsme šli na hody. Můj bratranec mi zazpíval melodii, kterou nikdo předtím neznal. Já udělal jednoduchou, ale velmi půvabnou úpravu.

Je po nahrávkách horňáckého folkloru hlad i mimo region? V jakých nákladech vychází?
Druhé desky Pěkné zkázáníčko jsem například vydal tisíc kusů a později stejně tolik výtisků ještě dodělával. Na Horňáckých slavnostech za mnou přišli i lidé z Ameriky s tím, že mají všechna moje cédéčka.

Horňácko si udržuje nálepku kraje, kde se drží folklor nezkažený moderními vlivy. Jak byste vysvětlil laikům, v čem tkví jeho jedinečnost, nenapodobitelnost a originalita?
Všechny písničky jsou jednoduché, ale harmonicky i slovně velmi půvabné. Zachovalo se zde navíc velkémnožství původních věcí hlavně slavných sedláckých, které mají nepřeberné množství harmonií.

Horňáci byli vždy v přístupu k folkloru ortodoxní, nemíchali se s jinými hudebními žánry... Skomírající kariéru Jarmily Šulákové nastartoval folkový Fleret. Vy jste hráli s Čechomorem, jak k tomu spojení došlo?
Karel Holas a František Černý chodili už dlouho předtím, než jsme se oficiálně potkali, jako diváci na Horňácké slavnosti. Líbily se jim jak horňácké písničky, tak i naše cimbálová muzika. Poprvé jsme se jako muzikanti setkali na koncertě v Luhačovicích. To nebylo společné vystoupení, ale vznikl tam nápad zkusit to dohromady.

Vaše horňácká cimbálová muzika vznikla v roce 1966 při tehdejším závodě Jihomoravské trubkárny a tažírny ve Veselí nad Moravou. Ve fabrice tehdy skončila cimbálová muzika, kterou vedl legendární primáš Jožka Kubík, jenž tam nalezl spolu s dalšími romskými muzikanty zaměstnání. Jaký byl člověk, podle kterého už se jmenuje i jedna planetka?
Majstr Jožena Kubík byl hrozně dobrosrdečný člověk, který nade všecko miloval muzikantství. Hrozně rád hrál. Věnoval se tomu, aniž by o tom nějak komplikovaně přemýšlel. Ostatně jeho žena Kača sama v žertu říkala, že „má muziku v prirozeniu“. Jožka Kubík nebyl vůbec konfliktní, byl hrozný dobrotisko. Miloval muzikanty i zpěváky a ty dobré dovedl uznale ocenit. Jezdili k němu největší folklorní esa z okolních regionů. Houslím rozuměl a měl i vlastní nenapodobitelné podání. Nejšťastnější byl, když mohl lidem hrát.

Slavný romský hudebník Kubík byl muzikantem od Pánaboha, myslím tím, že byl vlastně mimořádně nadaným samoukem. Dnes v cimbálovkách působí většinou hudebně školení lidé s konzervatořemi nebo akademiemi. Co je podle vás lepší, přírodní talent, nebo studovaný kultivovaný hráč?
Dobrý muzikant vstřebává folklor už jako děcko. Zpívá, hraje, chodí do kroužků. A když to později protáhne na konzervatoř, tím líp. Nás je v kapele pět a tři z toho mají hudební školy.

Vy jste jako Kubík rodák z Hrubé Vrbky. Jak jste se tedy jako samouk dostal k muzice?
Bydleli jsme kousek od Kubíků. To bylo moje štěstí, že jsem k němu chodíval. Já začal doma s houslemi ve čtyřech letech, protože se na ně učil také bratr. Půjčoval jsem si je od něho. Byly to hned celé housle, žádné čtvrtky nebo půlky. Když jsem na ně začínal vrzat, byly málem větší než já sám a já na ně hrál jak na basu. Kubíkovi každou neděli v létě hrávali venku před domem. Já jsem tam chodíval a poslouchal a učil se.

A vy si dnes muzicírujete jen tak pro radost, nebo jenom na tancovačkách?
Přiznám se, že na hraní jen tak pro sebe už není moc čas.

Hrajete ještě na nějaké jiné hudební nástroje?
Umím ještě na basu a kytaru. Trochu na harmonium. Dobrý primáš by měl ovládat co nejvíc nástrojů. Aby mohl ostatní dirigovat a usměrňovat. Na basu ale hraju nerad. Člověk z ní má tvrdé prsty.

Vaši tři synové jsou muzikanti?
Zůstal jím pouze nejstarší Martin. Na housle ale museli hrát všichni. Z hudebky se nevykroutili. Martin v mojí muzice nyní stabilně nehrává, ale občas nám zaskakuje. Hraje v jiných kapelách.

