"Narodil jsem se doma. Na svět mi pomáhaly porodní báby, stejně jako mému staršímu bratru," vzpomíná dnes devětasedmdesátiletý Josef Ondra.
Je jaro 2009 a od rozcestí U Lva, kde na památníku padlým z první světové války stojí i jméno jeho prastrýce, schází k břehu Brněnské přehrady. Zastaví se asi dva metry od vody, která v posledních dnech pomalu, ale vytrvale ustupuje.
"Tady bývala naše kuchyň. Vždycky, když upouští přehradu, jdu se podívat domů," usmívá se. Ve skutečnosti měl domek Ondrových v horní části vesnice jen jednu místnost, která byla kuchyní, ložnicí i dětským pokojem.
"Tatínek byl dělník, tahal třeba písek z řeky, maminka zase pracovala v lese. Já jsem se vyučil na zámečníka a pak jsem čtyřicet let pracoval ve Zbrojovce," vykládá Ondra. To už byl ale dospělý a bydlel v nových Kníničkách, později v Žabovřeskách.
Jaké ale bylo jeho dětství ve starých Kníničkách? "Na řece stály dva mlýny, Řezníčkův a Vrzalův. Kostel jsme neměli, jen kapličku, kde se konaly všechny svátky, hody i pohřby. V Kníničkách byl obchod a samozřejmě hospoda, parlament každé vesnice," směje se Ondra.
Kdo chtěl jet do Brna, musel jít na zastávku sedm kilometrů pěšky až do Komína. Soukromý dopravce do Kníniček zajel občas, ale spolehnout se na něj nedalo. Děti chodily do školy přes Svratku. Ta se často na jaře rozvodnila, záplavy po zimě byly v Kníničkách pravidlem.
Voda zaplavovala i cestu do školy
Protože voda zaplavovala cestu do školy, děti se na ni těšily. "Na jaře jsme po cestě do školy zapíchli do vody dřívka, abychom, až se budeme vracet, viděli, o kolik stoupla. Jednou přišla tak rychle, že jsme nestihli utéct. Ze školy nás vynášeli hasiči na zádech," vzpomíná Josef Ondra.
Po vodě připlouvaly do Kníniček i klícky s živými slepicemi, které pak snášely vajíčka novým majitelům. "To víte, že jsme to nevraceli. Spousta domků v Kníničkách nebo plotů se opravovalo z toho, co přinesla voda. Ve starých Kníničkách nebyla elektřina, kanalizace ani voda. Když jsme se pak museli přestěhovat do nových Kníniček, bylo to do lepšího. Tam bylo všechno," vzpomíná Ondra na rok 1937, kdy se staré Kníničky začaly postupně vylidňovat.
Lidé rozebírali domky z pálených cihel, které se ještě daly použít. Asi 450 z nich se přestěhovalo do nových Kníniček, část také do Rozdrojovic, Chudčic nebo Prštic. V srpnu léta 1937 se v Kníničkách konala slavnost na rozloučenou se starou vesnicí před zatopením.
"Buď s Bohem, údolíčko, navždy s Bohem!My dali tě, nemohlo jinak býti, však vzpomínku nám voda nezahladí. Ta bude věčně v pokoleních žíti," zněla sloka básně napsané pro staré Kníničky.
V roce 1939 začala voda stoupat, jarní voda už se nepouštěla a přehrada se začala plnit. "Pro nás, pro děti to bylo eldorádo. Chodili jsme se dívat, jak padají zdi, to byl zážitek. Ale rodiče plakali," říká Ondra, kterému tehdy bylo devět.
Dnes už stojí ze staré vesnice jen jeden bývalý hostinec, který patřil rodině Stejskalů, boží muka a pomník padlým v první světové válce.
