"Před jedenácti lety jsem pracoval ve fabrice v Turíně, měl jsem peníze, dům a auto," vypráví čtyřicetiletý Gianluca Ratta. "Přesto jsem měl pocit, že žiju podle ostatních, ne podle sebe. Tak jsem vzal Shiru, batoh na záda, hole do rukou a vyrazil jsem splnit si svůj sen," vysvětluje, proč se rozhodl pro mnohaleté putování po Evropě.
Kde bere peníze na své cesty? "Kamkoliv přijdu, ptají se mě na samé materiální věci. Nikoho nezajímá, jak se cítím já a můj pes," rozohňuje se. "Pokud mluvíte pořád jen o penězích, nemáte šanci změnit svět," tvrdí.
Po chvíli přiznává, že o svém putování vydal před dvěma lety knihu a teď pracuje na další. "Za knihu jsem něco málo dostal, ale peníze k životu nepotřebuji. Žádného sponzora nemám," zdůrazňuje.
Spal v domově důchodců i u starostky doma
Jenže něco musí jíst a pít, někde potřebuje přespat. Spoléhá na pomoc. V každém městě, které navštíví, jde na radnici a žádá potvrzení o své návštěvě. "Lidé na úřadech se na mě většinou nejdřív dívají jako na UFO, ale když jim řeknu svůj příběh, otevřou se mi," rozzáří se Ital.
"Zařídí mi ve městě ubytování zdarma, nabídnou vodu nebo něco k jídlu," pokračuje. To se stalo i v Brně. Získal dokonce nocleh v tříhvězdičkovém hotelu Voroněž II.
Často také přespává ve školách nebo v kulturních domech. "Spal jsem ale i v domově důchodců nebo u starostky doma. Když je nejhůř, vyspím se venku ve spacáku," vypočítává Gianluca Ratta.
V Brně potvrzení nedostal
Přiznává, že s úřady občas bojuje: "Jednou mi řekli, že můj pes je pro ně problém. Odpověděl jsem, ne, vy jste problém pro mého psa."
A v Brně zase nedostal potvrzení o návštěvě. "Potřebuju je kvůli zápisu do knihy rekordů, musím je ukázat komisi v Londýně. Na brněnském magistrátu tvrdili, že na mě nemají čas," postěžoval si. Přestože razítko nedostal, úředníci mu alespoň zařídili ubytování v hotelu.
Ve středu Brno opouští a přes Mikulov míří do Rakouska. Svoji pouť hodlá zakončit ve švýcarském Luganu. Kdy, to zatím neví. "Budoucností se nezabývám, důležitá je pro mě jen přítomnost," vysvětluje muž, který nechal v Turíně svou rodinu - matku a sestru. Naposledy se s nimi setkal před dvěma lety.
"Když mi zavolají nebo napíšou, ptají se, jak se má Shira, já je moc nezajímám," říká s nadsázkou. S dvanáctiletou fenkou ho pojí silné pouto: "Každý večer jí natírám tlapky vazelínou, aby ji po cestě nebolely."