V letech 1958 až 1963, kdy jste studoval na Vysokém učení technickém v Brně, jste hrál po boku skvělých muzikantů: budoucího primáše "Brolnu" Jindřicha Hovorky, bratří Holých. Ta budovatelská léta lidové muzice zřejmě příliš nepřála...
Na folklor neměl přelom padesátých a šedesátých žádný vliv. Závodní kluby se naopak chválily svými folklorními skupinami a muzikami. Úsměvným trendem byly pokusy o ten uvědomělý pokrokový folklor, jak jej třeba psala Anežka Gorlová.

Řekněte mi prosím nějakou angažovanou umělou lidovou píseň.
V roce 1954 vydalo nakladatelství Naše vojsko třeba zpěvník s podtitulem Práce v lidové písni. Tam třeba psala Gorlová o orajících traktorech. Já to ale zpaměti neumím. Mohu vám to přečíst (sahá po knize): "V JZD se dobře daří, v tej práci společný, dodávky mi vždy předáme, stát nám bude vděčný. Dělníci nám za to dají, zase dobré stroje. Všichni žijem jako páni, díky Strano tobě."

Pořádně si hudbou vydělat se nedalo nikdy

Jak to je s hraním dnes? Před dvaceti lety začali všichni se vším podnikat, lidové umění nevyjímaje. Dají se dnes hraním vydělat peníze?
Velké peníze se tím nedaly vydělat nikdy. Možná lidé jako Jožka Černý, kteří se tomu začali věnovat naplno. Je asi jediný z umělců, který si z toho udělal živnost. Většina lidových muzikantů ale měla a má civilní zaměstnání. Živí je něco jiného.

Kolikrát hrajete do měsíce?
V průměru tak čtyři až pět vystoupení. Je to takový přivýdělek, aby měl člověk na pivo.

Proboha, to mně říká primáš z kraje slivovice a vína?
Pivo piju výjimečně. Se slivovicí jsem přestal ze zdravotních důvodů. A láska k vínu mi samozřejmě vydržela. Mám ho i doporučené lékařem.

Jakou vám stanovil denní dávku a překračujete ji?
No jsou to obligátní dvě deci denně. Ale při hraní to překračuju. Člověk při dobrých vzorcích zapomene. Já ale někdy přes týden nepiju a šetřím si to na víkendy.

Folkloristé za minulého režimu mohli jako jedni z mála vyvolených opouštět hranice socialistické republiky při výjezdech na festivaly. Jezdili jste taky a viděli větší životní komfort. Horňácko je poměrně chudý kraj. Neměl jste pokušení zůstat ve světě, kde se žije pohodlněji?
Nikdy mne nic takového nenapadlo. Bez rodného kraje bych nepřežil. Nemohl bych opustit lidi tady. Jsou pro mne to hlavní. Rád se vracím do rodné vesnice, rád tady chodím do lesa a po loukách. Venku byl větší luxus, ale nedalo by se tam chodit do sklepů a neznali tam zabijačky.

Popište mi prosím svůj nástroj? Kolik houslí vůbec máte?
Mám patery, ale hraju jen na jedny. Pocházejí zřejmě někde z Valašska. Jsou z pozůstalosti jednoho hudebníka ze zlínské filharmonie. Zemřel a jeho paní mi je v šedesátých letech nabídla za dva tisíce i s futrálem a smyčcem. Jsou na pohled pěkné. Mají ostřejší zvuk, ale jsou plné, dalekonosné a primášské.

Jak se o ně staráte?
Dřív jsem používal starobylou metodu Jožky Kubíka. Do hadříčku jsem dal jádro z vlašského ořechu, rozmačkal a tím olejem se potíraly. Dnes už jsou speciální roztoky. A jednou za čas je čeká generálka u odborníků.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

(Ilustrační snímek)
PŘEHLED: Kandidátky do voleb 2017 pro Jihomoravský kraj

Podívejte se na kandidáty pro volby do Poslanecké sněmovny, které se uskuteční 20. a 21. října 2017. Postupně budeme přinášet aktualizované volební kandidátky...  celý článek

Střet osobního auta a vlaku na Znojemsku má tragické následky. Na místě zemřeli...
Dva dospělí zemřeli po střetu auta s vlakem, dívka bojuje o život

Tragická nehoda zastavila odpoledne provoz na trati v obci Olbramkostel na Znojemsku. Dva dospělí pasažéři z osobního auta, které vjelo před vlak, zemřeli na...  celý článek

Vizualizace lázní, které chtějí Číňané postavit v Pasohlávkách.
Další potíže kolem čínských lázní. O místo zřejmě přijde vlivný politik

Kvůli čínským lázním v Pasohlávkách je pod tlakem vysoký jihomoravský politik – Václav Božek z ČSSD, šéf poradců hejtmana a bývalý náměstek. Hlavu koaličního...  celý článek

Soutěž: Vyhrajte zásobu dobrot pro nejmenší
Soutěž: Vyhrajte zásobu dobrot pro nejmenší

Chcete svému drobečkovi zpestřit jídelníček? Soutěžte o balíček plný dobrot.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.