Životní příběh jezuity Františka Lízny je totiž výjimečný i v rámci seriálu o netuctových disidentech. Asi až historie zhodnotí, kolik zvláštností se vešlo do osudu 68letého rodáka z Jevíčka.
"Měl jsem velmi přísného otce, to byl skoro výchovný teror, co vůči mně uplatňoval, například neexistovalo, abychom každou neděli nešli na dvě hodiny do kostela. Vlastně se divím, že se mi to všechno spíš nezprotivilo. Ale ne, já sám bych nikdy nepomýšlel na to do kostela nejít," vzpomíná se svou obvyklou otevřeností František Lízna.
disidenti jižní moravyK dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy. Jaké byly hlavní události protikomunistického odboje v 70. a 80. letech minulého století v kraji? Kdo byli hlavní představitelé disentu, jaké jsou jejich příběhy i názory na minulost i současnost? Čtěte seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové. |
"Pro mne byla víra něčím úplně samozřejmým, už jako pro malého chlapce. Potom jsem také neměl mnoho přátel, vždycky jsem otevřeně vystupoval proti tomu, co se mi nelíbilo. Takže prostředím, které jako jediné v dohledu bylo pro mne otevřené, se jevila právě církev. Což byla zároveň naivní představa, protože jsem i v ní byl později velmi manipulován. Stejně jako jiní lidé," dodává.
Boty jménem Mefisto
Když si na svaté pouti v Santiagu de Compostela koupil chartista František Lízna nové boty, jmenovaly se Mefisto. Jeden zbožný konvertita mu vytkl, že chodí obutý do bot pojmenovaných po ďáblovi, na což mu Otec Lízna opáčil, že ďábel jistě zuří, když ho zbožný poutník tahá s modlitbou po všech kostelech.
Tato historka je velmi přesnou metaforou ochránce vyděděných. "Můj osud disidenta byl dán už tím, že mne v devatenácti letech zavřeli na sedm měsíců za politický paragraf. Na protest proti uvěznění kulaka, otce dívky, která se mi líbila, jsem strhl z budovy školy rudou vlajku, šel s ní v noci přes ves domů jako smrtka s kosou, roztrhal ji a rozvěsil po stromě," vzpomíná kněz.
Vězení, vojna, kněžství
Čerstvě propuštěný "kriminálník" se pak dvakrát pokusil o přechod hranic, prvně ho dva měsíce drželi ve vazbě a zavřeli ho až po druhém pokusu. V roce 1962 byl poslán na vojnu do speciálně vytvořené trestné jednotky pro zvláště nebezpečné osoby ve slovenských Michalovcích.
"Bylo to horší než vězení, zažil jsem tu dva roky opravdového teroru," vzpomíná František Lízna. "Jedině víra mne uchránila, že jsem se se zbraní v ruce neprostřílel na Západ," vzpomíná.
Protože na 1. máje odmítl pochodovat s komunistickou zástavou, skončil vojnu coby pasák prasat a ovcí. "Ty ovce se mi okamžitě rozutekly a jen tak tak se vyhnuly sousední cikánské vesnici, kde by jistě skončily na talíři," vzpomíná.
"Věděl jsem, že by to byla příležitost přišít mi sabotáž, a horečně jsem ovce hledal. Nakonec jsem je za tmy našel, jak se tlačí v houfu, a ony mne samy následovaly až k ovčinci. Tehdy mne napadlo, že bych se mohl stát dobrým pastýřem," přechází v žert a dodává, že s těmi cikány se tehdy spřátelil.
Dodnes se romskému etniku zvlášť věnuje a na protest proti českému rasismu přijal romskou národnost. Po vojně tahal stokilové pytle v cukrovaru, a protože se mezi ně schoval ve vlaku, který mířil do Jugoslávie, byl znovu zatčen a uvězněn pro pokus opuštění republiky.
Pak dělal dělníka v geologickém průzkumu. A toužil se stát knězem. Jenže olomoucký kapitulní vikář se o jeho případu poradil s estébákem, který Františku Líznovi doporučil podepsat spolupráci se Státní bezpečností - to byla jediná možnost, jak mohl mladý "kriminálník" vystudovat teologii.
