Byl to fatální vztah vzdor (či možná právě kvůli) dlouhé řadě průšvihů, které provázejí rodinu se třemi vcelku malými dětmi a obrovským psem (to žravé zvíře mělo po čase o pár kilo víc než já).
. na kafiDiář Jany Soukupové Fejeton brněnské a jihomoravské přílohy MF DNES |
Kromě toho, že ji ve čtyřech měsících málem zajelo auto, že jsme jí museli postupně nechat odřezávat hnijící ocas, který si plemeno určené původně do rozlehlých hradních sálů umlátilo o úzkou vstupní chodbu mého dělnického baráčku, krom rozervaného ucha a čistě domácího porodu devíti štěňat (a topení jednoho s otevřenou pupeční kýlou) jsme si s ní užili hlavně společenských průšvihů.
Jakou má sílu, jsme zjistili, když stometrový úsek sousední ulice posela odpadem z popelnice, k níž jsme ji před krámem neprozřetelně uvázali.
Nebo o pár let později, kdy odkráčela přes půl dědiny i s lavičkou vlečenou za sebou na vodítku. Když se rozhodla zapnout svůj (jak říkala má nejstarší dcera) "hysterický spínač aktivující se při mizení paničky, spatření bicyklu nebo čehokoliv dalšího", odvlekla ostatně kýženým směrem cokoliv o váze dvojnásobné, než měla sama, takže dítka, která ji včas nepustila ze špagátu, si neustále léčila odřená kolena a lokty.
Neopustila mě ani v jeskyni
Protože její vztah ke mně byl rovněž osudový, chodila za mnou opravdu všude, což třeba při amatérském prolézání úzkých jeskynních chodbiček Moravského krasu mívalo fatální následky, neboť v nejužším místě se většinou rozhodla otočit a jít mě zkontrolovat, čímž pochopitelně úzký průměr (neboli světlost) chodby zcela ucpala.
Záda jsem mívala zbrázděná hlubokými jizvami, když mě stůj co stůj zachraňovala z hluboké vody, na druhou stranu šest set metrů převýšení na tříkilometrové jesenické trase pod lanovkou z Ramzovky na Šerák vyběhla hbitě a oddaně jen proto, že mě viděla vznášet se na sedačce nad svou hlavou.
A taky jsem za ni občas platila její hříchy: většinou potrhané slepice, které k nám od sousedů prolézaly dírou v plotě. Nebo králíky, ke kterým se vlomila do nechráněné králíkárny. A jednou taky kozu.
To jsme se na Vysočině blízko Křižanova vraceli z hub. Mařenku jsem přes vesnici pyšně pustila ze šňůry, protože jsem ji krátce předtím definitivně odnaučila rdousit slepice. Kolem opeřenců klusala sice s předstíraným nezájmem, zato na neohrazeném plácku ke kolíku uvázané koze už odolat nedokázala. Než jsem k ní s dcerami doběhla, Mařa nešťastnému zvířeti visela odborně na krku.
Sice jsem ji po chvilce od oběti odervala, ale to už z nejbližšího domu vyběhl spravedlivě rozezlený vesničan s dvouhlavňovkou a řevem: "Uhněte, střílím!"
Čtyřletá dcera brečela nahlas, patnáctiletá ji pevně držela v náručí a já jsem hopsala před Mařou a její zkrvavenou tlamou, takže jsem jí nejspíš zachránila život vlastním tělem a vlastním rykem: "Nestřílejte, já to zaplatím!"
Ukázalo se, že dobrý muž si chudiny kozy cení jako panenské svíčkové. Takovou sumu jsem u sebe neměla, takže nás nimrod hnal s puškou v ruce přes celou dědinu až k mému autu, kde mě zkasíroval.
Psí hrob neosiřel
Je to už osm let, co na sebe s Máňou mrkáme přes psí hvězdu Sirius. Její hrob uprostřed rodinných latifundií navštěvuju daleko častěji než rovy milovaných předků na brněnské Centrálce, kam se nedá jezdit i kvůli hrášku, jahodám, ostružinám a jabkům.
Ostatně také její skon se odehrál nekonečněkrát důstojněji a cituplněji než u mých příbuzných v anonymní samotě špitálu. Když už jsem Marušku musela nechat uspat, držela jsem její hlavu do poslední chvíle v náručí. A vlastnoručně jsem ji pohřbila. Od té doby vím, že přesně tak by to správně mělo být: prožít si celou bolest do poslední kapky, vykopat hrob a vypravit mrtvého na dalekou cestu vlastníma milujícíma rukama.
Pomyšlení, že jsme u toho byli a víc udělat nemůžeme, kupodivu neuvěřitelně uklidňuje. Jenomže takový luxus nám lidem už není dopřán.
