Co s lesem udělají suchá léta? Jak budou stromy „pracovat“ za další desítky let? Co pro ně znamená oteplování? Tyto a mnohé další otázky pomáhá vědcům zodpovědět 48 metrů vysoká věž, která se tyčí vysoko nad korunami stromů lužního lesa v Lanžhotě na Břeclavsku. Je vůbec nejvyšší pozorovací stanicí svého druhu v Česku.
Na samotném vrcholu stožáru se nachází takzvaný eddy-kovarianční systém, který dvacetkrát za sekundu zjišťuje proudění vzduchu a koncentrace oxidu uhličitého, vodní páry a dalších skleníkových plynů. Z těchto měření pak vypočítá pro každou půlhodinu, kolik daného skleníkového plynu odchází z ekosystému lužního lesa do atmosféry. A naopak kolik jej ekosystém z atmosféry přijímá.
Další přístroje každou minutu snímají hodnoty slunečního záření, množství srážek, teplotu a vlhkost vzduchu v různých výškách či půdy v několika hloubkách a výšku hladiny podzemní vody. Speciální senzor pozná, kdy se na listech objeví rosa či vrstvička vody z mlhy. Z obrovského množství dat vědci vypozorují, jak meteorologické podmínky ovlivňují fotosyntézu lesa.
„Tím, že spalujeme fosilní paliva, vypouštíme do atmosféry skleníkové plyny - zejména oxid uhličitý. Zesilujeme tak skleníkový efekt atmosféry. Měli bychom se tedy snažit oxid uhličitý i nějakým způsobem odčerpávat. Průmyslově to zatím neumíme, ale umí to příroda, a to díky fotosyntéze. Když mají rostliny vhodné podmínky, fotosyntetizují, přijímají oxid uhličitý z atmosféry a rostou. Naším cílem je popsat, kdy se jim to daří nejlépe,“ vysvětluje Marian Pavelka z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd České republiky - CzechGlobe.
Dlouhodobá pozorování a analýzy odborníkům pomohou najít závislosti mezi měnícím se klimatem a chováním lesa. Díky tomu mohou určit, jak se příroda vyvine s ohledem na změny, jež předpovídají klimatické modely - třeba na narůstající průměrnou teplotu či úbytek srážek.
Budou tak umět říci, jak les zareaguje na klima, které tu bude třeba za padesát či sto let. Své poznatky pak převedou do doporučení, jak se o ten který ekosystém starat. Zkrátka jak les „vychovávat“ či jaké v něm pěstovat dřeviny.
Po boku Švýcarska či Norska
Podobných pozorovacích stanic je v Česku několik. Třeba na Bílém Kříži v Beskydech, ve Štítné v Bílých Karpatech, u Rájce-Jestřebí, v Křešíně u Pacova a Domanínku na Českomoravské vrchovině. Vždy v jiném prostředí – na louce, v různých druzích lesa, na poli, na mokřadu.
Výsledky pomohou vědcům najít způsoby obhospodařování, jež podpoří schopnost ekosystémů přijímat oxid uhličitý z atmosféry. Zbrzdí tak nárůst koncentrace skleníkových plynů v atmosféře a tím i nastupující klimatickou změnu.
Čeští vědci na úkol nejsou sami. Měřicí stanice vyrostly po celé Evropě v rámci mezinárodního výzkumného projektu ICOS (Integrated Carbon Observation System).
Sledovacích stanovišť je víc než stovka ve dvanácti zemích. Třeba Švýcarsko monitoruje tok skleníkových plynů na vrcholku hor, Německo z pozorovací lodě hlídá oceánské ekosystémy, Norsko zase věčně zmrzlou půdu - permafrost.
„Před vznikem projektu si každá země výzkumy změn klimatu řešila víceméně sama. Každý měl svůj způsob měření, vlastní konfiguraci přístrojů i metodiku analýzy dat a interpretace výsledků. To představuje problém ve chvíli, kdy chceme dělat globální analýzu v rámci celé Evropy, či dokonce světa. Odlišnost postupů každé země znamená vyšší míru nejistoty výsledků. ICOS je snahou - a už dnes mohu říci, že úspěšnou - o standardizaci měření,“ vysvětluje Pavelka.
Všechny stanice po celé Evropě, které jsou do projektu zapojené, používají identické přístroje a data zpracovávají stejným způsobem. „To je obrovská síla tohoto projektu,“ má jasno vědec.
Projekt ICOS má měřit pohyb skleníkových plynů nejméně dvacet let. Jen tak dokážou experti postihnout klimatické změny a s vysokou přesností předpovědět, co způsobí. Jejich analýzy pomohou zlepšit péči o konkrétní lesní ekosystémy, ale využitelné budou i v zemědělství.
