Jezdit po Brně načerno se mi vyplatí, tvrdí cestující Monika

Jednadvacetiletá Monika jezdí denně městskou hromadnou dopravou, nekupuje si lístek ani "šalinkartu", jezdí načerno. Má práci, s přítelem si společně pronajímají byt a peníze podle svých slov na jízdné určitě má. Jízda načerno se jí však vyplácí.

Revizor - ilustrační foto | foto: Radek Miča, MAFRA

"Když si spočítám, kolik bych zaplatila za kartu na tramvaj a kolik jsem zaplatila doposud na pokutách, pořád se mi to vyplatilo," podotýká hovorná krátkovlasá brunetka. Monika přitom dopravnímu podniku na pokutách zaplatila už dvacet tisíc korun.

Za celé období Moničiny černé jízdy ji revizoři chytili celkem pětkrát. Podle Moniky bylo nejhorší, když ji odhalili poprvé, pak už se prý nikdy nebála. "Bylo to hned první rok, co jsem jezdila načerno. Revizor se ke mně blížil a já věděla, že není úniku. Byla jsem hodně nervózní, ale revizorům jsem poslušně odevzdala občanku a nahlásila svoje jméno," vzpomíná na svoje první chycení při činu Monika. Podle ní nemá smysl před revizory utíkat.

Brněnští cestující bez jízdenky

1997    100 tisíc lidí
1998    110 tisíc lidí
1999     94 tisíc lidí 
2000     77 tisíc lidí
2001     56 tisíc lidí
2002     68 tisíc lidí
2003     93 tisíc lidí
2004     90 tisíc lidí
2005     76 tisíc lidí
2006     76 tisíc lidí
2007     77 tisíc lidí
2008    117 tisíc lidí

Jízda načerno není pro Moniku žádný adrenalin. V klidu se několikrát za den posadí na volné místo ve voze, netěká nervózně po lidech a případného revizora nevyhlíží. Podle Moniky je většina z brněnských revizorů hodně nápadná. "Jsou si všichni mezi sebou hodně podobní, mají v ruce nebo přes rameno malou tašku, divně se rozhlížejí po voze a nikdy si nesednou, i když je volné místo," míní Monika.

Moničiny černé jízdy v městské hromadné dopravě začaly před pěti lety, v době kdy studovala na střední odborné škole. "Na šalinkartu mi peníze dávali rodiče, pak jsem ale začala kouřit a všechny peníze na městskou hromadnou dopravu padly na cigarety," přiznává dívka.

Koupit a cvaknout si lístek připadá Monice zbytečné i přes fakt, že musela dopravnímu podniku za jízdu načerno zaplatit tučnou pokutu.
 
Černá pasažérka dlouhou dobu placení pokut neřešila. "Když jsem byla na škole, peníze jsem neměla a bála jsem se o ně říci rodičům," vzpomíná dívka. Paradoxní je, že rodiče nakonec uhradili veškeré dluhy za Moničiny černé jízdy. "Dostala jsem obsílku, podle které jsem za pokuty měla zaplatit patnáct set korun, na to jsem však zapomněla a dopis nadobro zmizel v šuplíku," líčí černá pasažérka. A tak se  výše částky během krátké doby vyšplhala až ke konečným dvaceti tisícům, které uhradili moničini rodiče.

Ze svého okolí zná Monika hodně lidí, kteří si jízdenky nekupují nebo dělají podvody s šalinkartami či jízdními lísky. Nejběžnějším trikem je, že dvě osoby sdílí jednu kartu. Šalinkarta je napsaná na jednoho z nich, druhý ji má se svojí fotkou u sebe. Když pak revizoři načapají osobu bez šalinkarty, oznámí revizorům, že průkaz zapomněl doma.

Čtěte v MF DNES

Více o tématu městské hromadné dopravy a černých pasažérů čtěte v pátečním vydání regionálních příloh Brno a Jižní Morava MF DNES.

.