Kamilu Zlatuškovou uvidí diváci v televizi každou neděli večer, je jednou z matek v dokumentární seriálu Čtyři v tom.

Kamilu Zlatuškovou uvidí diváci v televizi každou neděli večer, je jednou z matek v dokumentární seriálu Čtyři v tom. | foto: Jiří Salik Sláma, MAFRA

Mainstream a stojaté vody mě nudí, říká producentka kontroverzní Tečky

  • 26
Upozornila na sebe jako producentka pořadu ČT, v němž se "šňupalo z Bible". Dělat rozhovor s producentkou a režisérkou Kamilou Zlatuškovou znamená, že je stále o čem mluvit. Natočila dokument o malých Romech - a měla štáb i u vlastního porodu. Je totiž jednou z aktérek seriálu Čtyři v tom.

Na mateřskou místo vás nastoupil váš manžel Martin a celé to zachytí druhá řada televizního dokumentárního seriálu Čtyři v tom. Viděla jste ho?
Na půl oka. A dál nechci, potřebuju se na to podívat až s odstupem, myslím, že tým okolo seriálu odvedl skvělou práci, ale třeba z promítání vlastního porodu jsem odešla se slzami v očích. To prostě nešlo.

Kamila Zlatušková

  • Narodila se v roce 1981 v Brně, vystudovala scenáristiku a dramaturgii na JAMU, studovala však i žurnalistiku na Masarykově univerzitě a také obory Film Studies a Broadcasting na univerzitě v americké Nebrasce.
  • Nyní jako kreativní producentka vede multižánrovou tvůrčí skupinu v ČT Brno. S kolegy pracují především na vývoji nových televizních formátů.
  • Mezi pořady, které produkují, patří třeba série živých přenosů Tečka páteční noci. Ale i nový dokument Bohdana Bláhovce Show! o zákulisí českého hudebního průmyslu (Cena české filmové kritiky za nejlepší dokument a nominace na Českého lva) nebo hraný film Zázrak režiséra Juraje Lehotského (oceněný např. na festivalu v Karlových Varech).
  • Známý je též její režisérský projekt Ptáčata, časosběrný seriál o romských dětech z Brna. Jeden ze samostatně zpracovaných příběhů Ptáčat o desetileté Janičce získal cenu za nejlepší český vědecko-populární dokument a nominaci na Japan Prize 2013.
  • Zároveň pokračuje v doktorském studiu a také se věnuje pedagogické činnosti.
  • Má manžela Martina a syna Filipa, všichni tři nově účinkují v dokumentárním seriálu České televize Čtyři v tom (čtyři v tom proto, že seriál sleduje celkem čtyři nastávající matky). První díl odvysílala televize v neděli večer.

Jaké to je být naopak před kamerou, a ne za ní?
Nápad zúčastnit se konkurzu vzešel vlastně od mého muže. A já si asi trochu lehkovážně řekla, proč ne. A že by bylo dobré ukázat, jak fungují pracující matky. Český přístup je třeba na rozdíl od skandinávského sto let za opicemi. A můj muž - který vypadá, jak vypadá, je tetovaný, provozuje hudební klub a hraje hokej - opravdu nastoupil na mateřskou, tedy rodičovskou dovolenou. Mám dojem, že u nás ještě panuje představa, že takový muž je chudáček, typ se shrbenými ramínky, který dělá to, co mu žena řekne. To rozhodně není náš případ a já to chtěla ukázat. Druhou motivací bylo, že sama přemlouvám lidi, abych je natáčela, takže je dobré si to zažít i z druhé strany.

Je to těžké? Mít štáb v tak silném životním momentu, jako je porod?
Měla jsem docela náročný porod, a kameru jsem moc nevnímala. Ale tu pro mě nejintimnější a nejsilnější situaci, která je v seriálu v pátém díle, nenatočil štáb, ale já sama malou ruční kamerou. Ale to nebudu prozrazovat.

Co byla nejtěžší zkouška těhotenství za přítomnosti kamer?
Nejtěžší zkouška mě teprve čeká, a to bude odvysílání seriálu. A bude to reakce té, jak se píše v posledním Respektu, nejaktivnější skupiny českého internetu, žen na mateřské dovolené. A myslím, že ani já a třeba ani lesbická matka Kristýna, která je jednou z dalších postav dokumentu, nežijeme úplně tak, že by nás bylo možné hned a bezvýhradně přijmout. Ale to je v pořádku.

Nedávno mě pobavila těhotná kamarádka větou: Jakmile máš velký břicho, jsi veřejný majetek a každý, i cizí lidi, ti radí jak žít, rodit, co si máš myslet...
Přesně. To je šílený. Něco podobného právě po odvysílání čekám. Ale když nečtete diskuse, Mimibazar a facebooková vlákna, dá se tomu vyhnout. A je vážně zarážející, jak česká společnost považuje matky s miminem za nesvéprávné. U mě se normálně rozvinulo něco ve smyslu sociální fobie. Bojím se chodit po šesté večer s kočárkem po ulici. Protože na mě cizí lidi útočili, co dělám takhle "pozdě" s kočárem venku.

