S ledňáčkem se břeclavský fotograf setkal ve dvanácti letech. To poprvé a čirou náhodou zarachotila uzávěrka jeho starého Zenitu právě na popud onoho pestrobarevného ptáka.
„Usedl naprosto nečekaně asi metr od mého úkrytu na mohutné vrbě nad vodou, z něhož jsem právě fotil divoké hrdličky. Kvalita toho prvního záběru naprosto odpovídala mým tehdejším možnostem,“ popisuje Halady první setkání se vzácným opeřencem.
Objektiv tehdy do detailu vykreslil všechno listí, větvičky i kopřivy v pozadí. „Přesně uprostřed toho zmatku se utápěl můj první ledňáček,“ směje se dnes sedmačtyřicetiletý Halady, který v knize zúročil dlouhá léta objevování a mnoho hodin strávených v přírodě při lovu jedinečných obrazů.
Drahokam nad Dyjí představuje výběr toho nejlepšího, co se mu za léta fotografování ledňáčků podařilo zaznamenat z jejich života.
„Zachycuje průřez rokem ledňáčka od jarního seznamování páru přes krmení a vyvádění mláďat až po zimní šarvátky při přezimování. Téměř veškerý děj se odehrává na pozadí Lednicko-valtického areálu,“ naznačuje autor.
Ledňáček si za kulisy svého životního představení zvolil unikátní památky areálu i půvabnou krajinu v okolí Dyje a Pálavy.
O slovo se na stránkách knihy postaral slovenský scenárista a spisovatel Stano Bellan.
Fotí se těžko. Schovávají se totiž rádi ve tmě
Snímky ledňáčků jsou se jménem Jana Haladyho neodmyslitelně spjaté. S nimi vyhrával soutěže, publikovány byly v nejrůznějších časopisech i kalendářích doma i v zahraničí.
A to i přesto, že udělat dobrý snímek vzácného ptáka stojí obrovské úsilí. „Drtivá většina jejich hnízdišť je v tmavém prostředí pod převislými stromy, kde je fotografování bez blesku většinou téměř nemožné. Hledání světelně nejvhodnějších lokalit bylo mnohem větším oříškem, než se zpočátku zdálo,“ vysvětluje fotograf, pro kterého se z focení ledňáčka stal opravdový životní koníček.
Kniha Drahokam nad Dyjí – Rok ledňáčka. Jan Halady, Stano Bellan |
Zvlášť proto, že s kvalitou zdařilých snímků současně stoupaly i jeho nároky a touha neustále je vylepšovat. „Ze skvělých snímků se tak postupem času stávaly v mých očích snímky průměrné až podprůměrné a ona pověstná laťka se ocitala závratně vysoko. Ke statickým snímkům sedících ledňáčků přibývaly ty náročné - dynamické, už ale mnohem obtížněji a pomaleji,“ vysvětluje.
A tak se za nimi pachtil celý den v horku mezi komáry a kopřivami, nebo naopak v mrazu, aby pokoušel náhodu a chuť přírody nechat se pokořit.
Budík jej probouzel ve dvě hodiny ráno, aby stihl přivézt loďku k řece, převézt a připravit vybavení a číhat na ranní světlo.
„Ten správný okamžik je mnohdy jen jeden a zpravidla se neopakuje. Buď ho v té černé skříňce máte, nebo ne. Můžete mít skvělou techniku, a přesto vám unikne. Když se k tomu přidá nevyzpytatelnost přírody i fotografovaného tvora, není dobrý výsledek nikdy jistý,“ popisuje fotograf.
Z pozorování ledňáčků mu zůstalo vryto v paměti pár mimořádných obrazů, které nebylo možné vyfotit, protože byly pouze v dosahu dalekohledu. Ty jsou jeho zatím nesplněným snem.
„Zejména dva z nich se mi v mysli opětovně vynořují. Jde o souboj ledňáčků na hladině a útok ledňáčka na nějakého drobného tvora v prachu na břehu. Hra protisvětla byla v roztříštěných kapkách i prachu natolik silná, že je to asi nevyléčitelné,“ popisuje Jan Halady snímek, o jehož ulovení bude se svým fotoaparátem ještě usilovat.
