Zatímco pro většinu lidí jsou vánoční svátky a příchod nového roku obdobím klidu a dovolené, faráři mají honičku. Co všechno musíš stihnout?
Záleží na církvi i na farnosti, ale je pravda, že už začátkem adventu začíná pro faráře shon. Vzpomínám často na kamaráda, který byl synem evangelického faráře. On si občas posteskl, že zatímco ostatní mají Vánoce plné rodinné pohody, tak on svého tátu o Vánocích prakticky vůbec nevidí. Je to tak, to je součást této služby - farář běhá sem a tam, z bohoslužby na bohoslužbu. Dnes je řada lidí smutná, že končí Vánoce a oni se musí zase vrátit do práce, a já si říkám: Sláva, je po Vánocích, trochu si odpočinu. Ale abys mě špatně nepochopila - je to krásné a mám to rád. Teprve od té chvíle, co jsem ve službě farářské, mám pocit, že Vánoce jsou naplněné tím, co jejich jest, že jsou to Vánoce se vším všudy.
Bohoslužeb máš o Vánocích několik během pár dnů, dokážeš ještě po těch letech ve službě najít nějaké nové téma pro kázání?
Někdo si možná myslí, že připravit kázání na Vánoce nebo na Velikonoce je jednoduché, protože tam je téma dané. Je to ale složitější, protože nejde stále omílat jedno a to samé. Naštěstí lze vždycky nalézt něco nového. V těch evangelijních příbězích je toho moc, jsou velice zahuštěné sdělením. Navíc je každý jiný. O zrození Krista mluví nejobsáhleji Lukáš, to je ten idylický vánoční příběh o adventním zvěstování Marii, o zrození, o pastýřích. To je to, co známe i z lidových betlémů. Trochu jinak to podává Matouš, Marek zrození nezmiňuje vůbec; ale velice osobitý je Jan, ten dává důraz na smysl události. Světlo, Slovo - to jsou jeho důrazy.
ProfilMiroslav Kubíček (61) * Farář Církve československé husitské, působí v brněnské diecézi. * Teologii vystudoval až po sametové revoluci, dříve byl úředníkem, skladníkem a topičem. * Současně s výkonem svého povolání je aktivním výtvarníkem. * Pravidelně natáčí rozhlasové pořady pro Trans World Radio. |
Čteš si, cos kázal loni?
Ne, snažím se nevykrádat svá vlastní kázání. Raději hledám něco, co by mě i posluchače mohlo oslovit nově.
A chodíš poslouchat kolegy na jejich bohoslužby?
Rád bych! Jenomže to je problém tohoto povolání, do kostela se jako "laik" dostanu málokdy. Ale snažím se využít každé příležitosti.
Místo do kostela dnes o adventu míříme spíš do supermarketů, nedíváme se do nebe, ale do nákupních košíků. Jak se to stalo?
Kořeny bychom asi našli už v osvícenství a pak v liberalismu 19. století. Ale obávám se, že ten šílený dnešní stav je záležitostí posledních dvou, maximálně tří generací. Vezmi si obrázky a texty Josefa Lady z první poloviny 20. století! Lada si to pochopitelně zidealizoval, jako si své dětství idealizuje asi každý, pravdou však je, že tehdy nešlo o žádné dárky nebo hromadění věcí. On sám píše, že žádné dárky nikdy nedostával. Přesto to pro něj byl nádherný čas. Nejde jen o tu atmosféru, o té by nejspíš hovořil kdekdo i dnes. Ale dřív byly Vánoce prodchnuté duchovním smyslem. Vzpomínáš si, jak končí Kocour Mikeš?
Tos mě dostal, nevzpomínám.
Kocour se s velkou slávou vrátí do Hrusic, pak je Štědrý večer a všichni jdou na půlnoční. A Lada tam píše: "Byla to krásná svatá noc vánoční." Tahle věta přetrvala i v bolševických vydáních Kocoura Mikeše. Že je ta noc svatá, to znamená, že je vydělená od všedního, každodenního, že je zvláštní - sváteční. Že zažít ji je mimo běžné světské zkušenosti. Generace našich prarodičů a rodičů to ještě vnímala, hlavní odklon je otázkou posledních čtyřiceti nebo padesáti let.
Komunismus?
Jen zčásti. Dobře by se to na komunismus svádělo, ale třeba bývalé západní Německo je na tom podobně, což je vidět i na odlivu věřících z církví. Přitom tam bylo po válce věcí bontonu věřit, být v církvi. Ale pokud vím, tak úbytek věřících je tam procentuálně srovnatelný s naším.
Má církev marketingovou strategii, jak vrátit lidi do kostela?
