Prestižní zařízení, kde se lidé léčí z rakoviny, už Žaloudík vedl v letech 2000 a 2001. Teď nahradil Jiřího Vorlíčka, který ohlásil odchod do důchodu těsně před oslavou svých 70. narozenin. Současný a minulý ředitel spolu přitom nemají ideální vztahy.
Vorlíček Žaloudíka v roce 2010 vyhodil z ústavu pro nadbytečnost. „Nevím, jak se o mou výpověď zapříčinil Jiří Vorlíček,“ říká k tomu Žaloudík a popírá, že by chystal velké změny. V čele špičkového ústavu bude řešit obměnu přístrojů za desítky milionů, ale i zdánlivě banální vybudování parkoviště.
Změní se něco pro pacienta s vaším příchodem?
Revolučně se nic měnit nebude. Jakákoli chystaná rekonstrukce se později projeví, ale ne hned. Pacienti to poznají třeba příští rok na lepším vybavení. Ústav už je tak robustní instituce, že s jedním ředitelem rozhodně nic nestojí a nepadá. Třeba za předchozího režimu se tady objevili lidé spíš z politických důvodů. Ústav to vždy přežil. Mám pocit, že poslední dobou je to sled pánů profesorů, kteří spolupracují. Myslím, že se ani náš pohled na onkologii s Jiřím Vorlíčkem příliš neliší.
Jan Žaloudík
|
Přebíráte ústav v dobrém stavu?
Vesměs je vše v pořádku. Neskrývám zájem vybudovat Kliniku operačních oborů, což jsem jako návrh dával už v roce 2007 jako děkan Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Jiří Vorlíček se zapříčinil o to, aby se začal stavět dům s operačními sály, patologií, intenzivní péčí. Myslím, že navážu. I Vorlíček na něco navazoval. Vím to, protože jsem s jeho předchůdcem Rostislavem Vyzulou spolupracoval jako náměstek.
Záleželo mi na tom, aby se modernizovaly operační provozy, což se podařilo. Dříve si odborníci ústav představovali jako dům útěchy, kam lidé chodí umírat. Jsem úplně jiného názoru. Neříkám, že občas na rakovinu někdo neumře, ale když se to dnes podchytí brzy, tak zemřít nemusí. Zatím jsme podporovali jen radiační onkologii ozařování a interní onkologii, což jsou třeba chemoterapie. A tak to bylo po desetiletí. Až v poslední době jsme si uvědomili, že je potřeba ty nádory i odoperovat. Musíme se tedy zaměřit i na operační obory, chirurgii, laboratoře a gynekologii.
Spolupracoval jste při přebírání ústavu s jeho předchozím ředitelem Jiřím Vorlíčkem?
Existuje předávací protokol, což bylo připravené. Nechal jsem si poradit, co tam má být. Jinak ústav znám, takže k žádné kolizi nedošlo. Bylo to distanční. Neřešili jsme to osobně.
Jaké to je, vrátit se po letech do Masarykova onkologického ústavu?
Nemusel jsem jako ředitel ústav poznávat, protože ho znám včetně drtivé většiny zaměstnanců. Musel jsem jen nastudovat aktuální čísla. Masarykův onkologický ústav má tu výhodu, že máme významný technologický park přístrojů, které nejsou úplně ve všech nemocnicích. Například je to lineární urychlovač v cenách za mnoho desítek milionů, magnetická rezonance, počítačová tomografie (CT) a další řada přístrojů.
Nejusměvavější nemocniceLéčí se tu zhoubné nádory, přesto brněnský Masarykův onkologický ústav byl vyhlášen „nejusměvavější nemocnicí“ v tuzemsku. |
Některé jsou funkční od roku 2003 a výměna je nutná. Druhá věc jsou rekonstrukce. Podepisoval jsem kdysi přebírání Bakešovy nemocnice od Brna-venkov, protože to byla už izolovaná a chřadnoucí chirurgie. Ta budova se měla opravit už dřív, ale byly jiné starosti. Chceme se do toho pustit co nejdřív. Bude to stát dvě stě čtyřicet milionů korun. Jako jiné nemocnice máme problémy s dluhy. I když máme něco nahospodařené, počítáme s dotací od ministerstva.
Cítíte zadostiučinění, že jste se vrátil do této funkce?
Chtěl jsem se sem vrátit, i když ne do pozice ředitele. Předpokládal jsem, že se do vedení bude chtít vrátit Rostislav Vyzula, který to místo opustil bez nějakého závěru. Ačkoli by ho to bavilo, tak už je dnes poslanec a předseda zdravotního výboru, a to už není slučitelné. Řekl jsem si, že když jsem kapitán v záloze, tak je doba, kdy tu můžu být. Nepochybně to není na věčné časy. Nepovažuji to za zadostiučinění, ale příležitost posunout ústav dál.
Budete na tom spolupracovat s Rostislavem Vyzulou, kterému jste dříve dělal náměstka?
Spolupracovali jsme spolu už před mým odchodem a nyní je zástupcem ředitele, což pokládám za adekvátní.
