Když jsem tuhle psala o "draze zaplacené nádheře", v níž vynikla "chudičká myšlenková výbava" jedné nejmenované autorské divadelní inscenace, z reakcí jsem pochopila, že se už jen málokdo pozastavuje nad tím, kolik peněz (z našich daní) se v tomhle městě utápí v představeních umělecky přinejmenším velmi diskutabilních.
na kafiDiář Jany Soukupové Pravidelný fejeton brněnské a jihomoravské přílohy MF DNES. |
Zastuzené hipísačce se tak znovu vetřel starý biblický citát o velbloudu, který uchem jehly projde spíš než bohatý do království nebeského. A kulturní program, který jsem si o tomto víkendu v Brně vybrala, jako by mi dával za pravdu.
O pátečním podvečeru jsem se skupinkou polosoukromě sezvaných diváků pronikla prvně v životě do fatálně pustnoucího areálu brněnské Zbrojovky, kde měla premiéru hra Sándora Máraie Svíce dohořívají scenáristky Simony Polanské a režisérky Anny Petrželkové. V neskutečných prostorách totálně vybydlené bývalé závodní knihovny ROH tu (v Brně poprvé po mnoha měsících) znovu hrálo donkichotské Divadlo v 7 a půl principála Matěje T. Růžičky.
Celkové vybavení "divadelního domu" sestávalo z prozatím nefunkčního radiátoru, několika reflektorů a herci čerstvě vysmýčených vrzajících parket místnosti, která stále ze všeho nejvíc připomínala zvetšelou tovární halu z nějakého psychedelického filmu.
Za rekvizity posloužilo vyšetřovací lůžko, patrně zděděné po nějaké zaniklé ambulanci, starý kufr a trocha veteše, která vypadala jako vytažená z nejbližšího kontejneru.
Sponzorem představení se stala maminka Matěje T. Růžičky, která z vlastní kapsy koupila čisticí prostředky a záchodový papír, aby měli herci i diváci alespoň nějaké zázemí.
Existenciální příběh Svíce dohořívají jsem vcelku nedávno četla a působil na mě daleko míň expresivně, tedy komorněji, než jak jej pojaly mladé inscenátorky. Nicméně mě představení zasáhlo a celková atmosféra doopravdy okouzlila.
Zmíněná hipsterka se zkrátka ocitla v prostorách, které ji inspirují a které režisér Andrej Tarkovskij (kongeniálně několik let před výbuchem černobylské atomové elektrárny) užil pro ztvárnění své "zóny" ve filmu Stalker, neboť naprosto dokonale připomínají záběry, jež známe z ukrajinských měst opuštěných narychlo po havárii jaderného reaktoru.
Dokonce by mě bylo nepřekvapilo, kdyby náhle (jako ve Stalkerovi) zazvonil jeden z četných bakelitových telefonů zděděných divadlem po závodní eróhácké skupině a soudruh náměstek se v něm ptal po soudruhu tajemníkovi.
Nedalo mi to a z knihovny plné plesnivějících skvostů typu brožurky Socialismus a lidská práva Jiřího Grospiče a Františka Korandy jsem se vydala po nekonečných přízračných chodbách obkružujících staré tovární haly.
Když jsem otevřela jednu z pustnoucích místností, našla jsem na kupě nepořádku knihu Vladimíra Přibského Celý den do konce týdne (Československý spisovatel, 1960) a naprosto ohromená i okouzlená šíleným industriálním okolím jsem četla na stránce 65, která zůstala otevřená:
"Byl pod jeřábem sám, stáli tu sami proti sobě: on na zemi a ona v budce pod stropem, bába Jančáková, stará dělnice, máma několika dětí, žena, které vzaly krásu z tváře tyhle vysoké cihlové zdi..."
A další den jsem se ve vydýchané Flédě při národním finále Slam poetry ještě utvrdila, jak působivá je autenticita sebezničující odvahy, talentu a otevřenosti.
Ve tříminutové zkratce jednotlivých vystoupení, kdy si slameři deklamující vlastní verše nesmějí pomáhat žádnými rekvizitami ani hudbou, vyniklo, jak nenahraditelná je opravdovost, když se při akci "tady a teď" smísí se správnou dávkou sebereflexe. Ale za prachy si je nekoupíš. Pravila nenapravitelná hippie.
