Do povědomí Brňanů se zapsala mimořádně silně: primátorka, senátorka, poslankyně Federálního shromáždění, předsedkyně privatizační komise a soudkyně Ústavního soudu.
Dnes už o všech jejích funkcích platí, že jsou bývalé. Z Ústavního soudu, kterému v letech 1993 až 2003 předsedal její otec, odešla koncem srpna. A žádnou další kariéru prý neplánuje.
Proč?
Mám představu, že si chci konečně užít života. Dvacet let čtu, co se kde udělalo, postavilo, změnilo, a já sama přitom nikde nebyla. Neměla jsem čas. Chci se také přihlásit na univerzitu třetího věku. Všem se zdá, že nejsem ještě dost stará na důchod. Ale já si říkám, že později už nebudu mít sílu a vnoučata mezitím odrostou. Také moje maminka má své roky...
Takže už si užíváte?
Ano, měla jsem první důchodcovský úkol: pětiletou vnučku Eminku jsem vedla poprvé ze školky.
Vystřídala jste řadu míst. Kde jste se cítila nejužitečnější?
Každá funkce a činnost byla jiná a jinak zajímavá. Nejvíc časově náročná byla práce na radnici. To bylo sedm dní v týdnu. Přišla jsem do rozjitřené atmosféry, v níž každé zastupitelstvo začínalo stejným bodem - návrh na odvolání primátora! A to byl důvod, proč jsem do toho šla. Nechtěla jsem žít ve městě, kde jsou spory a kde se nedá jít dál.
Na co jste z té doby nejvíc hrdá?
Já neměla konkrétní klíčovou investici, chtěla jsem změnit atmosféru, aby lidé spolupracovali. To bylo mým cílem a to se podařilo.
Pamatuji si, jak se diskutovalo o velkých plánech, jako bylo superletiště. A vy jste říkala, že vám stačí, když bude Brno městem, kde se dobře žije.
Nikdy jsem neměla představu, že máme žít ve městě, kde bude superletiště, mrakodrapy a spousta nákupních středisek. Představovala jsem si, že se opraví centrum. Má představa byla možná pro někoho přízemní. Ale já ani moje rodina netrávíme soboty v nákupních areálech. Možná z toho pramenila ta představa o příjemném životě, o možnostech jít do parku, do divadla, do knihovny, na sportoviště. Mít se kde posadit. Musím říct, že je pro mne velkým zklamáním náměstí Svobody. Vypadá jako náves v Dolní Lhotce a to mne mrzí.
Orloj se vám líbí?
Přijde mi to trošku legrační, ale je to na druhé straně krásný kus kamene.
Dagmar LastoveckáNarodila se 21. června 1951 v Brně, jejím otcem byl bývalý předseda Ústavního soudu Zdeněk Kessler. V Brně vystudovala práva a po revoluci se stala poslankyní Federálního shromáždění za ODS. Poté se zaměřila na komunální politiku a v letech 1994–1998 byla primátorkou Brna. V roce 1998 zvítězila v senátních volbách v obvodě Brno-město. Senátorský post zastávala do roku 2003, kdy ji prezident jmenoval ústavní soudkyní. |
Máte silný vztah k Brnu?
Žiji zde 62 let a doufám, že tu dožiji. Jsem velmi konzervativní člověk. Jen dvakrát jsem měnila bydliště. Neumím si představit, že bych se cíleně stěhovala jinam. Brno mám ráda. Nemyslím, že je to nejkrásnější město ve střední Evropě, ale příjemně se tu žije. Byla jsem pět let v Praze. To je výjimečně krásné město, ale už je tak velké, že nepůsobí přátelsky. V Brně pořád potkáváte lidi, které znáte ze školy, z jazykovky, z přehrady. Samozřejmě, mohlo by být čistší a upravenější, ale byla jsem na radnici a vím, že to nejde tak rychle.
Co se vám nejvíc v Brně líbí?
Výstaviště a pohled na část Masarykovy čtvrti, to jsou charakteristické brněnské čtvrtě. Mám ráda Denisovy sady, kterým pořád říkáme Františkov. A to úplně nejkrásnější, to je Zelný trh.
