Není přitom nutné vyrážet do známých severských rybářských destinací, jako je Norsko či Island. Je sobota půl desáté dopoledne. Mrzne, až praští. Teploměry ukazují jedenáct stupňů pod nulou. Na zamrzlém rybníku ve znojemských Příměticích porůznu postává patnáct mužů. V rukou drží udice, vlasce směřují do děr vyvrtaných v ledu. V tichosti se věnují "lovu na dírky".
Protože v chytání ryb jsem zcela nezkušený, rybářské náčiní si po předchozí domluvě půjčuji na místě. Zaplatím poplatek tři sta korun a vstupuji na led mezi ostatní, rybářský lístek tady není potřeba. Za své peníze si mohu ulovit až tři pstruhy. Přestože tato ryba žije v tekoucích vodách, přímětický soukromý rybník je pstruhy naditý.
Vlastník rybníka Jan Vitouš je tam totiž dováží a stará se, aby jich byl dostatek. Od začátku roku na ně denně jezdí rybáři lačnící po úlovku. Zatím vytáhli na 150 kusů. Dalších pět set jich čeká pod ledem.
I když k "lovu na dírky" rybáři normálně potřebují speciální povolení, Vitoušův rybník má výjimku. "Přes týden toho využijí vždy tak dva tři lidi denně. O víkendech je to ale lepší," popisuje Jan Vitouš.
Na rybníku si půjčuji velkou vývrtku na vyhloubení díry a jdu na věc. Asi dvacet centimetrů tlustý led prorážím po dvou minutách ručního vrtání. To je naposledy, co se coby rybář v mrazivém dni trochu zahřeji. Ostatní jsou zkušenější, mají termosky s grogem a punčem.
Jednoho z rybářů poprosím, aby mi na háček uchytil živou návnadu, kterou jsem dostal. Rybka zvaná střevlička míří na vlasci pod vodu.
Na řadu přichází čekání, během něhož si mráz nepříjemně razí cestu k mým prstům u nohou. Má trpělivost je ale odměněna už po dvaceti minutách. Splávek prudce zajíždí pod hladinu a ruce automaticky vystřelují s prutem nahoru. Z ledu letí na háčku zaseknutý pstruh.
Můj lovecký pud je uspokojen a nejen on. Čerstvé rybí maso opečené na másle a kmínu chutná vskutku lahodně.
