Matka odebraného Davídka Iwona Agata Moskalowá | foto: Monika Hlaváčová, MF DNES

Kauza malého Davida, kterého dal soud do ústavu, se přiostřuje

  • 42
Případ jedenáctiletého Davida, kterého brněnský městský soud umístil do Dětského centra Brno, protože rodiče nejsou devět let schopni se domluvit na jeho výchově, se přiostřuje. V kauze zřejmě přibudou další trestní oznámení.

Další trestní oznámení na sebe už devět let podává chlapcova matka Iwona Agata Moskalowá a otec František Szepessy.

Na stranu matky se nyní postavil Spolek Šalamoun. Ten kritizuje postup soudu i úřadů. Jeho zástupcům se nelíbí, že David je v ústavním zařízení už skoro šest týdnů jen proto, že matka nechce otci syna svěřovat, protože věří, že dítě v minulosti sexuálně zneužíval.

"Dítě je rukojmím státu"

Kauza v datech

V květnu 1997 se jednatřicetileté Iwoně Agatě Moskalowé a pětapadesátiletému Františku Szepessymu narodil syn David.
V roce 1999 matka s dítětem od druha po 12 letech soužití odešla, otec si syna bral na víkendy, v roce 2000 ho ale tři měsíce nevrátil. Chlapec se začal chovat divně.
V říjnu 2000 podala Moskalowá na Davidova otce trestní oznámení kvůli sexuálnímu zneužívání syna, které potvrdily tři odbornice.
V prosinci 2000 Okresní soud Brno-venkov zakázal otci s dítětem styk kvůli podezření ze zneužití, trval do léta 2002. V mezičase další znalci zneužívání hocha vyvrátili.
Další zákaz soud vydal v říjnu 2003 (trval do roku 2006). Matka měla otci dítě dávat, opakovaná nařízení soudu však ignorovala.
5. ledna Městský soud v Brně nařídil chlapce umístit do Dětského centra Brno, 12. ledna tam Davida přivezli, v zařízení je dodnes.

"David je brán jako rukojmí státu, i když jde o jedenáctiletého chlapce, jeho vůle je ignorována. Chápu, že stát chce zajistit, aby dítě mělo oba rodiče, ale nelze ho proti jeho vůli dát do zařízení, kam nechce, je to traumatizace dítěte," tvrdí John Bok ze Spolku Šalamoun.

Sdružení se podle něho kvůli případu nyní obrátí na magistrát, který dětské centrum na Hlinkách zřizuje, i právníky. Postihnout chce ředitelku centra i soudkyni, která do něj dítě poslala.

Ředitelka Dětského centra podle Šalamounu svévolně omezuje kontakt chlapce s matkou, soudkyně zase v usnesení ignorovala fakt, že soudy opakovaně styk otce s dítětem zakázaly.

"Zvažujeme trestní oznámení na ředitelku zařízení Evu Pilátovou pro zneužívání postavení v neprospěch dětí i kárnou žalobu žalobu na soudkyni Mádrovou," dodal Bok.

"Dítě potřebuje neutrální prostředí"

Soud i vedení zařízení si však stojí za svým. "Jednáme v zájmu dítěte, které trpí syndromem zavrženého rodiče. Je třeba, aby se dostalo do neutrálního prostředí," tvrdí shodně.

Podezření ze zneužívání dítěte otcem totiž jedni znalci před devíti lety potvrdili, další vyvrátili. Soudy pak matce opakovaně nařizovaly Davida otci předávat, ta to však stejně jako chlapec odmítala.

Za maření výkonu úředního rozhodnutí už jí dokonce soud v únoru vyměřil patnáctitisícovou pokutu, když ji nezaplatí, půjde na tři měsíce do vězení. A dítě 12. ledna skončilo v Dětském centru Brno. Tam za ním otec dochází.

"David je někde, kde vůbec být nemá. Sám řekl, že v ústavu být nechce, že se mu tam nelíbí, že se nechce vídat s otcem. Jeho práva, zaručená Úmluvou o právech dítěte, jsou v tomto případě porušována tak závažným způsobem, že se případem musíme zabývat," vysvětluje i Renata Bernardi, která Moskalowé v kauze pomáhá.

