Zajímá se o historii, zmapoval přínos rodu Lichtenštejnů pro jih Moravy a aktuálně sepsal jejich osudy do knihy Moravská dominia, která vyjde v září.
Pavel Juřík tvrdí, že ve zmíněné publikaci jsou jak nejdůležitější momenty knížecího rodu, tak nově objevené informace.
Krvavý Lichtenštejn?
Karel z Lichtenštejna založil knížecí rod. S jižní Moravou byl spojen už od studií, vzdělání totiž získal v Ivančicích. Po rodičích zdědil dolnorakouská panství ve Valticích a Herrenbaumgarten. Pak se navíc oženil s bohatou nevěstou, Annou Marií Černohorskou z Boskovic.
Jejich syna poslal na černokostelecké panství, aby se naučil česky. Jeho bratr Maxmilián si vzal sestru Anny Marie, Kateřinu Černohorskou. Ohromný majetek pánů z Boskovic se tak dostal celý do rukou Lichtenštejnů a bratři se zařadili mezi špičku moravské šlechty.
Historici o Karlovi mluví hlavně v souvislosti s tím, že předsedal tribunálu, který po bitvě na Bílé hoře soudil viníky z českého stavovského povstání. Ti skončili na popravišti a brutalita tohoto činu otřásla tehdy Evropou.
"V povědomí lidí panuje dojem, že na popravišti skončilo 27 šlechticů, ale ve skutečnosti byli popraveni jen tři, a dále sedm rytířů a sedmnáct měšťanů. A Karel tribunálu předsedat nechtěl, rozhodl to císař. Navíc nedal Karlovi právo udělat žádný pardon. Karel se i přesto snažil o menší tresty," píše Juřík ve své knize.
Politickou kariéru odstartoval se změnou víry
Karel, přezdívaný krvavý, přitom pro rod udělal hodně. Jako první z rodiny konvertoval od protestantů ke katolíkům. To mu pomohlo v politické kariéře, na dva roky například získal úřad nejvyššího zemského sudího na Moravě.
Poté se stal předsedou císařovy tajné rady. Od císaře díky tomu dostal řadu privilegií, například možnost razit vlastní mince nebo legitimizovat potomky. Roku 1602 koupil panství Plumlov s městem Prostějovem.
Císařovi půjčil peníze a do zástavy za to dostal panství Hustopeče. Další významný úřad získal Karel v roce 1604, kdy se stal moravským zemským hejtmanem. O tuto funkci ale zase přišel, když se ve sporu mezi císařem Rudolfem II. a jeho bratrem arcivévodou Matyášem postavil na Matyášovu stranu.
Na špatné straně
"Císař Karlovi funkci vzal. Zkrátka ale nepřišel. Matyáš byl totiž o chvíli uznaný za budoucího českého krále a udělil Karlovi hodnost dědičného říšského knížete. V českých zemích tehdy naprostá novinka," líčí Juřík.
V roce 1621 byl Karel na vrcholu, císař Ferdinand II. ho jmenoval místokrálem.
Kromě politiky se kníže věnoval i umění. "Položil základy současných lichtenštejnských uměleckých sbírek. Podle dochovaných účtů kupoval drahocenné obrazy, sochy i klenoty," říká Juřík.
Když Karel zemřel, byl pohřben ve Valticích. Později bylo tělo převezeno do rodinné hrobky ve Vranově u Brna, kde leží dodnes. Knížecí rodina nyní s vedením kraje jedná o rekonstrukci památníku.
Jan Adam Bohatý
Kníže Jan Adam I. po otci zdědil jen ohromné dluhy. Na panstvích proto musel provést radikální reformy. "Mimo jiné snížil o třetinu stavy služebnictva," popisuje Juřík.
Z dluhů se ale vyhrabal a dokonce bohatl. Koupil panství Štenberk a také Hodonín. Vybudoval dva dvory ve Vídni, a z Valtic se tak stalo letní sídlo. Věnoval se chovu koní, právě za jeho vlády ve Valticích vznikly Velké stáje.
"Janova pověst dobrého hospodáře se dostala až k císaři, který ho povolal, aby mu pomohl řešit finanční problémy. Byl považován za šedou eminenci císařského dvora a nakonec se roku 1710 stal prezidentem první rakouské banky Banco del Giro," uvádí Juřík.
Pro knížecí rod Lichtenštejnů ale udělal mnohem důležitější věc: koupil panství Vaduz a Schellenberg, které jeho nástupci Antonínu Floriánovi spojil císař Karel VI. do dosud existujícího Knížectví lichtenštejnského.
Vojevůdce a diplomat
Josef Václav z Lichtenštejnu položil základy rakouského dělostřelectva, což pak byly až do roku 1918 nejobávanější zbraně monarchie. Byl také vojevůdce a diplomat. Zúčastnil se mnoha důležitých bitev. Po nich se ale dal na dráhu diplomata, odjel jako rakouský velvyslanec na dvůr Ludvíka XV. do Paříže.