S dítětem v šátku to bylo takové i přes den. Jestli se třeba nebojím, že dítěti ublížím... Pravidelně to byly ženy okolo padesáti nebo šedesáti let. Ale na druhou stranu já po Ptáčatech už vlastně strach nemám, myslím, že už žádné reakce nebudou tak drsné jako ty na dokument o romských dětech.

A divačky asi budou řešit i to, jak jste si mohla dovolit nechat dítě s mužem a jít do práce. Co ale říkáte na názory, které muže na mateřské neodsuzují, ale sýčkují, že když se pracující žena vrátí večer domů, vlastně jí začíná druhá šichta - musí třeba ještě uklidit, protože chlap prostě jen hlídá děcka...
To je otázka priorit, my asi nikdy nebudeme dokonalá domácnost, ale rozhodně nemám pocit, že domů přicházím na druhou směnu. Navíc nám pomáhají babičky. Snad jsme dospělí lidé a domluvíme se, navíc v době myček a praček a sušiček je všechno snazší. A já naopak Filípka večer moc ráda koupu, zpívám mu a uspávám ho, máme spolu dvě hodiny intenzivního kontaktu. A je to pro mě paradoxně silnější, než když jsem s ním byla po porodu celé dny, to už je člověk takový utahaný a trochu nevnímá, co je důležité.

Jak zvládá otcovskou roli Martin?
Je senzační. Když byl asi desátý týden po porodu a mělo dojít k předání péče, tak trochu panikařil. Ale teď mají pánové spanilou jízdu, jsou aktivní, chodí na dětská cvičení i běhat s kočárkem, zrovna včera mi Martin hlásil, jak uběhli na vycházce 23 kilometrů. A teď jsme měli i takovou krásnou večerní scénu.

Kluci sami doma. O jejich syna Filipa se doma stará jeho otec Martin

Já si v posteli ťukala něco pracovního do notebooku a on si četl knížku o výživě. Před pár měsíci nemyslitelné. My si od začátku řekli, že perfektní rodiče nebudeme, a je to velká úleva. Hlavně žádný stres. A měli jsme samozřejmě štěstí v tombole na klidné miminko. Sice všichni říkají, že je po tatínkovi, ale Martin je stejně horká hlava jako já, akorát se to nepodařilo do dokumentu natočit, ačkoliv je tam s Martinem jako tatínkem asi hodně vtipných scén.

Rušno máte poslední dobou vlastně nonstop i v pracovním životě. Po kauze Vanessa, kdy frontman šňupal z Bible a vůbec se tam vyváděly různé věci, už asi nikoho nepřekvapí, že brněnská Tečka páteční noci, kterou produkujete, má přezdívku punková... Libujete si v boření hranic?
Nemyslím, že si v tom libuju, ale mainstream, tedy hlavní proud, i stojaté vody mě nudí. Objevovat objevené, zprostředkovávat lidem názory, se kterými sami souzní, není podle mě věc, které bych se jako zaměstnankyně televize veřejné služby měla v masovějším měřítku věnovat. Pro mě je například velkou inspirací legendární producent a můj současný kolega Čestmír Kopecký. Jeho věci jsou i s odstupem mnoha let skvělé. Přitom tehdy to byl totální okraj. Třeba Česká soda, to byl na začátku pořad, který byl úplně mimo cokoliv myslitelného...

Zrovna nedávno jsem se dívala na staré díly České sody na YouTube a říkám si: To by už dneska v televizi neprošlo, to je tak nekorektní.
Právě. Čestmír říkal, že v 90. letech lidé tolik neřešili pravidla, tím pádem byl větší prostor i chuť pro experimenty. Jak na straně producentů, tak na straně diváků. Teď jsme všichni opatrnější a často jdeme příliš při zdi. Já bych ale nerada, abych se za dvacet let ohlédla zpátky a zjistila, že jsem neudělala nic, co by stálo za vzpomínku. V osobním životě i v práci. Není to tak, že bychom šli za každou cenu po kontroverzi. Na druhou stranu tu panuje určitá letargie, hlavně v oblasti kultury. A není od věci ji občas kreativně nabourat. Ačkoliv Vanessa v Tečce tu letargii tedy nabourala v docela sebevražedné rychlosti.

Když se ohlédnete, je tedy Vanessa v Tečce to, co vám dává smysl?
Bylo to na té hranici. Způsobilo to hysterii, ale v negativním i pozitivním smyslu (vyjádření Rady pro rozhlasové a televizní vysílání čtěte zde) . Spousta lidí byla až nekriticky nadšená, jiní naopak silně pohoršení. Moje ohlédnutí vyzní dobře. Diváci, kteří mi psali pozitivní ohlasy, nejvíc ocenili fakt, že ČT neztrácí vazbu na určitý typ publika. Tím pádem i kontakt s realitou a smysl svojí existence. Ale třeba mi psala i paní z Karviné, že je rozvedená, je jí padesát, má dvě děti a moc ráda na naše Tečky kouká, protože se dozvídá nové věci.