Zástupkyně rodiny Renata Bernardi ze spolku Šalamoun

Lidé ze Šalamounu podle ní dokonce zvažují, že se postaví i za další děti a rodiče. "Chceme založit Šalamounek, který by řešil podobné případy," dodává Bernardi.

Je to válka Roseových

Brno - Jedenáctiletého Davida poslal do Dětského centra Brno městský soud. Rodiče se totiž už devět let nejsou schopni domluvit  na jeho výchově. "V podobných případech se obecně jedná v zásadě  o nenávist rodičů jednoho vůči druhému a vše ostatní je pro ně vedlejším aspektem," vysvětluje Roman Kiš, místopředseda soudu, který má na starosti opatrovnický úsek.
 
Je běžné, že soud umístí dítě do ústavního zařízení, když se rodiče nejsou schopni domluvit?
V žádném případě není a jedná se vždy o mimořádné opatření. Je to totiž velmi brutální zásah do života dítěte. Když se rodiče nedokážou domluvit vůbec na ničem ohledně svého vlastního dítěte, velmi těžko se hledají jiné cesty. Naštěstí většinou, i když mají rodiče vzájemné spory a nemají se rádi, děti jsou pro ně na prvním místě a jsou v rámci výchovy dítěte schopni o něj řádně pečovat.

A když se nedomluví, nelze věc řešit jinak než odebráním dítěte?
Já jsem osobně velkým zastáncem střídavé péče, přičemž v podobných případech, které se naštěstí dají počítat na promile, to ale nepřipadá v úvahu. Jsou mezi námi totiž i rodiče, kteří vedou vzájemnou nesmiřitelnou a nikdy nekončící bitvu, jednají nekompromisně a nehledí ani na své vlastní děti, které často používají  jako zbraň a neuvěřitelně jim ubližují. Reagují většinou velmi nepřiměřeně. Rodič ve snaze ublížit tomu druhému pak neposílá dítě hrát si ven, aby ho byť i náhodou druhý nepotkal, neovlivňoval či neodvedl. Dítě často nechodí do zájmových kroužků, nemá kamarády, je spíše uzavřené do sebe a nedokáže již samo ani svobodně komunikovat. Dítě je tímto způsobem nepřímo psychicky týráno a téměř vždy je tento stav  provázen i syndromem zavrženého rodiče. Děti tento stav poznamenává často na celý život.

A vyřeší to fakt, že se dítě umístí do zařízení?
Umisťování dětí do ústavu je mi proti srsti. Problém je ale v tom, že v podobných případech soud osobní problémy rodičů nevyřeší a vždy, nechť rozhodne jakkoliv, bude jeden nebo druhý velmi nespokojený. Otec i matka pak následně podávají další a další podněty, návrhy a předběžná opatření, neustále se odvolávají, spisy mívají i tisíce stran a v jednu chvíli často leží na soudě třeba i tři zcela odlišné návrhy v jedné probíhající kauze. To je téměř neřešitelná situace, jelikož si rodiče dělají ze soudce svého vlastního arbitra, který však má na starost stovky dalších soudních kauz.

Je běžné, že umístění do zařízení nemá časové omezení a návštěvy rodičů nestanoví soud, ale řídí je vedoucí zařízení?
Doufám, že ano, je na samotném centru, aby návštěvy vždy upravilo v zásadě pouze dle aktuálního psychického a fyzického stavu dítěte a jeho školních a mimoškolních aktivit a rozhodlo, zda a v jakém rozsahu styk bude uskutečněn. Dítě psychicky poškozené syndromem zavrženého rodiče má v sobě uměle, záměrně a dlouhodobě pěstovaný blok, který by měl být citlivým způsobem zmírněn či odstraněn. Soudce osobně v zařízení není přítomen, nezná skladbu dne dítěte, a jaká je jeho psychická pohoda.