Církev není firma, aby pracovala s takovými strategiemi. Nemám příliš v lásce křesťanský marketing. Měli bychom jít příkladem, nabízet jinou životní alternativu, než prosazuje okolní svět. Ale hlavně - nejde o kvantitu, ale o kvalitu. Nemá smysl sčítat věřící a stěžovat si, že nás je málo. Kristus sám říká svým učedníkům, že je posílá jako ovce mezi vlky, neslibuje jim žádnou procházku růžovou zahradou, nepočítá s tím, že by se k nim měli masově přidávat další. Říká - vy jste solí a kvasem. Soli není potřeba moc, to, co je přesolené, také není k jídlu. A k tomu, aby vzešel chléb, není potřeba moc kvasu. Ovšem ani bez soli ani bez kvasu se prostě neobejdeme, bez toho to nejde. Jenomže to si lidé kolem nás často nechtějí uvědomit.
Zpátky na konec prosince. Co se dělo v Betlémě mezi zrozením Ježíše a Novým rokem?
To je důležitá otázka. Za těch pár dní se toho stalo strašně moc. A není to nic moc optimistického. Skoro bychom řekli, že se z toho idylického příběhu stal příběh dobrodružný, téměř akční. Bůh nám poslal svého Syna, ale idyla se nekonala, nebylo pro něj místo, musel přijít na svět v chlévě. Budiž, oslavíme příchod Spasitele. Ale hned nato přijde svatý Štěpán, první křesťanský mučedník, kterého ukamenovali. Už to je výstraha - nemáme vystaráno, sice se narodil Spasitel, ale oukej to není.
Faráři říkají oukej?
Jasně. Myslím tím: spása skrze Ježíše Krista přišla, ale to neznamená, že můžeme složit ruce v klín a nadále jen zpívat haleluja. Otevřela se nám cesta, ale jít po ní není nic jednoduchého. I o tom nás vánoční čas informuje. Totiž po Štěpánu přichází ještě svátek, který známe pod lidovým názvem Mláďátka.
A to je?
Den betlémských dětí. Tak poslouchej: od východu přišli mudrci, tři králové. To už je legenda - v evangeliu jsou vyjmenované tři dary, které přinesli, tudíž odhadujeme, že i ti mudrcové či mágové mohli být tři. Poselstvím je univerzálnost celé zvěsti - mudrci byli rozdílných kultur, vyznání i barvy pleti, Kristus jde doslova napříč. Tihle pánové šli do Betléma, byli to vyslanci, mágové, tehdy možná i astrologové, to bylo tehdy v kurzu, proto se asi nechali vést hvězdou, ale nejprve se zastavili na královském dvoře u Heroda Velikého.
Nečekali, že Boží posel bude spát v chlívku.
Tak. Herodes se lekl, cítil se ohrožen ve svém postavení, tudíž je požádal, aby se cestou zpátky u něj zastavili a řekli mu, kde toho židovského krále našli, že se mu také půjde poklonit. Jenomže jak píše Matouš, oni se z Božího popudu vraceli jinudy. I v tom cítím velikou symboliku: každý, kdo se setká s Kristem, už nemůže dál jít starou cestou, pokračuje jinudy, jeho život už od toho okamžiku má nový směr.
A co ta neviňátka?
Když se Herodes dozvěděl, že se mudrcové vrátili jinudy, rozzuřil se a nechal zabít všechna mimina mužského pohlaví ve městě Betlémě. Josef s Marií a s malým Ježíšem stihli utéct do Egypta.
Jak to máme chápat?
Vnímám to asi takto: narodil se Boží syn, ale už od plenek byl vydán do rukou lidí. Ta idyla netrvá dlouho, ze svátečního zrození se stává krutá honička. Jak vidíš, biblická zvěst je příběh, napínavý příběh, není to žádné hromadění pouček. Bůh se zřekl své všemohoucnosti, snížil se, aby se stal nejzranitelnějším z nejzranitelnějších - malým dítětem, které je se vším všudy v rukou druhých lidí. Mohl to udělat úplně jinak, s mocí a slávou. Mohl ty, kteří mu zpupně odporují, všechny ty mocné Herody srazit na kolena. Jenomže jestli něco Bůh opravdu ctí, tak je to svoboda. Svobodu dal do vínku i nám. Jak s těmito nesmírnými dary zacházíme, to už je náš problém.
Na Nový rok si dáváme předsevzetí. Málokdy slibujeme, že budeme hodnější a skromnější, většinou chceme zhubnout, víc vydělat. Dávají si faráři předsevzetí do nového roku?
To by byla zajímavá anketa! Myslím, že si předsevzetí spíš nedáváme - předsevzetí má totiž podobu přísahy, slibu. Raději nepřísahat vůbec než se vystavit riziku, že slib nesplním. Málokomu jeho novoroční předsevzetí vydrží. Jsme třtiny větrem se klátící. A to platí samozřejmě i o farářích.
Ale něco si do nového roku přeješ, ne?
Beru to spíš jako formu prosby, modlitby: Bože, pomoz mi, ať nedělám hlouposti. Ať mám sílu zvládnout, co je přede mnou a o čem ještě nevím, abych dokázal vzdorovat zlému a pomáhat dobrému.