Tečka s Vanessou se stále řešila... A mezitím vzbudil rozruch další díl s docentem Václavem Stratilem, který v pořadu zpíval Sieg Heil, baby.
Zrovna z této kontroverze úplně radost nemám, ačkoliv je samozřejmě jasné, že šlo o nadsázku. My jsme se vůči tomu celému v živém vysílání hodně vymezili, a docent Stratil se dokonce na závěr svérázně omluvil. Výtvarník Stratil jednoznačně patří na ČT Art. My ještě musíme najít formu, jak takové věci lépe a důkladněji vysvětlovat, zařazovat do kontextu. To vnímám jako nedostatek. Zparafrázuju Cimrmany: Vytvořili jsme umělecký kanál a oni nám tam začali chodit umělci.

Už vás v televizi berou jako problémistku, když jdete s dalším plánem na Tečku? Je to od vás cílené?
Nejsem problémistka, jen nechci dělat věci při zdi. A už vůbec ne proto, abych měla takzvaně klid. A hlavně na Artu neděláme jen Vanessu a Stratila. Poslední Tečka na téma spirituální hudba byla krásná. Chystáme Tečku o ukrajinském i běloruském undergroundu. A k tomu všemu jako celku je současné vedení ČT velmi vstřícné. Navíc, pokud bych skutečně cítila, že jsem udělala něco špatně, tak odejdu sama, jsem docela hrdopýšek. Ale nepovažuju se za buřičku, nicméně jak jsou tady ty stojatý vody, tak se to pobuřování stane tak nějak samo...

Co naopak pobuřuje vás?
Hrozně mě vytáčejí věci, které prošumí. Nic se nestane. Je to podle mě zbytečná práce, vyhozené peníze. Taky mě mrzí, že u nás dokumentární tvorba lidi víc nerozhýbává. Třeba v Dánsku chodí na dokumenty do kin mnohonásobně víc lidí než na hrané filmy. To je u nás úplné sci-fi. Přitom jsou české dokumenty skvělé. Ráda bych byla jejich popularizátorkou. Ale lidé chtějí oddech, jednoduchou zábavu. My můžeme jen doufat, že je novými formami a dobrým zpracováním zaujmeme. Ale nejsem naivní. Nejsme Dáni.

Jeden z vašich asi nejvýraznějších počinů a sama říkáte, že i srdcovka, jsou Ptáčata. Vaše maminka učila na brněnské Merhautce, kde vznikla na základě petice třída romských dětí. Což vyvolalo pobouření a vy jste s nimi začala točit Ptáčata.
Nelíbilo se mi, že je ta petice bez debat strčila do kolonky vyvrhelové. To je šílená startovní pozice. Ostatně reakce na příběh českých paterčat jsou toho možná ještě horším důkazem.

Zasáhli jste publikum tak, jak jste chtěla?
No, těžko říct, zpětně jsem zjistila, že ačkoliv jsme to cílili na diváky ve středním věku, mnohem víc to oslovilo obyčejné, podobně staré děti. Z jejich ztotožnění jsem měla radost. To je důležité publikum, zjevně si váží toho, že mu nenabízíte šišlavý pořad pro děti, že je nepodceňujete, ale přitom uchováváte ten dětský pohled na svět. Další kladné ohlasy jsou od skupiny lidí, kteří mou práci znají, fandí nám. Pak mám v mailu i dopisy, které jsou ostré, nadávají mi do cikánofilek a černých sviní, těší se, až mi někdo ublíží, ale s tím jsem počítala. Ale pak je největší skupina lidí, kterým to je jedno a jdou s proudem. To mě mrzí nejvíc. S tím je třeba pracovat, ovšem recept na to nemám, to by bylo asi na Nobelovku.

Jak vám je, když si čtete na filmovém webu ČSFD.cz komentáře a hodnocení Ptáčat? Narážím na to, že i tam je rasistických příspěvků dost.
Nejen tam je vidět ta kontroverze, hodnocení je tam buď pět hvězdiček, nebo nula. Tyto komentáře už ale nemám sílu číst. Nikde, ani pod články v médiích. Co mě ale štve, že si je můžou číst sama Ptáčata. Já jsem třeba Janičce říkala, ať ty debaty neotevírá, což samozřejmě nevydržela, a pak z toho byla hrozně smutná. Paradoxně pomohlo to, že jsme si pak z toho udělali srandu v internetovém pořadu Streamu s názvem Slušný Čech, kde Honza Jablunka ze Žít Brno čte s notnou dávkou sarkasmu tyto příspěvky nahlas. Z Jany to trochu spadlo, pochopila, že ti lidé neřeší ji, ale spíš sebe a svoje frustrace.

Je něco, co byste chtěla natočit, ale tušíte, že to nejde?
No, to je asi moje prokletí, protože já si myslím, že všechno jde, a fakt to zkouším. (smích)