Co se léčí na „Žluťáku“Masarykův onkologický ústav v Brně je onkologickým centrem, kde jsou na jednom místě soustředěny všechny nezbytné medicínské obory pro zajištění komplexní onkologické léčby. Ročně je v ústavu hospitalizováno téměř 10 000 pacientů a v ambulancích ošetřeno na 200 000 lidí. Nejčastějším onkologickým onemocněním u žen je rakovina prsu, každý rok jí onemocní šest tisíc žen, skoro dva tisíce z nich umírá. U mužů je to rakovina tlustého střeva, ve výskytu tohoto nádoru jsme dokonce první na světě. |
Minule jste neodcházel za běžných okolností. Jak na to vzpomínáte?
Nevím, jak se o mou výpověď zapříčinil Jiří Vorlíček. Myslím, že jsem byl jediný děkan Masarykovy univerzity vyhozený pro nadbytečnost. Nevím, jestli to zrovna on myslel vážně, nebo do toho byl nějak politicky tlačený. Já jsem se v tom meziobdobí věnoval jiným činnostem. Působil jsem dva roky v pražské Vojenské nemocnici a stal jsem se senátorem. Nemám další velké politické ambice, ale myslím, že pozice v Senátu mi prospěla.
Senátorem jste pořád. Dokážete to s náročným vedením ústavu vše stihnout?
Všichni politici, kteří mají i další angažmá, vždy tvrdí, že se to skloubit dá. A já souhlasím. Dokonce se to doplňuje. Problém ale je časová kolize v daný den. Třeba Senát zasedá dvakrát do měsíce pravidelně, k tomu je jeden nebo dva zdravotní výbory, které jsou tentýž den. Ředitel musí jezdit každý týden do Prahy. To se dá zvládnout. Nejhorší ale je, když se vše nakumuluje v jediný den.
Je výhodou, když ústav vede člověk s politickými kontakty?
Už v době, kdy jsem tu byl poprvé ředitelem, jsem si přál, abychom měli kolegu v každé straně. Měl jsem pocit, že aby mohl ústav dělat rakovinovou politiku, musí mít zázemí ve všech partajích napříč. Připomínám, že jsem tehdy žádnou dramatickou kariéru v politice dělat nemohl, protože jsem byl děkan a nesluší se být k tomu i politik. Nyní máme v ODS Dalibora Valíka, Rostislav Vyzula je tu za ANO, já za ČSSD a Jiří Vorlíček za TOP 09.
Nikoho nevyčleňujeme, uvidíme, jaké politické uskupení se na scéně zase objeví. Nepochybně je dobře, že máme i Ladislava Duška v ÚZIS (Ústav zdravotnických informací a statistiky). Nevím, jestli se někdy v jiném ústavu nebo nemocnici podaří, aby z jedné organizace seděl někdo ve zdravotním ústavu Senátu, Sněmovny a ještě z ÚZIS.
Dostanete se ještě k pacientům?
Šedesát procent mého působení v Senátu se stejně týkalo zdravotnictví. Obraceli se na mě ohledně rakoviny. Do senátorské kanceláře sice chodili lidé s návrhem na hasiče v Rosicích, ale také s dotazy, co mají dělat, když mají krev v moči. I když promluvíte v televizi o něčem jiném, třeba o poplatcích, tak vám druhý den volají z Chomutova, že je bolí noha po endoprotéze a neví, co s tím. Lékařem jste tedy napořád. Teď je to náročné, nemohl bych odejít na sál. Rád bych se ale vrátil v brzké době. Dovedu si představit, že budu jeden nebo dva dny v týdnu na sále. Naštěstí se teď dá hodně věcí konzultovat po mailu. Povinnost ředitele to není, spíš srdeční záležitost.
Komfort pro pacienty je důležitý. Jak ho zvýšit?
Může se to zdát banální, ale naším velkým trápením, i když nemedicínským, jsou parkovací místa. Přijíždí se za námi léčit lidé zdaleka. Dříve jezdili hlavně autobusy, dnes už především auty. Vstup do ústavu chceme udělat shora. Bude tam kruhový objezd s vjezdem, který se teď konečně po čtrnácti letech opravuje. Rozšířili jsme parkování pod Žlutým kopcem u vodáren a hledáme další místa.
Nemocnice sbírá ceny ohledně přátelskosti. Například minulý rok v žebříčku, který uveřejnila organizace HealthCare Institute, jste podle hospitalizovaných i ambulantních pacientů nejlepší nemocnice, pracoviště s nejútulnějšími čekárnami, získali jste i ocenění za „Nejusměvavější nemocnici roku 2012“. Hodláte to podněcovat?
Tu přátelskou atmosféru pamatuji už z dob svého nástupu v 70. letech. Rakovina není nic akutního, co by se nedalo naplánovat, na rozdíl od úrazů, které se musí řešit okamžitě. Proto je ústav poklidnějším místem než jiné nemocnice.
Po roce 2000 jsme nastartovali kontrolu kvality. Dělali jsme průzkum spokojenosti pacientů a snažili jsme se, aby byl všude komfort, včetně zmíněného parkování. Do soutěží jsme vstupovali, ale jsme na to opatrní. Nemám rád žebříčky, ale dodržení standardu. Pak by logicky všichni chodili do prvních dvou „nejlepších“ nemocnic, a to se mi nelíbí. Snažíme se, aby bylo prostředí co nejpříjemnější. Ke spokojenosti také přispívá nové Onkologické informační centrum, kde vám poradí nejen osobně, ale i přes počítač on-line. Běží také telefonická linka. Jsou to desítky případů, kdy se nám měsíčně pacienti takhle ozývají.