Spolek Šalamoun, který se do případu malého Davida vložil, tvrdí, že dítě je rukojmím, že je v ústavu proti své vůli, aby ono i matka změnily názor na otce, s nímž se nechce vídat.
To je vcelku extrémní názor, avšak dítě je skutečně rukojmím, ale nikoliv soudu, avšak svého vlastního rodiče, který velmi radikálně odmítá respektovat zákon a rozhodnutí soudu. Kolegyně Mádrová je zkušená, mírná a velmi rozumná soudkyně a hovořit v takovém případě o rukojmím soudu je falešné a populistické a dostává to příchuť anarchie (podpora nerespektování zákona). Pokud je dítě dle odborných a znaleckých posudků jedním z rodičů silně a mnohdy i trvale psychicky poškozeno a pokud tento rodič odmítá s kýmkoliv komunikovat, chodit do poradny, zavírá dítě doma a svým způsobem ho vlastně týrá, jelikož mu neumožňuje žít život běžného bezstarostného dítěte, nezbývá než dítě odebrat. I proto, aby mělo konečně kontakt a případnou pomoc a radu psychologů či psychiatrů.

Šalamoun ale namítá, že David s otcem nechce být a že se ho na to u soudu nikdo ani neptal.
Soudci se dětí ptají na jejich názor, pokud však dítě zcela zřejmě odříkává nazpaměť naučené fráze svým rodičem a když tento rodič o druhém rodiči dítěti něco tvrdí, poté i tisíckrát opakovaná lež se stane pravdou. Poté dítě již nemá svůj názor, ale je tou pomyslnou zbraní a hračkou bez vlastního reálného názoru. Následně nezbývá nic jiného než dlouhodobá a trpělivá činnost psychologů. Soudům nejde o podporu kteréhokoliv z rodičů, jenže dítě má právo na oba rodiče. Nikdo je ale nebude nutit do kontaktu, který samo přirozeně, avšak nikoliv naučeně odmítá. To by jistě způsobilo další trauma.

Matka tvrdí, že od začátku chrání jen syna před otcem, který jej zneužíval. Potvrdily to i posudky znalců. Jenže další znalci řekli, že chlapec zneužitý nebyl. Umíte to vysvětlit?
Nemám tušení, proč jedni znalci dospěli k názoru, že dítě bylo zneužíváno, a další dospěli ke zcela opačnému názoru. Tento rozpor by mělo řešit ministerstvo spravedlnosti, orgány činné v trestním řízení či lékařské komory, kde by znalci vysvětlili, jak dospěli ke svým závěrům a zda jsou také schopni znaleckou činnost vykonávat, když se jejich posudky tak diametrálně liší.

Přesto to vypadá, že se rodiče prostě nedomluví, matka trvá na svém, otec také. Co bude s Davidem, tahanice trvají devět let, to stráví roky v ústavu?
Mělo by se vždy jednat o co nejkratší dobu dnů či týdnů, aby rodičům byl dán čas pochopit, že se v dané kauze vůbec nejedná o ně, o jejich majetek, zhrzenou lásku, uraženou ješitnost či jen v uvozovkách o pouhou zášť, že se tady jedná výlučně o jejich dítě, které oni sami svým chováním dostali tam, kde v současnosti je. Pokud se rodiče nedomluví, soudu stejně nezbude nic jiného než na základě psychologických a psychiatrických posudků na dítě i oba rodiče rozhodnout, které výchovné prostředí v té citové bídě bude pro něj méně zatěžující. Dítě většinou teprve, až když dospěje, pozná, kdo z rodičů byl hodný a kdo zlý a s kým chce nadále udržovat kontakt. Spor trvá devět let, protože rodiče se nechtějí na ničem domluvit, cokoliv pochopit či z čehokoliv ustoupit, a proto zcela logicky bude trvat až do jeho dospělosti, kdy se bude moci sám rozhodovat podle svého vlastního názoru.

Ten druhý vždy ale bude nespokojený. Nehrozí, že se to zase bude opakovat, nebudou spolupracovat, dítě skončí v ústavu?
Ano, je to nekonečný příběh. Bohužel však nelze použít jednoduchou formuli, že když spolupráce u jednoho rodiče nefunguje, tak se dítě dá tomu druhému. Měli by zde začít fungovat speciálně vyškolení odborníci na to, aby se pokusili obnovit v dítěti vědomí, že má maminku i tatínka, kteří ho milují stejnou měrou a taktéž s ním chtějí být, učit se sním, hrát si a také - byť i obrazně - číst pohádky na dobrou noc. Pokud však někdo tvrdí, že soudy musí respektovat slova dítěte, které je zcela objektivně dlouhá léta psychicky deformováno lživými informacemi a není již v podstatě schopno svého vlastního citového názoru, poté již nemám argument.