Narodil se 17. ledna 1905 v Mastníku u Třebíče. Navštěvoval obecnou školu ve Starči, poté pokračoval ve studiích na třebíčské reálce. Po maturitě nastoupil na filozofickou fakultu v Praze, studia však nedokončil. Složil nižší a později i vyšší knihovnickou zkoušku.
Otevřeně bojoval proti komunismu, byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu na třináct let vězení. Zemřel krátce po propuštění, 7. října 1960.
Zahradníček byl dvanáctým dítětem z devatenácti, z nichž se dospělosti dožilo pouze sedm. Jeho rodině se příliš nevedlo. Pole nemohla početnou rodinu uživit, a tak bylo Zahradníčkovo dětství poznamenáno bídou. Ve dvou letech utrpěl těžký úraz páteře a hrudníku, když spadl z půdy. V souvislosti s podvýživou a nedostatečnou léčbou se u malého Jana vyvinula těžká kyfoskolióza páteře a tzv. plicní srdce. Následky úrazu se tak pro něj staly doživotními.
Oč více však byl handicapován fyzicky, o to více se rozvíjel intelektuálně. A měl štěstí v tom, že rodiče jeho studijní nadání rozpoznali, a tak namísto zamýšleného vyučení se ševcem poslali Jana dále studovat. Na gymnáziu se zajímal především o literaturu a biologii. Intenzivně pracoval na vytvoření vědeckého herbáře a spolupodílel se na vydávání zpravodaje literárního kroužku.
V té době také napsal svou první báseň. Ačkoli nebyla psána se záměrem věnovat se poezii vážným způsobem, byla první předzvěstí básníkovy tvorby. Jednalo se o žertovný text, napsaný na spolužáka svého bratra s názvem Sulla, Čihováků pán.
První vážně míněné básně vyšly v roce 1923 ve studentském časopise pod jmény Slabému srdci a Píseň mladého žebráka. Pro jejich publikaci se Zahradníček skryl za pseudonym Chrysostom, který si zvolil podle svého křestního patrona, Jana Zlatoústého, tedy Chrysostoma.
Studium, alkohol a víra
Zatímco za gymnaziálních studií byl Zahradníček uznávaným a respektovaným studentem (ze strany profesorů pro své nadání a od spolužáků pro napovídání a ochotu doučovat), studia literární komparatistiky na filozofické fakultě v Praze mu obdiv a přízeň okolí nepřinesla.
Ani jeho finanční situace nebyla jednoduchá. Aby se na studiích udržel, prodal svůj herbář mladšímu kamarádovi za celých 2 500 korun, což mu poskytlo alespoň pro začátek finanční zázemí.
Tělesné postižení Jana skutečně trápilo, a i když i jeho první básně toto trápení zrcadlily, na vysoké škole se tato bolest znásobila. Jan zažíval posměch a pohrdání spolužáků, což snášel jen velmi obtížně. Nejprve se bránil agresivní rétorikou, když však ta nepřinášela uspokojivý výsledek, začal se Zahradníček utíkat k alkoholu.
Situace byla ještě komplikovaná jeho závažným postižením, kdy konzumace alkoholu mohla vést k srdečnímu selhání. Chybělo málo a Zahradníčkův obrovský talent mohl být navždy ztracen.
Ale pomocná ruka přišla včas. Skupina autorů shromážděných okolo katolické revue Tvar přinesla Zahradníčkovi nejen spontánní přijetí a pochopení, ale také podnítila jeho literární rozvoj a podpořila hluboký smysl pro duchovní rozměr života. Spoluprací s revue Tvar se jednoznačně zařadil mezi výrazně katolicky orientované autory. Byli to především Josef Knap, Jan Čep, Rudolf Černý, Jan Dokulil, František Halas a Bedřich Fučík, kteří byli Zahradníčkovi nejblíže.
A právě do Fučíkovy snoubenky se Zahradníček platonicky, avšak celým srdcem zamiloval. Vzniklo mezi nimi veliké a pro Zahradníčka inspirativní přátelství. Jitce Skalákové věnoval řadu básní. V té době, v roce 1929, už Zahradníček zcela vážně uvažoval o předčasném ukončení studia, a tak složil nižší knihovnické zkoušky.
