Dvaadvacetiletá Alžběta Jelínková studuje ochranu zvířat a welfare na...

Dvaadvacetiletá Alžběta Jelínková studuje ochranu zvířat a welfare na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně, ale po večerech vystupuje jako improvizační komička v kavárnách. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Snažím se o pointu, ale ne vždy se vydaří, říká improvizační komička

  • 0
Podle komiksové postavičky si říká WOnderMAN. A nadpřirozené schopnosti s ní má společné – baví totiž lidi improvizacemi, které vznikají z ničeho. Dvaadvacetiletá studentka Alžběta Jelínková ztvárňuje takzvanou one woman show, kdy je na pódiu sama jen se svými nápady.

„To, co vznikne za hodinu představení, se už ve stejné podobě nikdy nebude opakovat,“ popisuje Jelínková.

Studuje ochranu zvířat a welfare na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně, ale po večerech jako komička vystupuje v kavárnách.

„Sólovou improvizaci dělám po svém, takže do ní přidávám některé příběhy, které se udály mně nebo lidem z okolí, nebo se jen tak něčím inspiruju a vložím to tam. Je to takový mix věcí, které mě v tu chvíli napadají. Nic není připravené,“ tvrdí.

Do představení můžou zasahovat i diváci. „Publikum i vybízím, ať mi nahodí nějaká témata, s kterými bych mohla pracovat. Každé obecenstvo je ale jiné, někdy tak mám téměř celé vystoupení monolog, jindy mi diváci diktují témata a situace, které můžu ztvárnit,“ líčí.

Divadelní improvizace se snaží prokládat také stand-up výstupy o svých zážitcích. „Někdy se pohybuju na pódiu tak, že lítám zprava doleva a pořád se převtěluju do různých postav, jindy spíše stojím a vyprávím příběhy,“ vysvětluje Jelínková s tím, že své tvůrčí vizi nechává volný průběh.

Někteří herci vnímají improvizaci jako podřadnou

Improvizaci bere jako proud asociací. „Přijde myšlenka a já začnu hrát scénku. Tím, že jsem na pódiu sama, musím často představovat více postav, aby to bylo zajímavé. Snažím se také o pointu, což se v improvizaci, která vychází z ničeho, ne vždy podaří,“ směje se.

Scénku pak ukončí a začne novým příběhem. Dopředu nemá připravenou žádnou kostru hry.

„Improvizace se tvoří často ze slova, které nabídne někdo z diváků. Já to mám trochu jinak, spíš se snažím, aby mi řekli větu nebo sami převyprávěli nějaký příběh. Od toho se odpíchnu a začnu s tím herecky tvořit,“ vysvětluje jednu z možností nepřipravovaného hraní komička, jež pochází ze Šumperka.

Podobné show se v posledních letech stávají stále oblíbenějšími. „Někteří herci improvizaci vnímají jako podřadnou, protože ji berou jako tvůrčí proces, který by neměli ukazovat lidem. Stejně jako tanečníci, kteří třeba šest hodin improvizují a pak si z toho vyberou dobré pohyby a vytvoří představení,“ líčí.

„Teď je však trend ukazovat lidem i to živé, jak vše vzniká. Je tam ale obrovský risk, do kterého ne každý chce jít. Skupina mu nepomůže, protože je na pódiu sám,“ usmívá se.

Vjemy je třeba si zapisovat

Poprvé k improvizačnímu hraní „přičichla“ na gymnáziu ve studentském divadle v Olomouci. „Každý trénink začal právě improvizací. Bavilo mě to, ale víc jsem tento styl nerozvíjela. Pak jsem přišla do Brna, kde je improvizační zázemí větší,“ popisuje.

„Všechny takto zaměřené skupiny byly docela plné, tak jsme všichni, co zbyli, založili vlastní jménem Panda. Hrajeme improvizační zápasy a věnujeme se takzvanému improvizačnímu sportu, protože funguje podle určitých pravidel,“ vysvětluje a dodává, že sólově vystupuje už více než rok.

Inspiraci vidí všude. „I teď, jak tady sedíme, mi to dává další pocity a myšlenky. Důležité je si množství vjemů občas zapisovat. Někdy si poznamenávám i přesné parafráze. Chtěla bych totiž jednou vytvořit také pevné představení, které by bylo uspořádané z těchto střípků, ale to se zase odklání od té improvizace,“ přemítá Jelínková.

Vždy se však snaží, aby vystoupení byla vtipně laděná. „Někdy se to podaří méně, jindy více, je to zkrátka riziko. Když vše ale vyjde, mám mnohem lepší pocit než z nacvičeného představení. Na konci je pak uvolněná atmosféra, v divadle by lidé jen seděli a zatleskali, ale u improvizačních scének není naprosto žádný odstup,“ má jasno.

Na vlastní kůži se o tom můžou přesvědčit i brněnští diváci. „Každý měsíc hraju v Café Práh v Galerii Vaňkovka. Znovu vystupovat bych chtěla i v Praze a Olomouci,“ hlásí.

Možná do některých z výstupů použije některý svůj zážitek z dovolené v Kyrgyzstánu, ale jak sama říká, nikdy neví, co se ve skutečnosti na pódiu odehraje.