Pro mladého křesťana znamenal takový přístup katolického duchovního šok. Naštěstí v roce 1968 potkal tajně vysvěceného kněze, jezuitu Jana Rybáře, který mu zprostředkoval práci ošetřovatele nemocných ve Vincentinu na Velehradě. A tady byl přijat do Tovaryšstva Ježíšova - tedy k jezuitům, kteří mu byli sympatičtí už tím, že je "komunisté démonizovali a snažili se školákům zhnusit".
Pak nastoupil do semináře v Litoměřicích a zároveň studoval teologii i cestou tajné církve.
Bez státního souhlasu
"Na přímluvu Panny Marie a svatého Ignáce, ať se z tebe stane bojovník pro Krista," žehnal všem přítomným estébákům 7. června 1974 čerstvý kněz Lízna na své první (a za normalizace jediné oficiální) mši svaté.
Takže nikdy, až do převratu v roce 1989, nedostal státní souhlas k výkonu svého kněžského povolání. Zato se pilně věnoval výrobě a distribuci katolického samizdatu, zvláště Informací o církvi, a také si dodnes pamatuje, kdo a jak udával své spolubratry i kdo z duchovního kléru kolaboroval s minulým režimem.
Takže s ním má katolická církev stále jakýsi problém. V březnu 1978 podepsal František Lízna Chartu 77. "Bylo to pro mne něco fascinujícího, cítil jsem se strašně šťastný, že se nějaká skupina lidí otevřeně postavila normalizaci, že dělá, co je třeba," vzpomíná.
Za výrobu a rozšiřovaná samizdatu i do zahraničí seděl v roce 1981 dvacet sedm měsíců. Po návratu pečoval o mentálně a tělesně postižené chlapce v borotínském ústavu.
Za rozhazování "burcujících letáků" o osudu politických vězňů ho v roce 1988 zavřeli ještě na dva měsíce, načež byl přeřazen na ženské oddělení zcela nehybných pacientek do ústavu v Černé Hoře u Blanska, kde musel (jako celibátník a kněz) denně ženy převlékat a umývat od hlavy k patě.
Ve vězení i ústavech sloužil František Lízna stále mše, křtil i zpovídal. Říká, že na to stačí být kdekoliv. "Mnozí spolubratři se mne stranili," vzpomíná. "Vnitřně jsem ale cítil, že když selžu v pomoci pronásledovaným a v boji proti komunismu, nemám proč žít." I proto jezdil na soudy s politickými vězni, posílal o tom zprávy do zahraničí a pomáhal jejich rodinám.
Nachodil 5 925 kilometrů
Po převratu se František Lízna stal vězeňským kaplanem v nejtěžších tuzemských věznicích, kde sedí doživotně odsouzení vrazi, a pomáhá těm nejbědnějším.
Dva jeho svěřenci jsou obzvláště pozoruhodní. Jednak je to předobraz dívky z Renčova filmu Requiem pro panenku, který se dnes z vděčnosti ke svému dobrodinci jmenuje René Lízna, protože se nechal přeoperovat na muže.
"Až přijdu před soudnou stolici Boží, věřím, že právě René mi tu vyprosí milost a já budu moci projít úzkou skulinkou do nebe," říká dnes o svém svěřenci, kterého stále finančně podporuje.
"Ale byla to s ním opravdu náročná služba, kolikrát jsem si tehdy říkal, že by snad bylo lepší, kdybych odešel rovnou na věčnost," dodává.
Romka Silva, alias Patrik
O jiného transsexuála - Romku Silvu, dnes Patrika, se vzdor jeho častým selháním stará Otec Lízna také dodnes. "Patrik je pro mě dar," tvrdí o něm. "Vždycky mne dokáže potěšit svým smyslem pro jakousi lehkost bytí a humor."
Už za minulého režimu začal František Lízna se svatými poutěmi. Ušel 5 925 kilometrů a svou chůzí spojil Atlantik s Černým mořem, západní poutní místo Fatimu s ukrajinským Chersones, kde na východě Evropy začalo křesťanství.
S rakovinou prostaty v pokročilém stadiu chůzí už přes čtyři roky vzdoruje smrti. Ze svých poutí zveřejňuje i literárně ceněné cestovní deníky.
"Abychom se oprostili od dědictví rudé totality, asi by bylo třeba chodit čtyřicet let pouští jako ve Starém zákoně, abychom došli do země zaslíbené," soudí s tradiční upřímností. "Ani politické strany křesťanského zabarvení nevidí často bez mlhy Boží vertikálu, jak by měly."
