Taťána Nepustilová se stala podnikatelkou roku 2014.

Taťána Nepustilová se stala podnikatelkou roku 2014. | foto: Jiří Salik Sláma, MAFRA

Jazykovka prodělávala, podnikatelka se vydala zocelit na Ukrajinu

  • 15
Kanceláře společnosti Top Language Centre místy připomínají botanickou zahradu. O druhu a umístění rostlin přitom rozhodovali zaměstnanci. Stejně jako o obrazech a fotografiích zdobících zdi sedmnáctého patra brněnského AZ Toweru, kde firma TLC sídlí. Její majitelka Taťána Nepustilová se stala podnikatelkou roku 2014.

Proč jste si vybrala zrovna kancelářské prostory v AZ Toweru?
Jsou nejlepší. Před devatenácti lety jsme začínali v klášteře u minoritů na Římském náměstí jako jazyková škola pro veřejnost. Klenuté stropy a vstup do kanceláří přes pavlač se však k našemu současnému byznysu zaměřujícímu se na firmy nehodí. Když nám začal růst počet zákazníků i výnosy, rozhodla jsem se jít do vlastní nemovitosti. Tenkrát za mnou přišel jeden realitní makléř a upozornil mě, že se chystá zajímavý developerský projekt na kanceláře. Tak jsem se s developerem sešla. Ten mi dal nabídku, já z ní omdlela a prohlásila to téma za uzavřené.

Co vás přimělo změnit názor?
Manžel. On toho sice moc nenamluví, ale když už něco řekne, stojí to za to. A ten se mě tehdy diplomaticky zeptal: A ty se budeš za pět let znovu stěhovat, protože budeš chtít zase něco lepšího? Nebylo by jednodušší vzít rovnou to nejlepší? Tak jsme si vypočítali, že je to sice velká investice, ale reálná.

Jak velká?
Třicet milionů za celé sedmnácté patro. Ale beru to jako výhodnou investici. AZ Tower je prestižní adresa, která by nám měla stačit i na další desetiletí.

Vaše firma příští rok slaví dvacetileté výročí. Jaké byly její začátky?
Nelehké. Po dvou měsících od startu jsem zjistila, že si nevydělám na účty. To byla úsměvná doba, kdy jsem po městě běhala v tričku s nápisem TLC, rozdávala letáčky a vykřikovala: Naše jazykové kurzy jsou nejlepší! Padly na to všechny mé vlastní úspory a stejně to nestačilo. A tak jsem se nechala zaměstnat. Pracovní doba mi končila v pět, pak jsem jela vystřídat svou brigádnici v TLC a až do večera seděla za stolem a dělala papíry. Tak to šlo čtyři roky. Přesto se mi TLC nepodařilo dostat z červených čísel. Nechtělo se mi to vzdávat, ale zároveň jsem neviděla cestu ven.

A jak jste ji nakonec našla?
Pozval mě na kafe bývalý zaměstnavatel a mezi řečí mi říká: Já teď hledám šikovného člověka na ředitelskou pozici. Začal o té práci básnit a zasel ve mně semínko zvědavosti. A já na to, že nabídka zní fantasticky, ale jak je možné, že mu na ni ještě nikdo nekývl. Ukázalo se, že podnik se nachází na Ukrajině. Pak mi pověděl, že tam chce mě a ať si sama stanovím, za jakou výplatu jsem ochotná pro něj pracovat. Řekla jsem si o úplné hausnumero a on kývl. A pod podmínkou, že čas od času pojedu domů zkontrolovat vlastní firmu, jsem kývla i já.

Jak na vás reagovali ukrajinští zaměstnanci?
Jako na mimozemšťana. Kombinace mladá žena z ciziny ve vedoucí pozici, která na ně mluví rusky, jim vyrazila dech.

Taťána Nepustilová

V Brně, odkud pochází, vystudovala střední ekonomickou školu. Pracovat začala v sedmnácti letech, ve dvaceti založila firmu Top Language Centre (TLC), se kterou letos získala ocenění Česká podnikatelka roku 2014 v kategorii malých firem. TLC je jednou z největších společností v Česku nabízejících jazykové kurzy pro firmy, zajišťuje ale také překlady a tlumočení. Kapitál pro rozjezd svého podniku si Nepustilová vydělala jako manažerka ukrajinské společnosti Service Centre v obci Stryj u Lvova. Žije se svým manželem a čtyřletým synem v domku na okraji lesa. Není příbuzná s brněnským psychologem Vladimírem Nepustilem, zakladatelem netypické metody výuky cizích jazyků, jde o náhodnou shodu jmen i oborů.