Rakouská armáda mezitím utrpěla několik zásadních porážek. A kníže se po návratu rozhodl, že armádu je potřeba reformovat. Marie Terezie mu svěřila reformu zastaralého dělostřelectva.
"Vytvořil tři dělostřelecké brigády a tři desítky rot. Vojáci museli absolvovat každoroční zkoušky, vzdělávali se v taktice, balistice i matematice," píše Juřík.
V lichtenštejnské železárenské huti v Adamově se začaly vyrábět hlavně a náboje a poprvé se zavedly prachové nábojnice. Jeho reformy připomínají i zbytky dělostřeleckého cvičiště u Týna nad Vltavou. Další dvě století pak bylo rakouské dělostřelectvo nejobávanější v Evropě.
Vládce ve dvaadvaceti
Alois I. se stal hlavou rodu brzo. V mládí hodně cestoval
a na Moravu dovezl z cest například nové druhy dobytka a rostlin. "Právě za jeho éry se uskutečnila reforma hospodářství," líčí Juřík.
V roce 1790 zaměstnal geniálního architekta, vynálezce a podnikatele Josefa Hardtmutha. Ten postavil první stavby a letohrádky v Lednicko-valtickém areálu a také minaret.
Kníže ale chtěl prý původně postavit mešitu. Na protest proti záměru lednických radních zbourat kostel a postavit na jeho místě radnici. Je to ale spíše jen pověst, v této době se stavěly letohrádky inspirované Orientem.
Jan II. Dobrotivý
Panovník, který se narodil roku 1840 v Lednici a zemřel ve Valticích, byl velkým mecenášem své doby. O politiku se nezajímal, dával přednost vědě a umění. Založil například první přírodní rezervaci na Moravě.
Do historie jižní Moravy se ale zapsal už v roce 1873, kdy založil první ovocnářsko-vinařskou školu a poté i střední zahradnickou školu v Lednici.
V době jeho vlády se postavilo téměř šedesát kilometrů lesních železnic a 3 500 kilometrů silnic a lesních cest. Dne 29. prosince 1872 pak projel první vlak na trati mezi Břeclaví, Valticemi, Mikulovem a Hrušovany nad Jevišovkou.
Mimo jiné založil také cukrovar a vedl keramické závody v Poštorné, které zaměstnávaly na tisíc lidí.
František Josef II.
Roku 1938 se stal hlavou rodu a jako první lichtenštejnský kníže trvale sídlil ve Vaduzu. Za jeho vlády získaly ženy v Lichtenštejnsku volební právo. Také díky němu se malá země během druhé světové války nepřipojila k Třetí říši.
Měl podporu lidu: obyvatelé v referendu vyslovili vládnoucí rodině důvěru a nechtěli se monarchie vzdát. Jenže po uznání diktátu Mnichovské dohody se jihomoravská panství Lednice, Valtice, Břeclav a některá další stala součástí Třetí říše.
V roce 1939 se proto v Berlíně dokonce setkal s Adolfem Hitlerem. Kníže sice uhájil neutralitu země, jenže byla neustále obviňována ze špionáže. Kníže neuznal vznik protektorátu Čechy a Morava, poslal do exilu prezidentovi Edvardu Benešovi větší částku peněz v hotovosti a jeho země i nadále uznávala československé pasy.
Navenek se ale musela chovat neutrálně, jinak by ji Německo okupovalo během necelé hodiny.
Mezitím se František Josef II. oženil a s manželkou zplodili dceru a čtyři syny, včetně současné hlavy rodu Hanse Adama II. Celá rozvětvená rodina, jejíž část ještě sídlila ve Valticích a Lednici, se po anšlusu Rakouska v březnu 1938 raději přesunula do neutrálního Lichtenštejnska.
Koncem války se jim pak podařilo odvézt z Vídně umělecké sbírky a většinu hodnotných děl. František nejprve několikrát žádal o povolení k převozu. To ale nedostal, proto se nakonec rozhodl pro lest.
Díla první kategorie, ta nejcennější, označil v "papírech" jako díla druhé kategorie. A obráceně. "Do Vaduzu se mu tak podařilo přímo před nosy celníků a kontrolorů odvézt všechny cenné věci, třeba i obrazy Rubense. Neodvezli jen lichtenštejnský rodový archiv," popisuje Juřík.
František Josef už v roce 1945 neúspěšně protestoval proti zabavení rodinných majetků na jižní Moravě na základě Benešových dekretů. Majetek rodiny se tím po válce zmenšil o dvě třetiny.
Knížecí rodina musela dokonce na chod svého státu přispívat prodejem uměleckých předmětů.
