Skutečně jsem se tehdy nechala dostrkat tvrzením, že mateřské mléko je cosi méně hodnotného, k zakoupení Sunaru, který spolu s rafinovaným cukrem tehdy lila do svých dětí většina matek chvíli či pár týdnů po narození.
Stalo se před necelými třiceti lety - ale doufám, že dnes podobné rady musejí znít našim maminkám jako středověké tmářství nejvyššího řádu.
. Na kafiDiář Jany Soukupové Fejeton brněnské a jihomoravské přílohy MF DNES. |
Náhoda není košer slovo, jak praví Talmud, takže mě tohle téma napadlo během Světového týdne kojení, vyhlašovaného každoročně od 1. do 7. srpna na počest 21. května 1981, kdy Světové zdravotní shromáždění přijalo Mezinárodní kodex marketingu náhrad mateřského mléka (název zní ohavně byrokraticky, ale čím jiným chcete komerční hbitost výrobců umělé výživy omezit?).
Letos od 15. do 21. září si cosi podobného uspořádáme také u nás a nenahraditelnou kojeneckou stravu budeme propagovat při Českém týdnu kojení. Kodex o mléce jsme totiž v České republice ještě pořád nepřijali celý, jen několik jeho bodů je vtěleno do Zákona o reklamě.
Já ovšem doufám, že už i na vaší střeše si všichni ptáčkové štěbetají, jak si nekojené, tedy uměle živené děti zadělávají na alergie, cukrovku, pozdější obezitu a řadu doposud nezjištěných chorob. (Nehledě na to, že kojení tká úžasně intimní a celoživotně stmelující pouto mezi maminkou a potomkem.)
Citové i praktické aspekty přirozeného způsobu stravování si uvědomuji ovšem i mezi krámskými regály, když svýma slepnoucíma očima zkouším přeluštit prťavá písmenka udávající složení výrobků.
A svými laickými znalostmi se snažím vybádat, která éčka (a kolik) je napěchováno do pár gramů běžné pochutiny. Když mi nakonec nezbývá než věřit vítězoslavnému výkřiku na obalu, že dlabanec vyrobili "Bez konzervačních látek".
Na vážených uzeninách, salátech, sýrech, zelenině i spoustě importovaného tovaru stejně vybádám velké kulové a můžu jen doufat, že ziskem hnaný podnikatel dodržuje alespoň vzdáleně nějaké normy.
A zároveň je mi jasné, že každý den přibývá položek v sáhodlouhém seznamu chemikálií, které uprostřed naší vyhýčkané civilizace sníme a vypijeme cestou ke svým stále zašmodrchanějším zdravotním i reprodukčním potížím, aniž by legislativa a běžná praxe stihly už rozpoznaná nebezpečí blokovat stejně hbitě, jako je kdysi bohorovní výrobci do našich dobrůtek nasypali.
A také tuším, že budoucnost rozkryje ještě dalších několik podobných seznamů.
Před pár roky jsem prošla horským krajem v Rumunsku, kam náš tehdejší průvodce jezdil už třicet let. V době mé návštěvy do nejodlehlejších vsí vedly teprve dva roky elektrické dráty, takže se místní lidé ještě neodnaučili žít velmi soběstačně, i když český pamětník vzdychal a naříkal, kolik kouzla z těchto míst navždycky zmizelo.
Jedli jsme tu jakýsi doma hnětený sýr, který civilizací zhýčkaným rypákům připadal pochopitelně úplně bez chuti, patrně proto, že nic přírodnějšího se jim v životě do papuly nedostalo. Ve vesničce ovšem už čile fungoval obchůdek s tovarem z celého světa včetně Coca-Coly a cukrovinek narvaných umělotinami až po čípek.
Dočista mě tehdy dostalo vědomí osudového paradoxu: tihle vesničané právě viditelně pouštěli ze svých rukou přírodní poklad, za který západněji položené oblasti začaly ochotně platit jako mourovaté.
Vždyť ani u módních biopotravin z obchodních řetězců necítíme, že by byly stejně "přirozeně přírodní" jako z vlastních zdrojů doma vyrobené jídlo, kterým se ještě nedávné generace krmily bez jakékoliv průmyslové alternativy. Jenomže vývoj od přírodního sýru k podbízivým potravním sloučeninám stejně nezadržíme.
Koukám, že se mi dnes podařil pořádně zelený eko-text. Když ono mi v posledku zase kráčí o výše zmíněnou nejpřirozenější baštu všech hladových kojenců. Nejen při Světovém týdnu kojení. A nejen pro mou právě šest dní starou vnučku.