Co bylo na Ukrajině vaším úkolem?
Stabilizovat firmu a vytvořit pevný rámec pravidel, evropských standardů, v obrovské fabrice uprostřed polí. Když jsem nastoupila, nebylo tam vlastně nic stanoveno. Zaměstnanci neměli nastavené mzdy, určený výplatní termín, směny, pracovní smlouvy… Mladé úřednice v kanceláři nic neuměly. Musela jsem je učit psát dopisy, vyplňovat faktury a zvedat telefony. Občas jsem se musela potýkat s takovými banalitami…

Například?
Čisticí prostředky. Přistihla jsem své pracovnice, jak čistí stoly v jídelně prudkou žíravinou. Doma měly totiž jen jediný přípravek a tím myly všechno. Nebylo zbytí, musela jsem jim ukázat, co se jak používá. V kostýmku a lodičkách jsem nakráčela na toalety, vyleštila zrcadlo, umyvadlo, pak si klekla a pustila se do záchodové mísy. Zaškolení pomohlo. Později se ale stalo, že se u dělnice živící dvanáct krků našel při prohlídce cif. Nechala jsem si ji zavolat a ptala se jí, proč to udělala. Paní mi se slzami v očích odpověděla, že si vždycky přála mít něco tak luxusního doma. Bylo mi jí hrozně líto, ale skončilo to výpovědí. Součástí nastavování pravidel musela být i férovost. Stejný metr pro všechny. V té době jsem si uvědomila, jak odlišný svět to je.

Jak to myslíte?
Jako tehdy na Ukrajině to snad u nás nevypadalo ani za první světové války. Žádné spotřební zboží, regály zející prázdnotou. Tam jste si v krámu koupila štangli salámu pochybného původu, boty a lopatu. A to nemluvím o tom, že neexistoval žádný sociální ani zdravotní systém. Já jsem zažila tu surovou Ukrajinu, ve které neuvidíte ani traktor na poli. Místo něj si to rázuje po poli nějaký Přemysl Oráč s koněm a dřevěným rádlem.

Co dalšího se vám stalo na Ukrajině a tady je nemyslitelné?
Napadají mě dvě věci. Když jsem na Ukrajinu přijela, mým cílem a přáním se stalo zlepšit pracovní podmínky lidí. K tomu byla ale potřeba komunikace, kterou tam nikdo neovládal. Nepomohlo ani to, že jsem se naučila ukrajinsky. Oni totiž zkrátka nebyli zvyklí na to, že se jich někdo ptá na názor. Že potřebuje slyšet podněty a nápady z jejich strany. Já položila otázku a po ní následovalo ticho. A tak jsem zavedla novou metodu. Kdo něco řekne, dostane ledňáka. A fungovalo to. Nanuk stál tenkrát v přepočtu dvacet korun, přičemž oni vydělávali osm set měsíčně, takže to byla vzácnost.

A ta druhá, v Česku nepředstavitelná věc?
Vysvětlování slova výlet. To bylo v době, kdy už jsme k sobě se zaměstnanci měli blíž. Nezištně mi pomohli nad rámec svých pracovních povinností a já je na jedné z pravidelných schůzí pozvala na výlet. Člověk by čekal nadšení, ale nastala jen podivná šuškanda. Až pak se kolegyně, která stála vedle mě, osmělila: Co je to výlet? A já začala trpělivě vysvětlovat. Přijedou autobusy, my si do nich sedneme a odvezou nás tamhle do Karpat. Tam se projdeme, dáme si šašlik a zase pojedeme zpátky. Nakonec se ukázalo, že ty asi padesát kilometrů vzdálené hory ještě nikdo z nich nenavštívil.

A naopak? Co pozitivního jste zažila tam a u nás je ojedinělé?
Houževnatost a soudržnost lidí. To, že si všichni pomáhají. Díky ukrajinské zkušenosti jsem si uvědomila, jak zásadní jsou mezilidské vztahy na pracovišti. Jako šéf musíte dávat i uklízečce najevo, že si její práce vážíte. Musíte se za své zaměstnance umět postavit. Já se za ně na Ukrajině bila jako lvice a oni mi to vraceli.

Jak?
Zkrátka se ke mně chovali hezky. Několik lidí se mi stalo druhou rodinou. Třeba když jsem onemocněla a kašlala jako tuberák, přišli za mnou a začali na mě mluvit jak na malé dítě: Vy to potřebujete, paní Taťáno, jen se toho nesmíte bát. Neodsuzujte to, fakt vám to pomůže. A já vůbec netušila, o čem mluví. A pak z nich vylezlo: Byl to ten nejčistější pes široko daleko. Museli jsme ho zabít, aby vám bylo líp. A dali mi do ruky krabičku se psím sádlem. Nakonec mě přesvědčili. Za čtyři dny užívání jsem byla fit.

Co vám ukrajinská zkušenost přinesla?
Na jednu stranu mě zocelila, na druhou učinila sociálně citlivější. Naše firma teď spolupracuje s brněnskou SOS vesničkou.

Učíte tam cizí jazyky?
Ano, pořádáme pro děti jazykové kurzy. A taky je pro ně vytvořený praktický projekt, na němž spolupracuji s dalšími společnostmi. Dětem, kterým je patnáct plus, dáváme možnost vyzkoušet si pracovat. Zní to banálně, ale oni žijí v rodinách, které nemají klasické pracovní návyky. Jejich rodiče neodcházejí do práce, protože prací pěstouna je být doma. Povedlo se nám zajistit spoustu praxí a brigád.