Vloni v Brně vydal román Slib, který mu zakrátko vyjde i ve Vídni. V minulém roce zazářil na obrovském knižním veletrhu v Římě. Vypočítávat ale mezinárodní úspěchy spisovatele Jiřího Kratochvila by byla sisyfovská práce.
Jiří Kratochvil(*4. ledna 1940 Brno) Významný český romanopisec a dramatik. |
"Nerad se vracím ke starší práci," říká muž, který s nástupem svobodných poměrů přestal koktat. Jeden z nejlepších spisovatelů současnosti měl totiž podle vlastních slov takový strach z represí státní bezpečnosti, že díky psychickému bloku získal výraznou řečovou vadu.
Vaši poslední knihu vám zanedlouho vydají v němčině, píšete další román. Na co dál z právě minulého roku vzpomínáte nejraději?
Už předloni mne oslovili z Říma a poprosili o povídku do speciální knihy k výročí pádu Berlínské zdi. Oslovili prozaiky napříč Evropou, aby napsali krátké texty o zdech mezi lidmi. Vyšla kniha pro dospívající mládež. Něco mezi pohádkami a povídkami.
Takže jste se rázem stal autorem pro mladé čtenáře?
No já jsem v podstatě začínal jako dětský autor. V mládí jsem vyprávěl kovbojky a indiánky. Na počátku své senility se k tomu asi zase vracím. A taky to byl příjemný a v tuzemsku nepředstavitelný honorář.
Mohu se ptát na jeho výši?
Za tři normostránky textu jsem dostal v přepočtu osmnáct tisíc korun.
Dostává renomovaný autor vašeho formátu za své romány méně než dvacet tisíc za titul?
Dostává kolem třiceti tisíc. Ale zpět do Itálie. Já se tam dotazoval, zda ten honorář není omyl. Oni mi řekli, že italský, německý nebo francouzský autor by ani tak krátkou povídku za menší honorář nepsal.
No ale sladké asi bylo to uznání?
Když ta kniha vyšla, pozvali mne do Říma na prezentaci do obrovského kongresového centra postaveného v obludném měřítku ještě za Mussoliniho. Moje kniha Zeď byla na této monstrakci třetí nejprodávanější! Nakladatelka mi posléze pošeptala, že moje povídka byla z celé knihy nejlepší. Vzal jsem si k té pochvale ještě velké granátové jablko.
Píšete pozoruhodné knihy, patří vám za ně právem peníze. Nejsou ale honoráře přilepšením, o němž si jiní důchodci mohou nechat zdát?
Mám důchod osm tisíc dvě stě korun. Píšu taky, abych přežil.
Právě se ve vaší knihovně dívám na fotky loňského osmdesátníka a vašeho literárního guru Milana Kundery. Nemyslíte, že to jeho jubileum v tuzemsku poněkud zapadlo?
V Brně byla hezká konference, odehráli při ní Ptákovinu. Navíc přehnaná medializace neodpovídá Kunderovu duchu. Nedává rozhovory, nedává se fotit.
Jste v kontaktu?
Pouze telefonickém. On má ale jen moje telefonní číslo. Volal mi před čtvrt rokem. Pomohl mým knížkám ale už dříve hodně v zahraničí. Napsal, že jsou to největší události české literatury po roce 1989. To vydavatelé rádi používají.
Jste skutečně výrazné jméno českého písemnictví. I proto jsem čekal, že se budu dnes strkat s televizními štáby, kolegy z novin a rozhlasu.
Televizi nemám rád. Odmítl jsem velký rozhovor do rozhlasu. Zahrál jsem do autu velký rozhovor pro Respekt, kde mne jako policie chtěli tisknout ke zdi právě kvůli Kunderovi, což je jako Jorge Luis Borgés či Ivan Vyskočil opravdu velký Mistr.
Jak jste pocítil sedmdesátku?
Napsal mi profesor Dušan Šlosar, že lidi kvůli deseti prstům jsou zvyklí počítat na dekády, ale že ani v případě sedmdesátky o nic nejde. Upřímně by mě otrávil nějaký zájem veřejnosti. Mám rozepsaný román a potřebuju klid.