Jak jste se cítila jako senátorka v Praze?
Tam jsem byla v období legislativní smrště, před vstupem do Unie se harmonizovaly naše zákony, takže představa, že senátor nemá tolik práce, za mne neplatila. Podařila se celá řada iniciativ. Například návrh zákona o referendu a se senátorem Jiřím Liškou jsme byli iniciátory novely zákona o zpřístupnění svazků příslušníků StB.
To vyvolalo ovšem hodně vášní.
Souvisí to s otázkou vyrovnání se s minulostí. K tomu došlo jen v minimálním rozsahu. Lidé se tváří, že je to pryč, že jsou jiné problémy. Ale já jsem přesvědčená, že řada těch současných problémů právě z minulosti vyvěrá. Bývalí nomenklaturní kádři (lidé spjatí s minulým režimem - pozn. red.) získali úvěry od svých souputníků v bankách. To se promítá až do současné situace.
Sama jste dcerou politického vězně. Kdy jste si uvědomila, že vaše rodina je jiná než ostatní?
Už ve škole, když jsem řekla, že otec pracuje v uranových dolech v Jáchymově. Do první třídy jsem nastupovala v roce 1957. Někteří se chovali o to přívětivěji, jiní mne považovali za třídního nepřítele a byli ostražití. Ale u nás doma se vždy o všem otevřeně mluvilo. Setkávali jsme se a žili s rodinami dalších muklů, politických vězňů. Ve svých názorech jsem tím ovlivněna byla.
Co vám nejvíc utkvělo v paměti?
Neustále se diskutovalo o politické situaci. V roce 1968 mně bylo sedmnáct. Na gymnáziu nás byla skupina nadšenců, která všude chodila. Já dokonce byla v prvomájovém průvodu! Otec se ničeho neúčastnil a já mu to vytýkala. On mi tehdy řekl, že pokud reformy dělají komunisté, nemůže to k ničemu dobrému vést a on se na ničem nebude podílet.
Zažila jste i nepříjemné chvíle?
V osmdesátých letech se na otce napíchl estébák. Chodili po domě a sbírali informace... Byly i rodiny, které se bály se mnou být v kontaktu. Pršelo a někdo řekl: Pojďte k nám. Ale rodiče se báli mne pustit do bytu. Poznali jsme, že máme proti totalitnímu systému bojovat. Na žebříčku hodnot mého otce byli nejvýš muklové a pak manželky, které na ně čekaly. Když otce odsoudili na sedmnáct let, mamince bylo třiadvacet. Ta vůle na něj čekat!
Co říkáte dění v Ústavu pro studium totality, kde byl na jaře odvolán jeho ředitel Daniel Herman a hrozí rozklad instituce?
Když Ústavní soud posuzoval návrh na zrušení zákona, podle něhož v radě ústavu nesmí být žádní komunisté, byla jsem proti tomu zrušení. Cítím zde dimenzi určité symboliky. Považuji za vhodnější, aby tam byli lidé, kteří se proti režimu stavěli.
Jak jste se vlastně ocitla v politice?
Všichni jsme cítili, že se musíme zapojit, aby komunistický režim padl, a pokusit se vytvářet novou společnost. Přestože jsem se věnovala dětem, v té době bylo pro mne najednou prioritou Občanské fórum, pak privatizační komise, pak Federální shromáždění. Když jsem pak kandidovala na radnici, moje dcera se o tom dozvěděla a byla rozladěná. Ale syn řekl, že by mi asi věřil, že nekandiduji kvůli penězům ani kvůli kariéře, že bych mohla mít důvěru více lidí.
Jak jste vnímala otcovu kariéru v čele Ústavního soudu?
Jako satisfakci nejen pro něj, ale pro všechny vězně padesátých let. Moc z nich se totiž vůbec nedožilo věku, aby mohli nějakou funkci zastávat. Většina soudců z tehdejší doby měla vysoký morální kredit. Možná i díky tomu prvnímu obsazení si Ústavní soud zachovává takovou důvěru ve společnosti. Bude dobře, když to takto bude pokračovat i nadále.
