Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Karel Satoria byl disident a rebelantský kněz

  11:53aktualizováno  11:53
DISIDENTI JIŽNÍ MORAVY - Kněz, generální vikář, trapistický mnich. Chlap, který "padal" na jednom z prvních rogal u nás, disident, čestný a mravně nekompromisní člověk. Při tomto výčtu nejde o různé osoby, to všechno skrývá osud Karla Satorii, dnes řádového bratra Martina příslušejícího ke křesťanskému kontemplativnímu řádu trapistů.

Karel Satoria | foto: archiv

"Pocházím z Křižanova, rodiště svaté Zdislavy, kde jsem 26. dubna 1953 jako nejmladší ze čtyř sourozenců spatřil světlo světa," začíná svůj příběh Karel Satoria z "klasicky věřící" katolické rodiny.

"Víra byla pro mne něco velmi přirozeného, měl jsem ji totiž odkoukanou od dobrých lidí, kterým pomáhala v tom, aby byli takoví, jací jsou. A já se jim chtěl podobat," vzpomíná bratr Martin, jehož rodiče postihl v roce 1948 komunistický puč.

Po komunistech zůstaly dluhy

"Můj tatínek po válce odkoupil polovinu železářské firmy Košťál-Sláma, kterou komunisti znárodnili. Navíc v roce 1946 před naším domem v Křižanově mého nejstaršího bratra zajelo auto, což maminku velmi těžce zasáhlo," pokračuje ve vzpomínkách Karel Satoria.

"Za komunisty zabranou živnost zůstaly rodičům dluhy, které museli splácet. Tatínek potom pracoval ve Žďasu jako tavič. Měl dělat dokonce mistra, ale protože odmítl vstoupit do strany, byl okamžitě přeřazen na místo vazače s daleko nižším platem, z místa úřednice vyhodili také mou maminku, která pak pracovala jako lesní dělnice, a mou sestru, co právě nastoupila na matematicko-fyzikální fakultu, z vysoké vyloučili. Navíc vzali naší rodině polovinu bytu," popisuje důkladnou pomstu režimu bratr Martin, který však ve své rodině nepamatuje žádnou zahořklost.

Karel Satoria (vlevo) se roku 1990 na žádost biskupa Cikrleho stal generálním vikářem.

"Rodiče otevřeně mluvili o tom, co jsou komunisti zač, ale třeba svého tatínka jsem nikdy v životě neslyšel říct sprosté slovo, a to nejen na jejich adresu," vzpomíná Karel Satoria.

Velký bratr ho zaregistroval už na gymnáziu

Na gymnázium ve Velkém Meziříčí Karla Satoriu přijali v roce 1968, jediném čase "odměku", kdy se na posudky nebral zřetel.

"Třicátého dubna 1969 jsme se cestou z pálení čarodějnic s kamarády rozhořčili nad rudou vlajkou, která visela na základní škole v Křižanově, takže jsme ji strhli. Jenže ředitel školy něco asi tušil a ve škole i přespával. A hned zavolal policii, která nás odchytla a odvezla na stanici, kde jeden z kluků nevydržel a přiznal se. Ale tehdejší náčelník, kapitán Zavřel, velice slušný člověk, z toho do protokolu udělal klukovinu a zametl věc pod stůl. Nicméně Velký bratr už mě měl zaregistrovaného," soudí bratr Martin.

Budoucí kněz v opozici

Pro kněžskou cestu se Karel Satoria rozhodl bez nejmenšího nátlaku demokraticky smýšlejících rodičů. Původně se sice hlásil na medicínu, ale kvůli prvním politickým procesům počínající normalizace zvolil nakonec školu, která se podle jeho mínění jediná mohla otevřeně stavět proti zvrácené ideologii tuhnoucího režimu.

Po čtvrtém ročníku musel Satoria teologii přerušit a jít v roce 1975 na dva roky na vojnu. Přidělili ho k tankistům v Žatci. "Tam jsem asi deset dnů před volbami oznámil, že se jich nezúčastním," vzpomíná na nejtužší dobu normalizace v roce 1976 bratr Martin.

Volby kandidátů Národní fronty

Tehdy totiž vojáci chodili k šaškárně zvané "volby kandidátů Národní fronty" manifestačně a předtím podepisovali závazky.

"Zažil jsem, když na vojně přejel jednoho kluka tank, ale to nevyvolalo takový rozruch jako mnou ohlášená neúčast na volbách," vybavuje si bratr Martin dny, kdy měli jeho nadřízení po hodinách rozepsané služby, aby ho "zpracovali".