Můžu se ptát na jeho podobu?
Toto je možná můj poslední román. Původně jsem ho chtěl psát jako esej o hranicích a smyslu literatury. Chce to ale atraktivní podání. Bude to hodně krutá groteska o jisté femme fatale. Víc neprozradím.
Slib se odehrával v Brně jako všechny vaše knihy v 50. letech. Má i tato kniha nějaké konkrétní ukotvení?
Odehrává se v Brně od poloviny 90. let do současnosti. Co se ale v knize stane strašného, bude uvolněno katarzí. Vyjít by měl snad na podzim.
Před časem jste mi do rozhovoru řekl, že Herec (2006) bude váš poslední román. Je o vás zájem, byl by holý nerozum končit. Okomentujte mi ale svoje románové odcházení?
Má to jednoduché vysvětlení. Romány jsou pro mne trápení. Na sté stránce se vždy dostanu do slepé uličky. Mám pocit, že u povídek nedospívám k depresi jako u románu.
Existuje nějaká norma, kolik by měl román mít minimálně stran?
Novela by měla mít asi sto dvacet stran. Román by měl začít u sto padesáti.
Už před časem jste dostal nabídku z brněnské Reduty ke zdramatizování vašeho románu Avion...
Já už odpovídal, že do toho nemám chuť, že mne moje starší věci nezajímají. Nakonec to udělal Zdeněk Čecháček. Nevím, jak si s tím nějaký režisér poradí.
Jak vidíte sám svoji tvorbu z hlediska čtenářské optiky? Jste přístupný, nebo komplikovaný autor?
Píšu po svém a hodně se přitom trápím. Nebavilo by mne psát třeba jako Viewegh.
Co máte proti autorskému stylu nejprodávanějšího spisovatele ze stejné brněnské vydavatelské stáje?
Je to napsané virtuózně. Říkám tomu elegantně vyrobené zboží. Já jsem ale z psaní někdy na pokraji blázince.
Děláte třeba někomu rádce z mladších autorských generací?
Stýkám se pouze s mladým českobudějovickým autorem Janem Davidem Žákem, který mne jako můj původní čtenář sám oslovil a poslal mi své knihy. Žádný autor jiného nemůže nic naučit, musí si na vše přijít sám. V devadesátých letech mne oslovila spoustu autorů, ale byli to grafomani. Žákův román je dobrý.
Už jste jistě dávno předmětem literárního výzkumu...
V nakladatelství mají zákaz dávat na mne kontakty. I tak mne oslovilo několik autorek diplomových prací a chtějí se se mnou setkat. Odmítám to. Nemohu se vyjadřovat sám k sobě. I tak mi tři diplomky přišly. Nerad o sobě čtu. Výjimkou jsou recenze.
Vloni se hodně mluvilo o dvaceti letech tuzemské svobody. Vy jste nedávno tvrdil, že jste byl nejšťastnější při pražských setkáních zakázaných spisovatelů v polovině 80. let?
Já se v těch letech strašně bál kriminálu. Neměl jsem jméno. Strýc ve Svobodné Evropě, otec v exilové politice. Nikdy se nic nestalo. Jsem introvert a při těch setkáních jsem paradoxně žil společenský život.
Do jakého kroužku patříte dnes?
Dnes nikam. A tak to má být. Spisovatel má být svobodný. Jsem v Obci spisovatelů, ale jen formálně. Bylo mi stejně jako z PEN klubu trapné odejít.
Je to pro vás satisfakce, že jste v letech svobody oceňovaný a vydávaný?
Je to především radost. Mám čas na psaní, což jsem třeba jako pomocný dělník neměl. Uvítal bych, kdyby to bylo o deset let dřív.
Jak se tedy na dvě poslední dekády naší společnosti díváte?
Nemohu to posoudit objektivně. Pocit euforie, že smím publikovat, překrývá i negativní vjemy těch dvaceti let. Méně proto vnímám bolesti, které reflektuje většina lidí, jež zakázaní nebyli. Periodu po roce 1989 považuju místy za komickou, ale život ve svobodné zemi je k nezaplacení.