O rok později vydal svou první básnickou sbírku Pokušení smrti. Ta je zde hlavním motivem, smrtí je Zahradníček doslova fascinován. Objevuje se trudomyslnost, vzývání bolesti, touha po vysvobození z těla postiženého úrazem a nemocí, melancholičnost. Sbírka také odráží autorovy negativní zkušenosti a reakce okolí na jeho fyzické postižení. A možná to bylo důvodem, proč přes vynikající kritiky Zahradníček nikdy nepřipustil její opětovné vydání.
Ve druhé tvůrčí fázi, počínající sbírkami Jeřáby, Žíznivé léto a Pozdravení slunci, autor vstupuje do nové fáze svého duchovního prožívání. Vnitřní samota a izolace se proměňuje v otevřenost světu kolem sebe, který je pro něj darem Božím. Ve sbírkách tohoto období zaznívá stále častěji radost, naděje, jas.
Boží zkouška věrnosti
V roce 1936 se usídlil u svého švagra, kněze Jana Dokulila, v Uhřínově u Velkého Meziříčí. V roce 1945 se oženil a měl tři děti, dvě dcery a syna. Ve čtyřicátých letech redigoval revue Akord a byl redaktorem nakladatelství Brněnské tiskárny.
V těchto letech dochází k dalšímu zlomu v Zahradníčkově tvorbě. Stejně jako řada dalších autorů se obrací k národu, vlasti a vlasteneckým tématům, varuje před ohrožením národní existence. Na válku pohlíží jako na Boží zkoušku věrnosti. Z této doby pocházejí sbírky Korouhve, Pod bičem milostným nebo Svatý Václav.
V následném období, které je reprezentováno básní La Salleta, jakoby částečně navázal na Jana Floriána, když nahlíží zjevení v La Salletě jako memento světu, které má zabránit ztrátě lásky. V La Salletě vyjadřuje také zklamané naděje a přehlédnutí všech znamení času a obrat směrem k utopii, která se objevuje v poválečném období.
Ze Zahradníčkovy katolické orientace samozřejmě vyplynul i jeho odpor proti komunistickému režimu. Otevřenost v tomto odporu a boji proti totalitnímu režimu nejprve vedla v roce 1951 k jeho zatčení a o rok později jej postavila před soud, kde byl obviněn ze špionáže, rozvracení komunismu a socialismu.
Těsně před uvězněním stihl dokončit Znamení moci, rozsáhlou, jakoby vícehlasou skladbu, kterou částečně navázal na La Salletu.
Vykonstruovaný proces básníkovi přisoudil třináctileté vězení. Trest si odpykával v mírovské věznici a v Leopoldově. Nejen tvrdé žalářování, ale i tragédie v rodině, od které byl násilně odloučen, krutě zasahovaly Zahradníčkův život. V roce 1956 mu zemřely dvě dcery na otravu muchomůrkou zelenou, přežila pouze manželka a syn.
V období věznění vznikají básně Čtyři léta. Zahradníček však neměl možnost zapisovat je, vznikaly pouze v autorově hlavě, písemnou podobu jim vtiskl po paměti až po návratu z vězení. Později je uspořádal jeho přítel a spoluvězeň Bedřich Fučík. V básních vyvstává konfrontace náboženských otázek s osobním utrpením. A Zahradníček z tohoto vnitřního boje vychází vítězně.
Z vězení byl propuštěn za všeobecné amnestie v roce 1960. Vrátil se do Uhřínova, kam byla po odsouzení jeho rodina vystěhována. Krátce po propuštění však básník v důsledku srdeční choroby, zhoršené krutým zacházením ve vězení, umírá.
V roce 1968 byl rehabilitován a po roce 1989 se řada jeho sbírek dočkala opětovného vydání.
O Zahradníčkovi proneslo mnoho velkých autorů mnoho velkých slov. Krátké ale výstižné vyznání F. X. Šaldy charakterizují tohoto autora snad nejvýstižněji: Zahradníčkem vstoupil do české poesie Někdo.