Karel SatoriaKarel Satoria

V den voleb dokonce volební urnu Satoriovi přenesli k náčelníkovi do kanceláře, kde sám velitel divize, povolaný jako poslední šance, vytáhl flašku koňaku.

"Říkal jsem si, že se po tom všem na vycházku dlouho nedostanu, a tak že si dám," líčí společné popíjení Satoria, kvůli kterému plukovník coby vládní zplnomocněnec prodloužil dokonce čas, kdy měly volby skončit.

"Pak si velitel povzdechl, že to asi k ničemu nebude, a následky ať si tedy nesu sám," končí historii svého dalšího škraloupu Satoria, který hned druhý den ráno musel odejít z kanceláře do kotelny, aby se při vyvážení žhavého popela kál.

Během vojny přijel za Satoriou spolužák z teologie, chartista Václav Malý. Přivezl mu výtisk s prohlášením Charty 77, s nímž Satoria seznámil své kamarády na vojně. "Okamžitě mi vybrakovali skříňku a udělali osobní prohlídku," vzpomíná "nepřítel režimu".

"Jenže prohlášení Charty jsem měl složené ve vojenské knížce, kterou jsem při vyprazdňování kapes pevně svíral v ruce. Od té chvíle jsem musel počítat s bonzáky i v okruhu kamarádů," dodává Satoria, který při hromadném cvičení na Doupově jako jediný nezvedl ruku, když celá tamější armáda odsuzovala "zrádce a samozvance" z Charty 77.

Čekali, že se ožení

Po návratu z vojny Satoria teologii díky nedůslednosti režimu kupodivu dostudoval a v roce 1978 byl vysvěcen na kněze, i když, jak říká, "socialistický pes by po přečtení posudků ode mě kůrku chleba nevzal".

"Stejnou nedůslednost jsem po listopadu 1989 objevil i v archivech Státní bezpečnosti," vybavuje si Karel Satoria. "Dočetl jsem se, že mi byl ke 30. listopadu 1986 odebrán státní souhlas k výkonu kněžského povolání - ale přitom mi to nikdo neřekl a já jsem byl knězem ve Vrbici u Břeclavi stále. Možná čekali, že se ožením," usmívá se.

Bratr Martin sice mužnost pokládal za povinné vybavení kněze, ale hlavně v tom smyslu, že by i v církvi měl existovat alespoň základně organizovaný odpor proti totalitní svévoli.

Když se tedy konal celostátní sjezd kolaborantské církevní organizace Pacem in terris, sepsal Satoria otevřený dopis, kde přítomné duchovní vyzval, aby svoji kolaborantskou činnost nenazývali bojem za mír.

Byl též na většině akcí brněnského disentu. Šířil také Informace o Chartě a o církvi, za což byl až do listopadu 1989 trestně stíhán.

"Potřebuji vidět Boha zde a nyní"

V květnu 1990 se Karel Satoria stal brněnským generálním vikářem, byť chtěl hned po převratu odejít do kláštera, protože cítil, že role církve jako významného opozičního prvku skončila.

"Za dva roky svého vikářování jsem získal opravdu hodně nepřátel, měl jsem totiž na starosti přesuny kněží. Na mnoha živých farnostech v centrech byli za normalizace pochopitelně ti nejloajálnější. A naopak. Došlo asi ke 140 přesunům, takže nejmíň sedmdesát lidí mě od té doby moc nemuselo," usmívá se bratr Martin, který v roce 1992 na deset let odešel do francouzského trapistického kláštera, kde "se toho moc nenamluví, modlí se tam a pracuje".

V roce 2002 se vrátil a v lesích u Dobré Vody na Karlovarsku vedl stavbu prvního trapistického kláštera u nás. Ze zdevastovaného barokního statku vzniklo i architektonicky zdařilé dílo předního světového minimalisty Johna Pawsona.

Pak se Satoria ujal další ruiny a s několika sobě podobnými opravuje, modlí se a pracuje na pronajaté faře z 18. století nedaleko Telče.

"Současné pojetí mnišské služby, jak jsem ji vnímal ve Francii a přestěhovalo se i do Čech, má podle mého rezervy, především co se týká odvahy chtít vidět Boha hic et nunc, tedy zde a nyní," podotýká bratr Martin ke svému současnému pobytu mimo klášter.





Hlavní zprávy

HOOK CZ s.r.o. - Markéta Prokešová
Strojírenský konstruktér

HOOK CZ s.r.o. - Markéta Prokešová
Jihomoravský kraj
nabízený plat: 23 000 - 28 000 Kč

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.