"Jednou jsem se ve sklípku místních vinařů ptala, co se stane, když se nakulí a spletou si cestu. Když místo do vesnice zamíří na opačnou stranu k hranici," vzpomíná Jana Tvrďochová, která v Dobrém Poli žila v sedmdesátých letech.
"To je jednoduchý, vrátíme se domů až za rok," smáli se tenkrát vinaři. V lepším případě je totiž za obyčejnou opici čekalo vězení, v tom horším mohl nějaký horlivý pohraničník podroušeného vinaře zastřelit.
Ze zdejších vinných sklípků to bylo "za kopečky" opravdu jen kousek. Protitankové zábrany stály na cestě pár metrů od posledního z nich. Už tam, chválabohu, nejsou. Zmizel i ostnatý drát a do vesnice se, stejně jako jinde v pohraničí, valí v létě přes hranici sem a tam davy cyklistů.
Do Rakouska na procházku? Není čas. Neumím německy
Dřív tam tak veselo nebylo. "Jednou manželovi uletěl včelí roj do zakázaného pásma. Vylezl pro něj na akát a najednou pod stromem zahrká kvér a pohraničník na něj volá, co tam dělá," vzpomíná Jana Tvrďochová, jak do běžných denních starostí vstupovala ostře střežená hranice. A že i na pole kousek za vesnicí mohli místní družstevníci jen s propustkou.
Dnes je to úplně jinak a volná hranice místním lidem až zevšedněla. "Jako děcka jsme si často říkali, že bychom se za ty dráty chtěli podívat, ale teď už mě to ani neláká. Vždyť já bych si s Rakušany ani nemohla popovídat. Německy neumím, učili jsme se jen rusky," říká paní z Březí a přiznává, že ani neví, jestli je na cestě do nedalekého Rakouska ještě závora.
Příběhy, jak se totalitní režim a zadrátovaná hranice některým zdejším lidem zajídaly, však tady kolují i po dvaceti letech svobody. Třeba ten, jak jeden zemědělec jel pro kukuřici do zakázaného pásma. Poprvé, podruhé, a než tam vjel potřetí, stavil se doma pro kulovnici. Počítal s tím, že ho už pohraničníci nebudou kontrolovat. V pohraničním pásmu pak rozjel náklaďák, vyskočil z něj a přeběhl s flintou na druhou stranu hranice.
Dostal se až do Mnichova, ale za tři dny sám zaklepal na dveře mikulovské celnice. Do vězení sice nešel, ale musel slíbit, že bude všem lidem vykládat, jací darebáci ti kapitalisté jsou. Zemědělec na to pozval celou vesnici do kina a tam jim o kapitalistech povyprávěl všem naráz. Asi to hloupé pokání chtěl mít rychle za sebou.
Dvacet let svobody vesnice v rakouském pohraničí ale neproměnilo tak, jak by mnozí čekali. Přibylo jen pár nových domů a třeba v Březí mají novou krásnou poštu. "Z té staré, která stála na stejném místě, zbyly jen základy," říká paní za přepážkou a pak dlouho přemýšlí, co dalšího je ve vesnici nového. "Hřiště a chodníky ke hřbitovu. Ale je tady teď méně práce," dodává. Do Rakouska, kam si nyní může vyjít i na nedělní procházku, ji to netáhne. "Na to není čas, musíme na zahradu nebo do vinohradu," říká.
"A někteří lidé si dokonce myslí, že dříve bývalo líp. Ale to je asi tím, že padlo zdejší zemědělské družstvo a dost lidí přišlo práci. Hodně jich tady dokonce volí komunisty," říká starosta Dobrého Pole Bohumil Ott. Skoro by se dalo říct, že si volný pohyb sem a tam užívají v pohraničí hlavně turisté. "Cyklistů tudy projíždí čím dál víc a letos jich bylo úplně nejvíc," říká žena v drogerii u silnice v Březí směrem k rakouské hranici.
Na jejím konci stojí prázdné a už hodně otlučené vlakové nádraží. "Kdysi kolem něj chodili pohraničníci a pozorovali, kdo vystupuje z vlaku," vzpomíná Jana Tvrďochová. I na "chodce", muže v civilu, který procházel vesnicemi v pohraničí dvakrát denně a sledoval, jestli se tam nepohybuje někdo podezřelý.
Také za železniční tratí v Březí, stejně jako za sklípky v Dobrém Poli, už bývaly protitankové zábrany. U nádraží, odkud asi kdysi lidé rychle odcházeli domů, teď bývá občas dost rušno. Hned vedle je totiž hospůdka s venkovním posezením. V těch podzimních plískanicích už venku pochopitelně nikdo nesedí a plakátu lákajícího hosty na "porci vepřového kolene jako kráva" si asi někdo všimne až na jaře. Cesta do Rakouska je od prvního stolu sotva dva metry. Už je zasypaná listím, ale je volná.
