Proto se staré ženě rozhodl po smrti pomstít. Vkradl se do hrobky, oddělil babiččinu hlavu od těla a hodil ji do Brněnské přehrady. Policisté mladíka za tento ohavný čin nikdy nepotrestali, protože chyběl dostatečný počet svědků.
Nejčtenější krimipomníčky |
Hlavu našel všímavý chatař v místě zvaném Na pile u hradu Veveří, a to 26. února 1978.
„Nález vzbudil v řadách kriminálky polemiku, z jakého okruhu neznámý pachatel pochází. Debatovali jsme o tom, kde zločinec mohl ukrýt další části těla. Do té doby se totiž nikdo z nás s ničím podobným nesetkal,“ uvedl Vladimír Matoušek, který byl v té době vyšetřovatelem u brněnské kriminálky.
Hlava byla strčená v igelitce, z níž pachatel na místě činu nejdříve vysypal odpadky. „Hlava byla mumifikovaná, značně vrásčitá a seschlá. Jako by patřila staré ušpiněné figuríně s prořídlými tmavými vlasy,“ zavzpomínal Matoušek.
Místo kamarádů jen hřbitov a kostel
Slávkova babička byla asi tři roky po smrti, když se k činu rozhodl. Po mladíkovi policisté pátrali tři měsíce. Přišli na něj díky pracovníkům správy hřbitova, kteří vyšetřovatelům řekli, že se tam potuluje podivín, který přespává na lavičkách. „Měli jsme k dispozici jeho podrobný popis,“ poznamenal Matoušek.
Mladý muž při výslechu uvedl, že je sirotek. Rodiče mu zemřeli krátce po sobě a od deseti let ho vychovávala babička, která před několika roky zemřela a je pohřbená v rodinné hrobce s dědečkem.
„Tvrdil, že se nesměl stýkat s kamarády. Výlety probíhaly pod dohledem babičky. Zpestřením jejich všedního dne byla návštěva kostela a hřbitova. Po skončení základní školy mu prý babička určila, že bude zahradníkem. Společně žili v domku na předměstí Brna, u kterého bylo na první pohled patrné, že v něm chybí chlapská ruka,“ zavzpomínal bývalý kriminalista.
Kriminalistům tvrdil, že si připadá jako nula
Nejčastější věta, kterou babička na malého Slávka křičela, byla: „Vypni tu televizi, pojedeme na hřbitov zalít květiny.“ Práce zahradníka ho nebavila, předstíral, že je nemocný. Odešel z domu, a místo aby šel do práce, potuloval se po parcích a kolem přehrady.
Na babičku měl vztek a několikrát si představoval, jak ji shodí ze skály nebo ji utopí. Až po její smrti to částečně uskutečnil. Chtěl se nejen pomstít, ale také zviditelnit. Kriminalistům tvrdil, že si připadá jako obyčejná nula.
„Jednoho dne jsem dostal odvahu splnit svůj sen. A sice babičku naházet po částech do přehrady,“ řekl muž na služebně.
Vyšetřovatelům se mladík nezdál psychicky v pořádku. Následná prohlídka ale duševní chorobu vyloučila.
Podle tehdejších zákonů museli kriminalisté čin kvalifikovat jako přestupek. V 80. letech ho šlo změnit na trestný čin, jenže něco chybělo: tři lidé, kteří by jeho konání dosvědčili.
